Tím se však vizuální charakter úvodní scény zdaleka nevyčerpává, dalo by se tvrdit, že celý výjev je před námi odhalován postupným přechodem pomyslné „kamery“: nejprve hledíme na prázdné moře, a teprve po chvíli „záběr“ na piráty sjede dolů na břeh s mrtvými těly, aby je snímal do těch nejmenších detailů.
V každé chvíli, kdy náboženství účelově vyvyšovalo muže, pokaždé když potíralo lidskou rozdílnost a projevovalo autoritářské sklony – zpovzdálí se dívaly také ženy. A ačkoli se bály, nemlčely.
Měla by žena nosit kalhotky, když kráčí po ulici? Měla by si je sundat, pokud vyrazí do kostela, aby tím podpořila intimní vztah mezi svou sexualitou a Bohem? A co kdyby ta žena byla zelinářka, která nemá spodní prádlo a na ulici prodává citrony?
Nejhorší je, když budete muže litovat. Horníky samotné by to nikdy nenapadlo do té doby, než je to naučili agitátoři a sentimentalisté.
Musíme znovu objevit inteligenci přírody, vrátit se k našemu původnímu animismu a oduševnělému vesmíru, jak ho animismus vnímal.
Metafyzika v poezii tak může obývat podobnou sféru jako modlitba, ale může se také odehrávat v méně nápadné podobě – kdy skrze výčet zcela konkrétních fenoménů zažijeme i pocit transcendence.