Irena Šťastná

Možnosti konce osoby i dne

Beletrie – Poezie
revue Ravt 1/2023

Slunečná sobota / ve které se mohlo něco stát
 
Expozice:

  • rozmísťování krav po svahu
  • vyklepávání koberečku z okna pokoje
  •  

    Intermezzo:

  • to se má
  • to se hodí
  •  
    Kolize:

  • při prudkém otevření trouby
         vylétne jemný závan hovězí pečínky
  • vysmekne se z kuchyně
  •      a opustí okno obydlí v touze
         najít nové možnosti bytí
     
    Intermezzo:

  • tucet krav směřuje k napajedlu
  • koberečky se vyskytují na původních místech
  • oběd se uskutečnil
  •  
    Krize:

  • hmota bábovky opustila formu
         v očekávání prvního výřezu
  • trouba definitivně chladne
  •  
    Peripetie:

  • dobytek míří hlavami jinam
         v souladu se západem slunka
  • libovolný počet kousků bábovky je mimo tento svět
  • koberečky plánují týdenní proluku činnosti
  •  

    Katarze:

  • je podojeno
  •  
     
     

    Odjezd
    Matka na cestu něco upeče.
    Pak poblíž vrat zprudka zamává.

    Až do jeho návratu zapomene
    že je zajatcem svého syna.
     
     

    Dívenka / a její neexistující vazba ke kožichu polárních lišek
    Třeskutost dne
    vystihuje pouze fakt
    že polárním liškám
    v tuto roční dobu
    začíná línat kožich.

    Je jeho dcera
    tak z čeho zimnice?
    Rostli jako dva okapy
    na různých domech.
    Otec to neví.

    V zarachocení plechu
    když ledové krystalky
    zažijí vysmeknutí
    z povrchu střechy
    a zamíří k zemi
    je cítit jistá možnost:
    totiž že dívenka
    opustí předsudky
    odtok zanesený pískem
    vyčistí a vydá se
    na dalekou cestu
    za svou DNA.

    Ani tento akt
    však nemusí mít vliv
    na rychlost padání chlupů
    některé z žijících polárních lišek.

     
     
    Možnosti konce osoby i dne
    Odpoledne leželo
    s krkem přehozeným
    přes opěradlo židle.
    Dechová tíseň pána
    se šnekovitě svinula.
    Jíly se zatím držely opodál
    s požitkem ocumlávaly
    tuhle jedinečnou chvilku
    kdy někomu blízkému došly síly
    a nikdo si přitom
    nezašpinil prsty.
    Tento den už nemohl.
    Doutnavky rozestavěné
    v blízkosti pánovy židle
    navyšovaly důležitost.
    Hrdlo hlasitě sípalo.
    A ještě se přidaly prsty.
    Sápaly po prostoru v touze nahmatat rýhu
    kde by mohlo ještě něco začínat.
    Do toho vpadly závěrečné titulky.
    Ta bytost i den byly zajedno.
    V souzvuku. V motanici
    jedné prostírky v ruce
    u jednoho kuchyňského stolu.
    Přistiženi při odchodu
    tak obyčejném
    aby si nikdo ničeho nevšiml.

     
     
    Radostný
    Půlku těla překocenu
    do kontejneru
    na směsný odpad.

    Přehrabávání je cíl.
    Hledá a mísí.
    Hledá a mísí.

    Radost s dětskou
    nenechavostí. Má.

    Má to své
    a drží se toho.

     
     
    Přenašeči oček
    Mořští ptáci
    nosí nad vodu
    rybí očka.
    Vydloubnutá.
    Nespolknutá.
    Splývající.

    Okukují spolu nebe.
     
     
    Hra, při níž na začátku letošního podzimu páteře komínů i kůže řeky ukazovaly obézní pórovité tělo města
    Metodou statistické odchylky
    tě pořád dokola rozněžňuji.
    Stejně jako ty mne.

    Hra.
    Za dozoru telegrafní kabeláže
    v četných kopiích za zvuku holubího vrkání
    prázných šedivých volat i mnoha pokálených půd.

    Vydávám proto metodický pokyn č. 14/2022:
    a / ni / to / hle / ne / ní / dů / vod / proč / s te / bou / spát.

     
     
    Byl při tom.
    Pětiboký panelák
    děsivý svým tvarem
    trčí nad město jako car.

    Oběma přítomným
    chybí vůle k useknutí
    následující možnosti:

    vteřiny natažené na zádech
    vzedmutý poklopec
    dech v předklonu
    na koberci s dlouhým vlasem
    na jehož barvě
    v ten moment nezáleží

    až v rozcuchání myšlenek
    za deset minut poté
    lze zmínit:
    černě žíhaný
    oranžový.
     
     
    Oxidace / pro Elišku
    Neobsahuji dostatek železa
    což mne ponouká k otázce:
    Co bylo na konci tvého skoku?

    Kovová rozhledna kde se to stalo
    hraje dodnes hru bez paměti.

    Tato neděle s ornamenty
    jen opouzdří vzpomínku.

    Máš výročí smrti.
    Už zase.

     
     
    Večer
    Trilobiti rozšlapaní na prach tvoří i tyto stěny.

    My vláční a olejnatí po výměně pižma.

    Studujeme stropy a výdechy pavouků.

    V podzemí všech světů.

     
     
    Prababička
    V osmi letech
    poslaná z Vysočiny
    k Brnu.

    Pást husy
    za nocleh a jídlo
    aby doma nebylo
    tolik hladových krků.

     
     
    Začátek babiččiny nemoci
    Nevyvanutý vztek
    vtlekl do kloubů
    když v jedenácti
    našli jejího tátu
    viset na provaze
    v hospodě naproti.
    Protože nemohl
    rozžvýkat a strávit
    zážitky z fronty.
    Protože jeho žena
    když se vrátil
    a mohl žít v klidu
    připomínala
    střelbu v první linii
    každý den
    od božího rána.

     
     
    Havaj
    Vnuk měl vysoké procento svalové hmoty
    a jeho babička devadesát osm.

    Přinesl ji na pobřeží brzy ráno
    a posadil do připraveného křesla.

    Měla sen vidět východ slunce.

    Její tvář byla netečná k větru i chladu.
    Uvnitř jí přetékalo mohutné žluté světlo.

    Z té námahy usnula a on bděl vedle.

    Jako pouzí posluchači historky
    nemůžeme však o této žluti vůbec nic tušit.

     
     

    Ukázka z připravované sbírky Žena ve tvaru sklenice, která vyjde na jaře 2023.

    Chviličku.
    Načítá se.
    • Irena Šťastná

      je autorkou básnických sbírek Zámlky (Host, Brno 2006), Všechny tvoje smrti (Literární salon Terezy Riedlbauchové, Praha 2010), Živorodky (Perplex, Opava 2013), Žvýkání jader (Srdeční výdej, Brno 2015) a Sen o ...
      Profil

    Souvisí