Mají-li umělci po celý čas dějin usuzovat na nějakého svého společného příbuzného, předka či dokonce pra-předka, nezřídka jím bude Orfeus. Považte, na kolika místech literárních, dramatických, výtvarných se dostalo sluchu jeho zpěvu, na kolika místech se lidem sevřelo srdce nad jeho tragédií. Přitom to není jeden příběh o Orfeovi. Je jich celá řada, některé s Eurydikou, některé bez ní, někdy Orfeus je přítelem Dionýsa, někdy synem Apollóna, někde je prvním vegetariánem a někde jediným mágem mezi Argonauty. Nicméně Orfeus, antický hrdina mýtického věku, v němž nekonečný Kronos nechává povstat Aithér a Chaos, aby tak manifestoval svoji polaritu, znovu a znovu dynamizuje stvoření svým zpěvem, a to až do dnešních dní. A co víc, jak řekl Johann Gottfried Herder,

je to archetypální příběh každého tvora.

Co znamená, že je Orfeus náš archetyp? Nemáme-li vědomí ještě dostatečně rozšířené do antické minulosti, nerozpomínáme-li se v hlubinách duše na Orfea jako svého souseda či známého přítele (či sebe samého!), pomůže nám Jungova hlubinná psychologie. Archetypy dle Junga náleží do sféry kolektivního nevědomí, tvoří jeho dominanty. Nelze o nich říct, že jsou to obrazy, neboť obrazy jsou projevem archetypu, nikoliv archetypem samotným. Obraz je pouze jev, který může být nahrazen jevem jiným, a každý archetyp se může projevovat nesmírným množstvím obrazů. Musíme na archetyp hledět více jako na ontickou formu transcendentálního charakteru. Je to něco, co člověka oslovuje symboly, dotýká se ho to bytostně, vede k přesažení běžného vědomí intuitivně, nikoliv racionálně. Můžeme si jej představit jako krystalovou strukturu, která spojuje celek obsahu hranami a úhly, specifickými vztahy, archetyp sám však není tímto obsahem, spíše vyjadřuje princip, sílu, jejíž konkrétní podobu a obsah dává vždy až člověk sám.

Nahlédneme-li na archetyp vědecky, objektivně, můžeme říct, že je to zděděný vzorec, vrozený způsob, díky němuž

se kuře líhne z vajíčka, ptáci stavějí svá hnízda, určitý druh vosy trefí žihadlem motorickou uzlinu housenky a úhoři naleznou cestu na Bermudy,

tedy jedná se o „vzorec chování“, říká Jung. Když jej ale nahlédneme zevnitř, v prostoru naší subjektivní psyché, nazřeme jeho působení jako mimovolní, odjinud, mimo sféru běžného vědomí, tedy jako numinózní jev. Takové pozorování je zážitkem fundamentálního významu, jehož následky mohou být nedozírné.

V blízkosti archetypu člověk sahá na své kořeny, na kořeny vědomí. Vyživují jeho život instinktivními reakcemi na různé podněty, a tak člověka neustále vracejí k němu samému a vybízejí, aby archetyp zosobnil. Jak píše Jung:

Archetypy byly a jsou psychické duševní síly, které vyžadují, abychom je brali v úvahu, a specifickým způsobem dbají o to, aby došly uplatnění. Byly vždy nositeli ochrany a úzdravy a jejich porušení má za následek ‚ohrožení duše‘, dobře známe z psychologie primitivů. Bezpochyby totiž také probouzejí neurotické a dokonce i psychotické poruchy, a to tím, že se chovají stejně jako zanedbávané nebo špatně ošetřované tělesné orgány nebo orgánové funkční systémy.

Ano, přehlížet archetypy nebo si je idealizovat není záhodno. Proto je třeba oponovat těm, kteří by je chtěli přirovnat k platónským ideám, jež mají sice rovněž transcendentální původ, ovšem tvoří praobrazy nejvyšší dokonalosti, mají čistě „světlý“ charakter. Jungovo pojetí archetypu je plastičtější, vrhá stín, má i svoji temnou stranu.

Když se vrátíme k orfickému mýtu, je nám zřejmé, že vedle čarokrásných veršů a kosmicky znělé lyry musíme zpracovat i temné strany vyprávění, smrt lásky a Orfeovu rozsápanost. Jakými všemi způsoby se jeví Orfeus, jako archetyp básníka a člověka vůbec, bude dalším předmětem tohoto textu. Přitom upozorňuji, že se nejedná o hledání jakéhosi jedinečného mustru, zodpovídajícího otázku „kdo je básník?“ – to by bylo pošetilé nejen vůči poezii a jejím autorům, ale i naivně nechápavé vůči archetypu vůbec.

Sjednotitelka věků

Takto co lkal a zvukem strun svou provázel prosbu, / plakaly bezkrvé duše. I Tantalos zapomněl lapat / vodu, jež prchá mu vždy, a strnulo Ixiónovo / kolo a nervou jater dva supové, nechaly věder / Danaovny a na kámen svůj si Sisyfos used,

popisuje Ovidius v Metamorfózách v překladu Ferdinanda Stiebitze realitu obestírající Orfeův zpěv po smrti uštknuté Eurydiky, když se za ní její milovaný vydá tainarskou branou k řece Styx, aby za ni prosil. Zarmoucený Orfeus se ve své bolesti odvažuje jít do říše stínů. Podle filosofa náboženství Mircei Eliada je to známka, že Orfeus je svého druhu šamanem. Jeho šamanismus se neprojevuje jen oním sestupem do hlubin a konfrontací s říší mrtvých, ale i magickou uzdravující mocí, která čiší z Orfeova zpěvu. Posuďte, Orfeovo básnění rozpláče i duše dávno bez těla a Sisyfa přinutí usednout na jeho kámen. Je to neuvěřitelná moc, magie, která vše v pohybu a vše plynoucí (nezapomeňme na původ všeho v bezmezném čase!) umí uvést v tiché teď, vymanit z kolotoče kauzalit.

Je to básnická moc tak veliká, že dokonce umí zpřítomnit i Eurydiku, kdy ji už už vede za ruku „krajem němého ticha“ zpátky mezi živé. Láska se v tomto případě však ozve jako skutečnost lidská, bez posledního slova nad životem druhého. V tom se zračí i bezmoc poezie. Živý svět se na Orfeovy písně slétá, jako se slétají vrabci na zob, přitom je to numinózní zážitek, němý úžas. Úchvatně to vyjádřil Rainer Maria Rilke v prvním ze svých Sonetů Orfeovi (v překladu Václava Renče):

Zde roste strom. Ó ryzí vzestup k výši!
Slyš Orfea! Ó v uchu pne se strom!
A všichni zmlkli. Přesto náhle slyší
změnu a nový pokyn z ticha. Vtom,

vizte, zvěř vyšla ze záře, v níž tiše
strměl hvozd kolem jeskyní a nor.
I stalo se, že mlčel každý tvor,
ne ze lsti ani ze strachu, ale spíše

z touhy mu naslouchat. Křik, říje, řev
připadal jejich srdcím nyní malý.
A těm, co nemohli být uvítáni

pod střechou v chýši nejskrytějších přání
se vchodem, kde se dveře zachvívaly,
– chrám v jejich sluchu postavil tvůj zpěv.

Strom, zmíněný hned v prvním verši, odkazuje zřetelně k ráji – spolu s pramenem jej v mnoha kulturách symbolizuje. Orfeova poezie takový strom pne ve všem, co mu naslouchá. Když básník Kamil Bouška píše: „Orfeova lyra sceluje kosmos a kosmos sám se v ní poznává“, důsledně vystihuje moc tohoto živoucího obrazu. Poezie umí člověka zavést hluboko před jeho pád, do rajského stavu nerozdělenosti, sjednotit jeho roztříštěnost. Je v ní cosi anamnestického, rozpomínajícího se na jednotu bytí. Nelze se divit, že podle některých byla Orfeovou babičkou Mnémosyné, tedy Paměť, a že orfické inspirace nacházíme dále u Pythagora a Platóna v nauce o rozpomínání, a nelze se divit, že renesanční myslitelé Orfea vnímali jako zástupce prisca theologia, věčné teologie, staré jako sám svět.

Podle orfiků, jimž šlo o orfikos bios – tedy orfický způsob života –, měl v sobě každý člověk kus Dionýsa, kterého podle jedné verze mýtu zabili, upekli a snědli Titáni. Titány za trest bleskem sežehnul Zeus a z jejich popela dle legendy povstali lidé. Člověk v sobě tedy obsahuje jak kus božství, tak kus shořelého titánství, které musí asketickým životem překročit, a vymanit se tak z koloběhu stěhování duše, aby získal duši věčnou, neposkvrněnou. K tomu náleží právě i onen stav básnického rozšířeného vědomí a schopnost poezií scelovat kosmos. Poezie z toho vychází jako nesmrtelná sjednotitelka věků a všeho, v její moci je alespoň na chvíli možné oživit i dávno mrtvé, což dokládá poezie básníků, jako byli Ezra Pound nebo T. S. Eliot.

Přese všechnu smrt zpívá o životě

Orfeova lyra a pronikavé verše léčící vesmír jsou nesnesitelné pro mainady, též známé jako bakchantky. Ovidius píše:

Nejprve nesčetné ptáky a hady a zástupy zvěře, / dosud známé zpěvem, to diváctvo, o slávě pěvce / svědčící, mainady divé schytávat jaly a trhat. / Potom na Orfea své krvavé obrátí ruce, / shluknou se tak jak ptáci, když spatří nočního sýčka / za světla sem tam létat; a jako se v amfiteátru/ na zápasišti zrána, jda na smrt, uštvaný jelen / stává kořistí psů, tak přepadnou pěvce a thyrsy/ házejí […] Orfeus vzpínal ruce a tenkrát po prvé marně / promlouval, Orfeův hlas už nepohnul nikým a ničím: / hříšnice zabily pěvce, a z úst – ach, Jove! –, jimž přály / sluchu i bezcitné skály a která chápala srdce / šelem, z těch vyprchal duch a ve váncích zmizel!

Jakoby všechny chtonické síly, všechny stíny prohryzaly se světlem bytí až k jeho pěvci, svolavateli života. Následně ho rozsápají a jeho hlavu hodí do řeky Hebros. Ta dopluje za zpěvu zaobaleného vodou až do moře a pak k ostrovu Lesbos, kde se stane orákulem takovým, že předčí Delfy i jiné věštírny.

Básníkům jde o život. Rozezpívat stvoření a tak jej vitalizovat znamená také rozeznít struny nicoty, sápající drápy temné propasti. A ten tklivý tón, co dráždí smrt, je tragický, dionýsovský život – tedy nikoli pouze negativně tragický, nýbrž sytě, plnotučně tragický. John Ashbery to jednoduše vyjádřil, když řekl, že „Orfeus měl rád šťastnou povahu/ pozemských věcí…“ Snad takovým zlehčením neurážím tragického čtenáře. Myslím ale, že v Orfeově tváři plující řekou s lyrou v týle jako s polštářem, jak ho vidíme na obraze belgického symbolisty Jeana Delvilla, je nadále slyšet zpěv, který se ozval u všech těch básníků ležících se zavřenýma očima, ať už to byl Walt Withman v trávě či Alberto Caeira mezi ovcemi ve svých pastýřských snech. Je to hlas, který i přese všechnu smrt zpívá o životě.

Vyznat se v řeckém mýtu lze jen stěží. Orfeů je v šesti staletích před Kristem tolik, že neexistuje věda, která by ho pro nás vydestilovala do nejčistší podoby. Nicméně to je možná důvod, proč je Orfeus více archetypem nežli historickou postavou, o níž mimochodem pochyboval už Platón. Všechny ty hrany a lomy, úhly a plochy, které jsem alespoň trochu přiblížil, tvoří orfickou krystalickou mřížku, strukturu, jejímž prostřednictvím vidíme odlesky archetypální reality – a my uticháme, rozpomínáme se, jsme. Martin Heidegger napsal:

Přicházíme příliš pozdě pro bohy
a jsme tu příliš brzo pro Bytí.
Touto započatou básní bytí je člověk.