Já to řeším tak, že si vydělávám jinde, ale většina překladatelů takovou možnost nemá. Host každoročně pořádá setkání překladatelů, kde sdílíme svoje příběhy, a někdy to je až k breku, ačkoliv Host je, troufám si tvrdit, k překladatelům velice vstřícný. Většina překladatelů jsou ženy, často na mateřské nebo takové, které živí manžel.

No jistě, že čtení doma neustále všem tlačím, ale není to snadné, telefon je tak lákavý. Ta záplava informací, která se z něj valí, působí na mozek jako jed. Synovi je skoro dvacet a zase začal číst, ale trvalo to. Teď čte zajímavou směsici: knihy o buddhismu a meditaci a zároveň miluje Bukowského.

Námět knihy jsem v sobě nosila delší čas. Už v době, kdy jsem dopisovala Karneval zvířat, jsem věděla, že toto téma chci zpracovat. Pořád jsou v naší společnosti skutečnosti, o kterých zapomínáme, nebo nechceme mluvit. Leckdy jsou to témata ale vážnější, než si myslíme.

Je zajímavé, jak jedna kniha může člověka obohatit a poskytnout vysvětlení něčemu, co nebylo zřejmé. Když jsem četl Patricka Sériota, tak mi došel celý ten šílený oblouk až k současnosti. V šedesátých letech znovu oživil ideu eurasiánství Nikolaj Gumiljov, který ji dál rozvíjel, včetně praštěných konceptů propojení klimatických podmínek, kosmického záření a geologického podloží ve vlivu na etnogenezi, na vývoj ruského národa.

Samozřejmě že si část návštěvníků přijíždí primárně pořídit fotku se šikmým kostelem, tomu se v časech instagramu nevyhnete. O genia loci kostela se neobávám – ten je tak promodlený, že se ubrání. Ale většina lidí přijíždí z upřímného zájmu, s mapami procházejí místa, o kterých v mých knihách četli.

Jedním z problémů, kterým jako gibraltarští spisovatelé čelíme, je, že gibraltarská společnost je ze své podstaty konzervativní a defenzivní. Částečně je to způsobeno tlakem, který s sebou přináší život na sporném území.

To je zvláštní, co říkáš o té temnotě. Protože já se temnotě bráním. Myslím, že ve všem musí být skulinka světla a naděje, jinak pro mě i psaní postrádá smysl. Asi hledám sama v psaní nějakou útěchu a v tom procesu se chci ubezpečit i o tom, že to má nějaký základní existenciální smysl.

Zdá se, jako by mezinárodní úspěch kriminálního románu Vilmose Kondora z roku 2008 s názvem Budapest noir nastartoval motor současných maďarských detektivek. Není to samozřejmý vývoj, protože po změně režimu byla maďarsky psaná detektivní literatura spíše opomíjena.

Nemám pocit, že svět je nesrozumitelný. Ne že bych ho uměl postihnout v jeho šířce, ne že bych neviděl zdánlivé abnormality a iracionality. Ale dokážu vidět paralely, buď v jiných řečech, nebo v jiných světech, jiných soustavách nebo v jiném čase. A to mi umožňuje vytvářet strukturu, ve které se snad orientuje i čtenář v knížce.

Už nikdy nezáleží na legálním literárním kánonu. A nechce se mi mluvit o knížkách, které mi zbyly v knihovně – o dynkánonu. (P. S. – právě znovu čtu Bruna Schulze – Skořicové krámy plus Sanatorium na věčnosti – takové knížky dokáží pěkně zamávat s mým básnickým sebevědomím – odrazují od vlastní tvorby!)

Pracovala jsem také pět let pro Slovenské literárne centrum, tehdy jsem byla do literárního světa ponořená ještě víc, pak jsem dostala nabídku práce na Úřadu vlády. Přijala jsem to s radostí právě kvůli tomu, že od literárního světa a života trochu poodstoupím a nebudu na něj muset mít názor.

Dnes by mě asi nenapadlo se k Baudelairovi jako k básnickému vzoru hlásit, ale je skoro jisté, že bez jeho zásadního vlivu ve správný čas bych psal jinak. – Jan Škrob

Prožíváme již druhý rok, který významně zkomplikoval vaši práci — literární i pedagogickou. Literární festivaly, tvůrčí rezidence, knižní veletrhy i besedy byly a jsou zrušeny, výuka probíhá až na výjimky na dálku, některé předměty se neučí vůbec. Co je pro vás na současné situaci nejsložitější a co vás naopak drží nad vodou?

Ilustrativní pro visegrádskou spolupráci byla epizoda, kdy se Polsko ozvalo v říjnu proti používání pojmu „genderová rovnost“ v dokumentu o evropské pomoci Africe (šlo o ono ďábelské slovo „gender“, „rovnost žen a mužů“ Středoevropané ještě akceptovali). – Ondřej Slačálek

Petr byl ztělesněním noblesy: jak osobní, lidské, tak noblesy poezie s celým jejím bohatstvím, čítajícím tisíce let a tisíce odstínů. (Max Ščur)

Ačkoliv vyvřeliny slov v tvorbě básníka Emila Juliše jsou úzce spjaty s místopisem vulkanických hor Českého středohoří, stojí jeho poezie široce rozkročena nad celým výsostným územím české literatury. (Robert Janda)