Pracovala jsem také pět let pro Slovenské literárne centrum, tehdy jsem byla do literárního světa ponořená ještě víc, pak jsem dostala nabídku práce na Úřadu vlády. Přijala jsem to s radostí právě kvůli tomu, že od literárního světa a života trochu poodstoupím a nebudu na něj muset mít názor.

Ono se obecně má za to, že děti nerozumí umění nebo že nemají na umění nebo literaturu názor. Já si to nemyslím. Děti mají leckdy zcela jasný názor, jen ještě nemají příslušný slovní repertoár na to, aby ho vyjádřily. Pokud jde speciálně o výtvarné umění, obrovský kus práce tu vykonávají například Juraj Horváth nebo Renáta Fučíková, šéfka Ateliéru didaktické ilustrace na plzeňské Sutnarce.

Je to svoboda, je to přístup k právu, ke svobodné tvorbě a svobodě myšlení, to jsou věci, které jsou často vysmívané, protože svobody se člověk nenají a lidská práva si na chleba nenamaže, a když máš diktátora, který ti dává práci, příslovečný „chléb a hry“, je to pro určitou sortu lidí podmanivé lákadlo. Svoboda, právo, myšlení: to je pořád něco, co dělá Evropu Evropou.

Nezapisuju. Hrozně ráda bych to dělala, ale nemám na to kázeň. Takže text vznikne jen z toho, co udržím v hlavě. Nepamatuju si, pro co jdu do špajzu, takže se čtyřikrát vracím, ale prokazatelně si pamatuju některé momenty ze svých dvou let.

Všechna témata spolu nějak souvisejí. Vždycky říkám, že misogynie je propojená s homofobií. Když se muži řekne, že se chová jako žena, je to vnímáno jako urážka. Pamatuju si, když jsem se pohyboval na seznamkách, že mi někdo občas napsal: „Čau tetko…“

Myslím si, že je to něco, o čem si potřebujeme povídat, smrt je všude, je velmi traumatizující, když o ní nemluvíme. Mám takový pocit, že to v sobě paradoxně všechno pohřbíváme. Máme právo truchlit, nemusíme si dávat masku a tvářit se, že je všechno v pořádku.

Absolutizování Bachtina je chybné. Bohužel souvisí s tendencí určité části humanitních věd hledat takzvanou lidovou kulturu, která má být oddělená od kultury vládnoucí, elitní, což je zjednodušující ideologický konstrukt, vycházející z marxismu. Lid nemá žádnou jinou kulturu, i takzvané lidové písně se dřív hrály na zámcích, kde se je muzikanti naučili a pak je hráli v podzámčí, karnevaly se pořádaly na dvorech a lid je potom napodoboval… Lidová kultura, to je Barbucha, to je to strašidlo z Vančurova Kubuly a Kuby Kubikuly, které nemá žádnou fixní velikost, ale čím víc se ho bojíš, tím je větší.

Já se dosud Na Zábradlí nezeptal, proč si najali mne. Jestli mají rádi Květy, nebo jestli slyšeli něco scénického, co jsem dělal jinde. Ale není to tak, že bych tam házel moc kyšpersko-feelingu, snažím se spíš napsat písničku tak, jak si myslím, že by ji složila postava ve hře, co chce říct něco o sobě.

Skoro každý den mi přijde jako zázrak, že jsme vymysleli tolik mechanismů, jak spolu vyžít. Většina z nás snad nezažije horší násilí, než že se s někým fakt hnusně pohádáme, nikdo nikomu nevytrhne varlata z těla jako šimpanz šimpanzovi.