Nenechme je říkat

Nenechme je říkat: neviděli jsme to.
Viděli jsme.

Nenechme je říkat: neslyšeli jsme to.
Slyšeli jsme.

Nenechme je říkat: oni to neochutnali.
Jedli jsme, třásli jsme se.

Nenechme je říkat: nemluvilo se o tom, nepsalo.
Mluvili jsme,
svědčili jsme hlasem a rukama.

Nenechme je říkat: neudělali nic.
Neudělali jsme dost.

Nechme je říkat, protože něco říkat musí:

Petrolejová krása.
Hořela.

Nechme je říkat, hřáli jsme se jí,
četli v jejím světle, modlili se,
a ona hořela.

Dnes, kdy jsem nemohla dělat nic

Dnes, kdy jsem nemohla dělat nic,
jsem zachránila mravence.

Musel přijít s ranními novinami,
které stále doručují
těm, kdo neopouštějí svůj domov.

Ranní noviny jsou stále základní služba.

Já nejsem základní služba.

Mám kávu a knihy,
čas,
zahradu,
ticha tolik, že by naplnilo nádrže na dešťovou vodu.

Nejdřív musel projít
ranními novinami, jako kdyby rozpouštějící se inkoust
získal tvar mravence.

Pak přes laptop – rozehřátý –
pak za polštář.
Malý černý mravenec, sám,
přecházející tmavomodrý polštář,
v plynulém pohybu, protože to je to, co umí.

Vynesený ven na slunce
nemohl najít cestu zpět do svého mraveniště.
Co jsem tedy zachránila?

Nepohyboval se, jako kdyby byl vyděšený,
ani když chodil po mé ruce,
která se s ním svižně pohybovala vzduchem.

Mravenec, sám, bez společníků,
jehož mravenčí srdce nedokážu proniknout –
jaký je tvůj život, chtěla bych se ptát.

Zvedla jsem ho, dala jsem ho ven.

První den, kdy jsem nemohla dělat nic,
k ničemu přispět,
kromě toho, že jsem se držela dál od mně podobných,
jsem udělala tohle.

(březen 2020)

Plechová

Hodně jsem studovala a zapamatovala si málo.
Svět je však štědrý, dál nabízel fíky a sýry.
Nevadí, že to brzy budu muset všechno vrátit,
svět, fíky.
Být vlakovou stanicí existence není maličkost.
Nemusí to být stanice Grand Central nebo Haydarpaša.
Železniční hala by mohla být nízká, s okny pokrytými uhelným prachem
pod šindelovou střechou. Mohla by být plechová.
Další záhada obvázaná nýty a rubíny.
Propouštějící chlad i teplo oběma směry, jako to dělá země.

Mé selhání

Řekla jsem o výhledu: „Jen nějaké stromy.“

Dvě petrolejové lucerny

Kočka se prochází po úzké polici pod oknem,
kde je vyskládáno mnoho křehkých věcí – leštění amoniti,
usušená hvězdice, tři necuke želvičky,
pár kudrlinek březové kůry, dvě dlouho nepoužívané petrolejové lucerny.

Jakoby samy od sebe, dvě ruce vylétnou,
aby člověku zakryly obličej,
aby zakryly oči již zavřené.

Přichází, jak už tomu musí být, náraz.

Ruce pomalu klesají.
Kočka sedí na podlaze uprostřed místnosti, poklidně si olizuje jednu tlapku.

Kočičí zákon je jednoduchý: jedno uspořádání přechází v druhé.
Lidé jsou zvláštní.

Matematika

Záviděla jsem těm,
kdo dělají něco
užitečného, bytelného –
židli, pár bot.

Dokonce i polévku,
bohatou na brambory a smetanu.

Nebo těm, kdo opravují, třeba,
zatékající okno:
odstraňují starý popraskaný tmel,
pokládají novou čistou linii.

Mohla by ses to naučit,
říká mi zrcadlo pozdě v noci,
ale chybí mu přesvědčivost.
Jedno zrcadlící se obočí se trochu zachvěje.
Dívám se na tento
propůjčený byt –
všude, kde bych mohla mít pochybnosti,
vzor tapet sedí.

Včera mi jedna žena
ukázala
budovu utvořenou
jako převrácený trup lodi,

její krovy, pod omítkou,
svázané máčenou surovou kůží,
mramor sloupů
namalovaný, aby vypadal jako dřevo.
I když to možná bylo naopak?

Dívám se na svou nezručnou ruku,
nevinnou,
utvořenou tak, jako jsou utvořené ruce ostatních.
Dokonce i to pero, které drží, je záhadou, opravdu.

Surová kůže, píše,
a židle a mramor.
Obočí.

Později se mě ta žena zeptala –
tehdy jsem ji poznala,
svou sestru, své vlastní mladé já –

Rozšiřuje báseň svět,
nebo jen naši představu světa?

Jak oddělíš jedno od druhého,
lhala jsem, nebo nelhala
v odpovědi.

Mechy

„V Mohavské poušti nabízí průsvitný krystal mechorostům tolik potřebnou úlevu od slunečního žáru.“
New York Times

Pro hypolitické mechy,
zdá se,
jsou čtyři procenta denního světla to pravé.
Žijí, říká titulek,
díky tomu, že se ukrývají
pod slunečníkem z průsvitného křemene.

Krystal rozptyluje
ultrafialové světlo,
ředí jeho žár,
zachycuje noční vysráženou vlhkost
na déšť o velikosti mechu.

Myslím na tyto mechy
a přemýšlím.
Možná také my jsme mechy,
vyvíjející se do podob parchy
Mohavských pouští, které jsme si sami vytvořili.

Neschopni unést plný jas,
plné vidění.

Plně rozpoznat hořící Amazonii,
hořící Arktidu,
nedostavující se migraci monarchů v barvě kouře.

Experiment, který neměl trvat dlouho.

A přesto jsme v něm našli útočiště,
přemýšleli jsme o svých životech a o životech druhých,
žíznili, spali.

Nepravděpodobné zeleni existence,
k lepšímu, k horšímu
jsme nabídli svou čtyřprocentní porci chvály,

k lepšímu, k horšímu
naši čtyřprocentní porci porozumění.

Záhada malých rozměrů

Nech dveře dost dlouho otevřené,
vejde kočka.
Dej jídlo, zůstane.
Brzy, za chladných nocí,
budeš říkat „S dovolením“,
když budeš chtít vstát ze svého křesla.
Ale věc, kterou od kočky nikdy neuslyšíš,
je „S dovolením“.
Ani Einsteinův slavný vzorec.
Ani „Milosrdenství nelze vynutit“.
Ve slovníku kočky milosrdenství chybí.
V tomto světě, kde mnohé chybí,
kočka vyplní pouze díru o velikosti kočky.
Přesto se k ní obrací celé tvé tělo
znovu a znovu, protože je tu.

Rozhodnutí

Je okamžik předtím, než tvar
ztvrdne, barva se ustálí.
Před fixativem nebo horkem  vypalovací pece.
Dopis je stále možné vyjmout
z poštovní schránky.
Za loket stáhnout ruku zpátky,
zadržet slovo mezi rozkmitáním hrtanu
a zesilujícím bubnem-kůží vzduchu v místnosti.
Hrudník mravence není tak úzký.
Zelený povlak na staré mědi váží víc.
Přesto jím něco proklouzne –
rozhlíží se kolem,
vydává se novým směrem, za jinými zeměmi.
Ne do exilu, ne do naděje. Prostě změněné.
Jako se změní písčitá vyjetá cesta, když se nazve Hedvábnou stezkou:
pak už to nejde vrátit zpátky.

Ocet a olej

Špatná samota napustí duši octem,
správná samota ji pomaže olejem.

Jak křehcí jsme mezi pár dobrými okamžiky.

Přicházíme a odcházíme nehotoví,
zmatení osudem,

jako napůl vyřezaný reliéf
zhrouceného osla nad dveřmi do kostela ve Finsku.

Bylo to takhle: byla jsi šťastná

Bylo to takhle:
byla jsi šťastná, pak jsi byla smutná,
pak zase šťastná, pak ne.

Tak to bylo dál.
Byla jsi nevinná, nebo jsi byla vinná.
Byly podniknuty kroky, nebo nebyly.

Chvílemi jsi mluvila, chvílemi mlčela.
Většinou, zdá se, jsi mlčela – co jsi mohla říct?

Nyní je to téměř u konce.

Jako milenec se tvůj život sklání a líbá tvůj život.

Nedělá to na odpuštění –
mezi vámi není co odpouštět –
ale s prostým pokývnutím pekaře v okamžik,
kdy vidí, že chléb je dokončen proměnou.

Jezení, rovněž, je nyní věcí pouze pro ostatní.

Nezáleží na tom, co udělají z tebe
nebo z tvých dnů: budou se mýlit,
bude jim chybět nesprávná žena, nesprávný muž,
všechny příběhy, které budou vyprávět, budou příběhy, které si sami vymysleli.

Tvůj příběh byl tento: byla jsi šťastná, pak jsi byla smutná,
spala jsi, probudila ses.
Občas jsi jedla pečené kaštany, občas kaki.