Moje máma a babička jsou příklady silných, nezávislých žen. Vždycky jsem je považovala za emancipované, i když přijímaly tradiční rodinné role. Moje máma byla inženýrkou hornictví, to mluví samo za sebe. To ona řídila celou domácnost. Kouřila, nadávala, klela a držela všechno pevnou rukou. Také měla velmi silný cit pro spravedlnost, ten mám asi po ní. Myslím, že feminismus má ještě stále co na práci – můj způsob zaangažování je literatura.

Domov je komunita. A stále víc si uvědomuji, že komunita není vůbec vázaná na místo. Mohl bych cestovat kolem celého světa a na konci cesty bude někdo, kdo žije blízko mě, komu můžu zavolat. To je krásné. Domov je něco, co je mnohem méně konkrétní, než nás učili věřit.

Být v čele časopisu má vždycky dvě stránky: profesní a finanční.
První znamená zorientovat se v literatuře a najít cestu, jak o ní komunikovat s potenciálními čtenáři. Toto je dáno osobností a týmem, který se toho účastní. Já bych se přitom přimlouval za to, aby Tvar nadále vnímal literaturu v její šíři, vnímal její mediální rozměr, ale zároveň držel vizi literatury, která je zajímavá a pozoruhodná, i když se o ní třeba jinde nepíše.

Návraty k Tiché Orlici jsou méně četné, než bych si přál. Mám její nivu moc rád v předjaří a na jaře, nejlépe s mírnými rozlivy po lukách, s volavkami, čejkami, ledňáčkem. Když jedu služebně vlakem z Brna do Prahy, v České Třebové přerušuji práci a až někde za Zámrsk se dívám z okna. I u Loučné je hezky, na rybníku Rzováku potkáš jeřáby a desítky druhů vodních ptáků, prostě nádhera.

Stačilo jen třiadvacet let na to, aby Irsko došlo od dekriminalizace ke zrovnoprávnění. Navíc lidovým hlasováním, v jiných zemích si podobné zákony schválili v parlamentech. Zpátky tedy k vaší otázce, pro mě to není autofikce, ale bildungsroman. Je to tradiční román, v němž mohu přinést čtenářům tolik věcí, které se staly nejen mně, v mém životě, ale i těch, které se mi nestaly.

Středem mého kánonu je v jistém ohledu Jorge Luis Borges. Od něj se toho odvíjí hodně. Vždycky mě zajímala literatura, která mě dovede za hranice vlastního uvažování, a v tom je pro mě Borges naprosto jedinečný, vždycky, když ho čtu, tak si uvědomuji, že lidská hlava dovede úplně všechno, když chce.

Já to řeším tak, že si vydělávám jinde, ale většina překladatelů takovou možnost nemá. Host každoročně pořádá setkání překladatelů, kde sdílíme svoje příběhy, a někdy to je až k breku, ačkoliv Host je, troufám si tvrdit, k překladatelům velice vstřícný. Většina překladatelů jsou ženy, často na mateřské nebo takové, které živí manžel.

No jistě, že čtení doma neustále všem tlačím, ale není to snadné, telefon je tak lákavý. Ta záplava informací, která se z něj valí, působí na mozek jako jed. Synovi je skoro dvacet a zase začal číst, ale trvalo to. Teď čte zajímavou směsici: knihy o buddhismu a meditaci a zároveň miluje Bukowského.

Námět knihy jsem v sobě nosila delší čas. Už v době, kdy jsem dopisovala Karneval zvířat, jsem věděla, že toto téma chci zpracovat. Pořád jsou v naší společnosti skutečnosti, o kterých zapomínáme, nebo nechceme mluvit. Leckdy jsou to témata ale vážnější, než si myslíme.

K pornu mám asi takový vztah, jaký má cestovatel k dokumentům o cestování. (A. B. Háblová)

V anketě zaměřené na covidový rok v práci překladatelů jsme oslovili 19 profesionálů:

Dnes by mě asi nenapadlo se k Baudelairovi jako k básnickému vzoru hlásit, ale je skoro jisté, že bez jeho zásadního vlivu ve správný čas bych psal jinak. – Jan Škrob

Prožíváme již druhý rok, který významně zkomplikoval vaši práci — literární i pedagogickou. Literární festivaly, tvůrčí rezidence, knižní veletrhy i besedy byly a jsou zrušeny, výuka probíhá až na výjimky na dálku, některé předměty se neučí vůbec. Co je pro vás na současné situaci nejsložitější a co vás naopak drží nad vodou?

Ilustrativní pro visegrádskou spolupráci byla epizoda, kdy se Polsko ozvalo v říjnu proti používání pojmu „genderová rovnost“ v dokumentu o evropské pomoci Africe (šlo o ono ďábelské slovo „gender“, „rovnost žen a mužů“ Středoevropané ještě akceptovali). – Ondřej Slačálek

Petr byl ztělesněním noblesy: jak osobní, lidské, tak noblesy poezie s celým jejím bohatstvím, čítajícím tisíce let a tisíce odstínů. (Max Ščur)