Jistěže je Nikolaj Ivaskiv evidentní poetický příslib a záblesky jeho talentu živě a působivě světélkují v mnoha verších a v mnoha básních. Promlouvá z nich poučené tíhnutí k postromantickému vnímání neromantického světa a nejpřesvědčivější jsou zejména tam, kde z nich posmutněle sálá vyznavačská generační tónina.

Druhou desítku svazků odeonské Edice poezie uzavírá třetí sbírka Vojtěcha Vacka Vlnění zvěře (2024). Básnický jazyk, s kterým máme tu čest, jeví natolik vysokou míru nevyzpytatelnosti, že je prakticky nemožné najít v knize podruhé stejnou báseň. Stránky jsou vstupní tvorové, různě potutelné dveře, branky naolejované vtipnými oleji.

Básnická sbírka Zdeňka Volfa Z osrdcení (Nakladatelství Pavel Kotrla – Klenov, 2024) je knihou křehkou, drsnou a prostou. Hmatatelnost slov uvádí do pokušení se jich dotýkat. Pokud skutečně platí, že v ryzí poezii slova přestávají být slovy, u Volfa se stávají zvířaty, či spíše živými bytostmi zvířatům podobnými.

jeden tantrik mi řekl:
pochop, že naděje je pokroucený strach
dívej se na vlastní zmatenost
přilož ke své mysli papír a tužku zkosenou
prováděj šrafování, co by mohlo připomínat
že věcem dáváš stíny

Myslím ale, že v Orfeově tváři plující řekou s lyrou v týle jako s polštářem, jak ho vidíme na obraze belgického symbolisty Jeana Delvilla, je nadále slyšet zpěv, který se ozval u všech těch básníků ležících se zavřenýma očima, ať už to byl Walt Whitman v trávě či Alberto Caeira mezi ovcemi ve svých pastýřských snech.