Baví mě také mýtus o stvoření Hanumána, který vypráví o tom, jak orel ukradl dezert bohu ohně Agni, v letu kus upustil a sladká kapka dopadla na ruce meditující ženy, která ji olízla a porodila Hanumána – opičího bojovníka.

Moje prvotina byla čistě lyrická, zatímco druhá sbírka s lyrikou určitým způsobem účtovala: to „malé nic“ v jejím názvu je ono lyrické „nic“, takové ty soukromé náladičky, prázdná zdobnost, dekorativnost. Ale svojí náturou jsem rozkročený mezi lyrikou a epikou, takže jsem chtěl, aby nový text stál na příběhu.

V českém prostoru je výjimečné, když se básník či básnířka, pro které čeština není rodným jazykem nebo jedním z rodných jazyků, rozhodnou psát česky. Seznamování s mezinárodní básnickou scénou tak převážně probíhá na úzkém poli překladu, na který dnes už začínáme spoléhat i u slovenštiny. V letošním roce však máme možnost objevit češtinu jako básnický materiál nahlížený z jiné perspektivy: můžeme číst sebevědomé básnické sbírky, které vznikaly záměrně v češtině jako druhém (nebo dalším) tvůrčím jazyce. Jednou z těchto sbírek je Tváření básnířky, překladatelky a performerky ukrajinského původu, Iryny Zahladko. O její sbírce vydané v ostravském nakladatelství Protimluv si píšeme v podivném podzimu roku 2023. Fotografie: Tereza Škoulová.

Je to poznání, že člověk může zásadním způsobem pomoci značnému množství lidí a zároveň přispět k systémovým změnám. Skupina lidí se rozhodne něco udělat bez posvěcení shora – to vnímám jako zásadní a posilující.

Poetika nás nespojovala, já dlouho mydlil jenom nějaké verše, kdežto Václav Kahuda začínal s prózou – vydával si takové na psacím stroji psané sešitky, které doprovázel obrazy dívek ze zdravovědy, snímky různých vrozených chorob, sem tam obrázek rozcuchaného Schopenhauera a podobně.

V Ostravě tehdy hrála norská skupina Satiricon, tak jsem si říkala, dobrý, aspoň bude výlet – a ta hudba mi úplně uhranula. Je to tak šest let a od té doby poslouchám tyhle extrémní žánry.

Poezie – a umění obecně – je zvláštně specifickou záležitostí. Stojí totiž mezi zobecňující filosofií a konkrétním životem. Je jakýmsi adjektivem života.

Druhá kniha Domáce práce básnířky Juliany Sokolové vyjde na konci října v nakladatelství Literárna bašta. Bude to deset let po prvotině My house will have a roof / Môj dom bude mať strechu (Fra, 2013). V září 2023 se vracíme k rozhovoru, který jsme vedly v roce 2020, navazujeme na něj a symbolicky listujeme novými stránkami, které jdou právě do tisku. Foto: Dirk Skiba

Život je vždy napětím mezi jednotlivostí a celkem ve smyslu, že jednotlivost je vlastně celek, ale jakožto jednotlivost, tedy zdánlivě neřešitelný paradox. Poezie činí totéž.

Já si ale myslím, že dobrý umělec nebo umělkyně musí mít hlavně čas na soustředěnou práci, na tvorbu a na rešerše, které s tématem souvisí. V souvislosti s argumentací o utrpení umělců bych připomněla, že snad dnes žijeme ve státě, který staví na sociálním smíru.