Kronika, vl. jm. Ulice

Roh ulice je můj oltář,
chodím se tam modlit k času,
aby zůstal, jaký je.

Vždycky poznám, když se to splní.

To mi začne být zima, setmí se,
nebo si vzpomenu.

Někdy ho prosím, ať zastaví,
to dělá, že nic. To odchází.
Nemůžu po něm tohle chtít.
Nemá na to povahu.

–––

Můj čas na mě čeká v rozbitém chodníku.
Šklebí se, ale rádi se objímáme.
Chodíme za ruce. Do parku a k vodě. Všude spolu.
Někdy se chvíli nevidíme. Sedne si za mě v divadle,
odběhne si popovídat s někým,
koho jsem znávala jako dítě.

Nic si nevyčítáme, ale umíme se vzájemně politovat.

Jistěže bylo třeba si zvyknout,
na každém vztahu je nutné pracovat.
To si říkám cestou ulicí,
která mě zná nejlépe, už se ani nezdravíme,
jako bych tu byla pořád.

Místa mého času jsou film.
Velmi osobní film, v titulcích na konci je:

                                          – seznam bytů,
                                          – seznam jmen lidí, které miluji,
                                          – seznam mých oblíbených předmětů,
                                          – fotka mých rozbitých hodinek.

–––
Čas mi vytekl do kabelky. Je celá špinavá,
musím vše vyndat a vyčistit, což zabírá hodiny.

Zvětšují se mi nad hlavou, praskají ve švech.
Já nemůžu odtrhnout oči

a dělám, že to nevidím.

Nosím promarněné dny jako spony ve vlasech

Před dvěma lety je stejné místo,
jen jiné věty – před pěti lety jsem na ně čekala
                    dnes na ně myslím
                    zítra je zapomenu.
                                                                         Nechám je zmizet,
                                                                         utopit ve vodních hodinách,
vysušit ve slunci příštího léta,
až na ně jednou
budu vzpomínat.

–––

Nosím promarněné dny jako spony ve vlasech,
                                        výložky na ramenou,
                                        medaile za odvahu,

záclony zavírám do oken, ať zbyde škvíra pro čas.

Ráda bych zapomněla: 1) jaký je jeho dech, že ho mám plné dlaně,
                               2) kolik ho dýchám (a vydechuju),
                               3) že proudí všemi směry.

Nechte mě do mlhy, abych tam mohla

Nechte mě na můj tmavý západ.
Prosinec tam spravedlivě rozděluje blátivý sníh mezi jednotlivé kroky.
Ty se brzy rozpadnou mezi všemi dostupnými časy.
Rozdrolí se na tekutá slova a popsané kusy papíru a nedočtené knihy
a vyschlé barvy, právě těmi minulost maluje paměť,
na prstech vrstvu obrovského všeho. Vše je dostupné
 
 
 

a vzdálené. Není možné hovořit s ústy tak naléhavě
plnými ticha. Tak mlčí les vedle silnice,
plane v něm potok plný krve. Tato žilní krajina
se rozdělí mezi schopnost vidět                           a schopnost milovat
generického tebe i každý nový čas, který se nebude ptát na nic,

snad jen na to, jestli mám ještě hlad
                  a jestli vím, když se ohlédnu,

kudy teče domov.

al fine

není možné bojovat
proti paměti

je toho tolik
proti čemu

musí být alespoň stejně věcí
za které

–

mohu mluvit o odchodech
                   a vynechání

a nebo prostě jen