V Ostravě tehdy hrála norská skupina Satiricon, tak jsem si říkala, dobrý, aspoň bude výlet – a ta hudba mi úplně uhranula. Je to tak šest let a od té doby poslouchám tyhle extrémní žánry.

Poezie – a umění obecně – je zvláštně specifickou záležitostí. Stojí totiž mezi zobecňující filosofií a konkrétním životem. Je jakýmsi adjektivem života.

Druhá kniha Domáce práce básnířky Juliany Sokolové vyjde na konci října v nakladatelství Literárna bašta. Bude to deset let po prvotině My house will have a roof / Môj dom bude mať strechu (Fra, 2013). V září 2023 se vracíme k rozhovoru, který jsme vedly v roce 2020, navazujeme na něj a symbolicky listujeme novými stránkami, které jdou právě do tisku. Foto: Dirk Skiba

Život je vždy napětím mezi jednotlivostí a celkem ve smyslu, že jednotlivost je vlastně celek, ale jakožto jednotlivost, tedy zdánlivě neřešitelný paradox. Poezie činí totéž.

Já si ale myslím, že dobrý umělec nebo umělkyně musí mít hlavně čas na soustředěnou práci, na tvorbu a na rešerše, které s tématem souvisí. V souvislosti s argumentací o utrpení umělců bych připomněla, že snad dnes žijeme ve státě, který staví na sociálním smíru.

Ale ještě ke knížce – přišly mi dopisy a maily od lidí, kteří si také prošli nějakou ztrátou, a píší – pomohl jste mi pojmenovat můj stav, prožitek, pocit.

Báseň může být každá jinačí, její téma i princip si tahám z univerza, do kterého se zrovna dívám, a to jí propůjčuje svébytný výrazový rejstřík.

Člověk potřebuje transcendenci stejně jako vodu, jídlo a vzduch. A pokud nevidí kolem sebe nic, čeho by se mohl chytit, je schopen propadnout jakémukoli nesmyslu…

Literatura by neměla být přesným opisem skutečnosti, od toho je dokument. Literatura má přeměňovat skutečnost, přidávat další dimenzi. To není lež, to je postoj.