Čím jsi chtěla být, když jsi byla malá?

Vždycky jsem na tuhle otázku mechanicky odpovídala, že zpěvačkou, protože jsem chtěla být slavná. Ale když se poctivě snažím si vzpomenout, jak to bylo doopravdy, tak se mi nic konkrétního nevybavuje. Nestarala jsem se o to, čím budu, ale jak bych chtěla žít. Představovala jsem si, že budu mít obrovskou rodinu, stanu se mámou šesti dětí a v kuchyni budeme sedat u velkého kulatého stolu. Tohle přání bylo opravdu intenzivní.

Ale v protikladu k tomu jsem také chtěla být sama a prožít svůj život nějakým tvůrčím způsobem. Pamatuju si spíš na svoje touhy než představy.

Ta druhá varianta se ti bezezbytku vyplnila, svůj život naplňuješ velmi tvůrčím způsobem. Vzpomeneš si, kdy jsi poprvé iniciovala vznik nějaké dramatické hry, do které jsi zapojila někoho dalšího?

To vím naprosto přesně. Byla jsem ještě malá, tak v první nebo v druhé třídě, už jsem uměla psát. V létě na chalupě v Dukovanech jsem donutila děti, které tam přijely také na prázdniny, hrát divadelní hru. Nejenom že jsem ji vymyslela a napsala, ale dokonce pro ni ušila divadelní kostýmy. Zničila jsem několik teplákových souprav, které ty děti nosily, protože jsem chtěla, aby princové měli takové ty nadýchané renesanční kostýmy…

Můj táta měl pro to pochopení. Vždycky nám na dvorku vybudoval jeviště s opravdovou oponou, u kterého se scházeli sousedé, aby představení zhlédli. Myslím, že ty děti to zas tak moc nebavilo, ale já jsem si nenechala říct, vždycky jsem je k vystupování šikovně donutila. Sama jsem hrála princeznu nebo královnu. Tatínek to pokaždé ukončoval trochu zvláštním způsobem: házel po nás rajčata. To měla být jako sranda.

Co tím dával najevo?

Tenkrát jsem to vnímala tak, že se mu to líbí. Táta měl velmi specifický smysl pro humor. Nebylo v tom vůbec nic negativního. Celé vystoupení jsem prožívala velmi intenzivně, byla jsem na jevišti nadšená. Všechno, co jsem chtěla, ty děti dělaly…

V tom je velká síla: ovládáš velké množství lidí, kteří se chovají přesně tak, jak potřebuješ. Přiděluješ jim role… To přeci svým způsobem děláš dodneška.

No, asi jo. Ale asi jsem to nějak schovala. Ta moc v psaní je obrovská, ale samotná konkretizace role na jevišti – to už je záležitost režiséra, do tohohle prostoru se už já neodvažuji.

Napíšeš hru, nad kterou trávíš stovky hodin, cizeluješ každou větu, vychytáváš vše, co tam nemá být, škrtáš, přepisuješ, ve finále přinášíš čistý tvar – ale nejsi konečným tvůrcem, který vdechne dílu život. Jaké to je, odevzdávat své dílo do rukou druhých?

Dřív jsem na tuhle otázkou odpovídala, že je to velmi inspirativní. Někdo další mé dílo rozvíjí. Když se dostane do rukou někoho, kdo ho dokáže posunout ještě dál, ať je to režisér, herec, scénograf… Tohle je tam vždycky. A pokud se odehraje zázrak, že se to fakt potká v několika lidech dohromady, tak je to krásné, v něčem až děsivé. Když se tohle opravdu podaří, je to hodně intimní setkání.

Jenže teď je to jinak. Když se chystala premiéra Chytání Vídně v červnu minulého roku v Brně, byla jsem požádána, abych napsala text do programu. A mě najednou napadla nová myšlenka, nebo spíš formulování nové zkušenosti, kterou jsem byla schopná pocítit teprve v tom Brně. Do té doby jsem si myslela, že v momentě, kdy odevzdám divadelní text – a někdo jiný z něj vytvoří finální výrobek, použiji tenhle slovník, že i já předávám ukončený tvar. Najednou mi došlo, že ve skutečnosti opravdu poskytuji jen materiál. Uvědomila jsem si, že podstata divadelního textu tkví v tom, že musí být napsaný tak, aby byl schopen inspirovat ještě i úplně jiné profese. Že tahle potence do něj musí být vložena. Byla jsem ráda, že mě to napadlo, že jsem si to takhle formulovala.

Ale bylo to pro mě i smutné… Že se mi nepodařilo v rámci své profese udělat jeden zamýšlený celek, že dávám jen „inspiraci“. Že to vlastně v tomhle médiu nejde. A ani by to nemělo jít. Aby tam byl prostor pro všechny ostatní, kteří s tím dále pracují.

K tomu mám spoustu asociací: třeba jak mniši mnoho a mnoho hodin tvoří mandalu z písku, přesně umísťují každé zrníčko na správné místo, a když je celé to úžasné dílo hotové, zametou ho a vysypou do řeky – a řeka si s pískem naloží po svém. Jako by to byly lekce neulpívání na tom, co pro tebe mělo nějakou hodnotu a smysl, chtěla jsi tím cosi důležitého vyslovit, poslat dál – a spolehnout se, že ti, kdo to budou vyslovovat za tebe, to vysloví alespoň přibližně tak, abys v tom slyšela svá slova.

Ano, to je přesné. Mandaly z písku. Tím, jak se to odevzdá, tak se to rozboří, protože něco je nezachovatelné. Když to dopíšu, je v tom „něco“ pro mě, to není text, to je cosi – „cosi“, co vznikne v okamžiku dokončení. A když to pošlu dál, tak to tím skončí – a už se děje nějaký úplně jiný proces.

Napadá mě další příměr: je to jako s dětmi, dospějí, odejdou z domova a žijí si svůj život a už na ně nemáš žádný vliv. Takže se vracím k tvé první odpovědi, že jsi také chtěla mít hodně dětí. Kolik těch dětí tedy máš?

Já nevím. Kdybych si dala práci, můžu to spočítat, ale já ty hry fyzicky u sebe nemám. Jsou asi někde v archivech… Ale já je nechci spočítat. Nechci to vědět. Určitě to bude dvacet třicet her. Pořád mám pocit, že jsem ještě nenapsala tu hru, kterou potřebuji napsat, ještě to není ono, to ono se teprve napíše.

Kdybys ty hry spočítala, měla bys pocit, že se něco uzavírá?

Jo, tak to je.

A jaká je ta hra, co se napíše?

Kdybych to věděla! Trochu se k ní přibližuji. Zatím jsem si všemi dramaty osahávala človíčka, vracela se do minulosti, zkoušela si zformulovat vzpomínky, vztahy… Přesto – jako by to byly jen kousky čehosi. Toužím po něčem komplexnějším, než jsem psala doposud. Nemám představu o velikosti té hry, ale jde mi o něco ucelenějšího, to vše byly zatím jen úryvky.

To zní, jako bys chtěla napsat hru o něčem, co se těžko vyslovuje a popisuje…

Mám představu určité celistvosti, kterou bytostně potřebuji pojmenovat. Jde mi o nějakou integritu. Doufám, že to není jen moje potřeba, že to nejsem jenom já, že je to širší potřeba lidí. Co to vůbec je – bytí, člověk? To jsou strašlivě silná slova! Sny, potřeby. To, co jsem napsala, jsou jen kousky něčeho. A to je málo. Potřebuji to dát do větších souvislostí. Položit otázku o smyslu bytí.

Mně se ale zdá, že to děláš ve všech svých hrách.

Myslím, že je to málo. Někde se zarazím, chytnu se jednoho tématu a pak nemám sílu jít dál do větších souvislostí, opravdu na to v ten moment nestačím. Vím, že to má ještě jiné souvislosti, pacičky jinam, ale já na to v tu chvíli nemám.

Máš představu, co ti v tom mohlo pomoct? Třeba sen? Pomáhají ti sny psát?

Určitě. Ne tak přímočaře. Sen mě nevede ve všech hrách. Ale ve spoustě z nich jsou kousky snů a ta místa jsou velmi zásadní. Jeden sen změnil pohled na hru, kterou jsem měla rozepsanou. Pomohl mi pochopit postavu v té hře.

Mohla bys o tom říct víc?

Tohle nebyl nejdříve sen, ale imaginace. Setkala jsem se s Boženou Němcovou v Irsku nad mořem a povídaly jsme si spolu. Byla už stará, daleko přes dvaačtyřicet let, kdy zemřela. Stála na srázu nad mořem na louce plné vřesu u domečku. Smála se tomu, co kdesi v Čechách za obrození prožila. Říkala, jak důležité je pro ni moře a že píše dál…

Pro mě to byla velmi důležitá imaginace. Dokonce se mi o tom ještě skutečně zdálo, dostala jsem se do jiného prostoru, dovolilo mi to tu hru vůbec dopsat. Přineslo mi to určitý druh svobody.

Žila jsi v klášteře, jak důležitá je pro tebe spiritualita?

Neumím o těchto věcech úplně mluvit…

Umění umožňuje setkat se s realitou jinak: dotek, který může být až…

… ano, může být až spirituální. Pokud by tohle nebylo možné, tak bych to nedělala. Tohle je pro mě to nejvíc vzrušující. Toto neovládám, nemám nad tím kontrolu. Tohle se jenom děje.

To je to, co hledáš? Chceš to druhým přiblížit? Aby se stali součástí toho děje?

Umožnit, aby vstoupili do procesu té hry. Aby se to stalo. Ne ve smyslu edukativním. Umožnit sobě i jim a těm, co to dělají, aby to zažili. Vytvořit podmínky k tomu, aby se tam něco stalo.

Teď mě napadlo jméno Petr Lébl.

Teda. Petr Lébl v těchto souvislostech! Jak tohle bylo přítomné v něm a v jeho práci? Jako improvizace a hra. Petr měl vědomí tajemství a cítil před ním jistý druh pokory. A jistou touhu po tom tajemství. Jako by chtěl celým divadlem zachytit to, co přesahuje, dotknout se něčeho absolutního.

Měli jste s Petrem Léblem intenzivní a vzácný vztah. Jak jste se potkali a jaké to bylo?

Moc o tom nemluvím. Ti, kteří nás tenkrát znali, to věděli, ale jinak to není moc známé, i když poslední dobou se na mě obracejí mladí, kteří se toho nějak dopátrali, a žádají ode mě svědectví do svých diplomek.

Potkali jsme se s Petrem v roce 1985 na premiéře hry Groteska. Já jako divák, on jako režisér a herec, byli jsme hodně mladinký. Já žila v Brně a on v Praze. Groteska bylo divadlo, kterému jsem zčásti velmi dobře rozuměla a zčásti mu nerozuměla vůbec, ale bylo to pro mě vzrušující. Moc mě to bavilo a byla jsem tím nadšená. O rok později jsem se hlásila na DAMU a s Petrem jsme se potkali u písemných přijímaček. To už jsme oba věděli, že budeme přijati do stejného ročníku, protože jsme udělali talentovky. Tak začalo naše řádění. Seděli jsme vedle sebe, navzájem jsme od sebe opisovali a dělali blbosti.

Po té zkoušce to dopadlo tak, že jel se mnou domů do Brna. Nějak to předurčovalo náš vztah; když jsme byli spolu, proměňovali jsme se ve dvě děti a pořád jsme si spolu hráli. Byli jsme schopní třeba tři dny v kuse včetně nocí si takhle hrát. Měli jsme společný smysl pro humor a podobnou potřebu takového humoru. Bylo to tak jedinečné a intenzivní, že jsem už nikdy v životě nic podobného nezažila. Bylo to úžasné, a někdy strašné. Zapomínali jsme na okolní svět, nic jiného neexistovalo. Impuls vzniknul zničehonic najednou – Petr třeba našel někde paruku, dal si ji na hlavu a já se oblékla do šatů po babičce a spustili jsme dvoudenní jízdu, vyčerpaní, unavení, vyřízení, snažili jsme se na chvíli uklidnit, třeba tím, že si něco uvaříme. Ale to se zase prolomilo do jiné hry a takhle jsme řádili pořád dál. To jsou ty krásné vzpomínky na Petra. Celoživotně mi schází. To je něco, co prostě není…

Samozřejmě že ten vztah měl i temné stránky. Byly v něm, a byly i ve mně. Obávám se, že ten druh temnoty jsme měli oba také hodně podobný.

A také jste spolupracovali na provedení některých her, že?

Začalo to Hadem od Mircei Eliada. Petr ho tenkrát neznal, já jsem ho četla a byla jsem jím nadšená. S Petrem bylo ale vše neplánované a spontánní. V té době jsem ještě bydlela v Brně a Petr na mě často čekával v Praze na nádraží, a místo abych jela na kolej, tak jsem končila u něj. Povídali jsme si o Hadovi – a najednou z toho byla hra.

Ani nevím, jak tu spolupráci pojmenovat, protože všechno bylo založené na společném vymýšlení, byli jsme vlastně všechno a jedno, proto o tom nechci moc mluvit. Byla jsem u všeho, ale nemůžu přesně říci jak. Něco jsem vymyslela já, něco on, něco jsem navrhla a on to dokončil. Bylo to takhle provázané a dělo se to jakoby samo. Třeba jsme vařili špagety, jednoho něco napadlo, druhý k tomu něco dodal a takhle to lítalo.

Jako byste měli mezi sebou pingpongový míček.

Přesně. Jednou Česká televize nabídla Petrovi, aby pro ni udělal nějaký pořad. Nevěděl, co s tím. Skladoval na záchodě spoustu časopisů a mně tam padl do oka časopis 100 + 1 zahraniční zajímavost. Když jsem vyšla z oné místnosti ven, strašně jsem se smála. Napadlo mě, že by v televizi mohl udělat diskusní pořad, kde by se debatovalo nad úplnými blbinami. Původně jsem to myslela jako legraci. Byla to devadesátá léta, kdy se pořád někde o něčem debatovalo… Leželi jsme čtrnáct dní v těch časopisech a hledali zmínky o čemkoliv, co by se do debatního pořadu hodilo. Nakonec z toho vzniklo Studio Kroměříž [satirický diskusní pořad, jenž „nečekaným způsobem odpovídá na základní otázky lidské existence“, který v roce 1992 vysílala Česká televize; pozn. red.]. To byl proces!

Oba jste kouzlili a vaše kouzla se prolínala.

Vůbec jsme si nehlídali hranice, nebylo něco mého a něco jeho, bylo nám to tenkrát jedno. Vždycky bylo důležité, aby vznikla ta samotná věc. Teď už je to jinak, lidi si v divadle hlídají profese, co je jejich a co není jejich.

Ale nežili jsme vždy jen takhle hravě, zažívali jsme i momenty naprostého zoufalství, kdy se třeba nějaký proces blokl. A to bylo pro Petra těžké. Nic nešlo posunout dál. Padal pak do silných depresí a vzteku. No a další oblast, ve které jsem pro Petra nemohla být partnerem, byla výtvarná fantazie. Měl na rozdíl ode mě velmi přesné vizuální představy, které jsem milovala. Ale realizace těch vizí byla obtížná a někdy to nešlo vytvořit v žádném materiálu, a to bylo pro něj bytostně frustrující.

Takže to bylo permanentně nahoru dolů?

Měli jsme etapy, kdy jsme řádili. Z každého našeho setkání vždycky vznikl kus představení nebo nějaký nápad, bylo to radostné a tvůrčí. Potom přišel moment propadu. Nevím přesně, jestli to byl vždycky jenom Petrův pád, anebo i můj, ale bylo to období krize, která ale nebyla nikdy vyvolaná něčím mezi námi. V té době jsme spolu vůbec nekomunikovali. Nemohli jsme být spolu. Pak jsme se zase potkali. Byly to takové vlny.

Tak jsme se dovlnili až do Divadla Na Zábradlí a tam to skončilo. Petrovy propasti a temnoty začaly být silnější a silnější a mně docházely síly se sebou samotnou. Pamatuji si ten moment, kdy jsem si uvědomila, že jestli takhle budu pořád se vším, co jsme dělali, na hraně nějaké šílenosti a deprese, tak mě to zabije. Že už to všechno hodně bolí a že to dál nejde. Cítila jsem, že už nemůžu ani psát, že sice skončí něco podstatného, ale už to nejde. Odešla jsem z Divadla Na Zábradlí během chvíle, i když mě Petr několikrát žádal, ať se vrátím, nebylo to už možné, já jsem se bála.

Často si kladu otázku, zda mu bylo pomoci, nebo ne.

V textu ke hře Z prachu hvězd (2011), kterou na Nové scéně uvádělo Národní divadlo, píšeš: „Bilance života. Jak už to tak bývá – neradostná. Život v prachu. Nekonečné rozhovory s rodiči, se sestrami, se sebou. Co je smyslem života? Co jsem na cestě ztratila, o co jsem přišla, co mi vzali jiní? Proč to tak je? Co jsem udělala špatně? Nic a všechno. Co mi zůstalo? Samota. A láska. Vzpomínka na ni. Bolavá, velká, jediná. Ztracená v prachu hvězd.“ Ta hra je také svým způsobem vyrovnávání se s Petrem Léblem?

S přijetím. I toho, že tam žádný konec není. To si uvědomuji čím dál víc. Ten konec je a není.

Za jakých okolností vznikaly tvé první divadelní texty? Jaká témata tě zajímala?

Nejsem ten typ autorky, která píše „odmala“ – třeba v pubertě básničky. Vůbec. Studovala jsem dramaturgii a součástí studia bylo psaní malých dramatických cvičení, která byla přesně definovaná. Počítalo se s tím, že člověk bude schopný na stránku a půl napsat nějaký text. Jednou nám pan Vostrý [Jaroslav Vostrý, dramatik, divadelní teoretik, historik, režisér, dramaturg, publicista a kritik, divadelní organizátor a pedagog; pozn. red.] zadal dialog a já jsem ten dialog napsala na šestnáct stran. Z první vody načisto. Pamatuji si, že jsem v něm rozehrála napínavou situaci, a tak mě zajímalo, co se bude dít dál. A profesor Vostrý na to řekl, že tohle už není cvičení, to je v podstatě kus divadelní hry. A od té chvíle se na mě zaměřil a začal ode mě vyžadovat víc. A já jsem si skrze tohle cvičení přičuchla k onomu kouzlu, kdy si postavy začnou žít samy o sobě a dělají si, co chtějí, a člověk to jenom zapisuje. Teprve od tohohle momentu jsem začala psát.

No a ta témata, na která ses ptala: ten první dialog vycházel z mé osobní zkušenosti. Ocitla jsem se tenkrát v bizarní situaci u mého kluka doma, když tam najednou přišla slečna, do které byl také tak trochu zamilovaný. Na chvilinku to bylo jak z francouzské komedie. Použila jsem tenhle zážitek jako výchozí stav a udiveně jsem sledovala, jak se tvoří další děj. A potom, to bylo také hodně významné, jsem si uvědomila, že si mohu tu scénu doprožít, zkonkrétnit něco, co nedokážu ani zformulovat. Bolesti, radosti – emoce, kterým nerozumím… To byla obrovská etapa prvního psaní.

To skoro zní, jako by sis uvědomila, že prostřednictvím těch postav dostáváš i jiný rozměr svého života.

Jo, že se můžu daleko víc nadechovat. Skrze ty hry jako bych se osvobozovala. Skoro bych řekla, že jsem se uzdravovala. Pak z těchto prvních skic vylezla hra U stolu.

A co příběh z Nevím kudy kam?

To jsem si řešila opravdu hodně bolestnou chvíli. Měla jsem se vdávat a týden před svatbou mi ženich řekl, že ne, že jsem na něj příliš velká osobnost, že se mě bojí. Ta hra na tohle odpovídala. Ne snad že bych to v té hře řešila, ale nějak jsem se z toho vypisovala.

Většina tvých her má jednoslovný název.

Vždycky mě napadne to jedno slovo. Jsou i hry, které mají delší název – Těžko sem někdo dohlédne, Hovory s Janem Pavlem, Z prachu hvězd, Jako břitva… Ale ty jednoslovné jsou nejsilnější.

Tuhle otázku dostáváš často, asi tě na to už nebaví odpovídat. Co spojuje témata tvých her? Je v nich něco společného? Je tam nit, která jimi prochází? Jde se na to takhle podívat?

Určitě to tak je. Jak ale tu nit pojmenovat? Je to mapování nějaké krajiny bolesti. Ale nejde o tu bolest… Je to potřeba celistvosti a hledání cesty, která k ní vede? Mám pocit, že hry jsou pořád o tom samém. A je úplně jedno, jestli jsou o nějakých fiktivních postavách, nebo jsou o Boženě Němcové. O vyplnění samoty? Vztahu člověka a společnosti? O míře intimity? O velké potřebě blízkosti? Možná že znám jen ten pocit, který je ve všech hrách společný, a možná jeho pojmenování hledám prostřednictvím těch her. Jak se vlastně celý ten motor jmenuje, na kterém to ve mně funguje.

Když se na to podívám časově, tak bych si to před dvaceti lety, před patnácti lety pokaždé zformulovala jinak.

Je to tedy autobiografická reportáž o cestě životem? Přičemž to není vůbec autobiografické.

Přesně! Používám samu sebe jenom jako materiál. To nejsem já. To tam nedám, nejsem ani schopná to tam dát, ani to nejde. Dívám se na kus sebe a kus mého života a lidí kolem mě jako na „materiál“, který používám. Vždycky to všem vysvětluji, že nepíšu o sobě, ale lidé si stejně myslí, že „něco“ o mně ví, z těch her to nějak nahlíží – ale to není vůbec pravda.

Já tě dokonce podezírám, že to děláš naschvál, aby to tak vypadalo, že je to o tobě. Protože se tím lépe schováš.

Ano, dokonce se tím někdy i bavím.

Je to také princip svědectví. Nejenom o životě Lenky Lagronové, která má život de facto úplně jiný, ale prostřednictvím toho vypovídáš o životě mnohých lidí, kteří mají v sobě Lenku Lagronovou.

No. Kéž by.

Ale to je i podstata umění, jakoby se vtělovat – a zároveň tím vtělením oživovat to, co mají v sobě druzí neoživené.

Když o těch ženách píšu, jako bych sama sobě dovolila objevit i v sobě jiné roviny. Ty, které neznám a kterým nebude dovoleno se projevit. Ale i v druhých to potkáš.

Tvůj hlavní výrazový prostředek je slovo. Jak je pro tebe slovo důležité? Jak je pro tebe důležitý jazyk dramatu?

Slovo a jazyk dramatu je prostředek výrazu, se kterým pracují herci na jevišti. A to je velmi živé. Je to jako voda, vzduch. Je to velmi odlišné od toho, jak píšu ve hře poznámky. Tam používám jen jazyk – písmena, skloňování, má to pravidla a tak. Ale to mluvené slovo, to vytváří samotné postavy. Nejde to dobře pojmenovat – je to voda, vítr, živá materie, to nejsou písmena na papíře. To je energie! Energie, která má svůj rytmus.

Ale není to jenom záležitost zvuková. Když si představím slovo, ve kterém je písmeno „a“, pak není možné, aby tam místo něj bylo písmeno „i“, protože písmeno „a“ je kulaté a široké. A „i“ tam nemůže být, protože je úzké. To nedokážu vysvětlit. To je úplně jiné slovo, i kdyby mělo úplně stejný význam. Přesto tam nemůže být. Když mi v divadle korektoři, kteří mě neznají, opravují v textu slova, tak mi to přináší obtíže.

Alchymie tvého dramatu je v melodii slov a vět, je velký rozdíl, jestli je tam „a“ nebo „i“, to zní přece jinak!

Ta melodie je i vizuální, není jen zvuková, je to oboje.

Herec to musí pochopit a musí s tím souznít, že?

Zatím to pochopili dva tři.

To je dost málo.

Pořád mi to přijde fantastické. Táňa Medvecká, David Prachař i Jan Hartl to pochopili přesně.

Pojďme k další otázce, která se v současné době objevuje častěji. Má být umění angažované?

No, ono nemá volbu. Když vstupuje do veřejného prostoru – a umění do něj vstupuje –, pak nebýt angažovaný je iluze. Přeci se vztahuje ke společnosti, ve které žijeme. Vědomí, že jsem součástí společnosti, že s ní vytvářím dialog, nesu zodpovědnost za názor, který mám. Tak chápu angažovanost. Jako potřebu kultivace názoru. Moje vyjádření je zakleto do těch her.

Žiješ uprostřed kopců, luk a lesů, od civilizace tě dělí hodiny cestování vlakem. Potřebuješ být sama? Potřebuješ být ve společenství lidí?

Oboje, tak jako každý. Potřebuji být hodně sama, vychází to z podstaty té práce, kterou dělám. Celé hodiny, dny píšu. Samota je k tomu základní podmínkou. Ale i tak jsem tady ve společenství lidí, daleko více, než jsem bývala v Praze.

Poslední otázka: Lenko, a co hvězdy?

Jé, hvězdy! To je můj objev posledních let a zároveň téma, které mě pronásleduje od dětství: snažila jsem se chytat signály mimozemských civilizací, stála jsem v noci na dvorku s rádiem, které jsem ukradla tatínkovi. Přijímač jsem totálně vykuchala, abych mimozemšťany nerušila. Nechala jsem jen anténu a na kolík, kterým se ladily stanice, jsem dala drátek. Ten škrtal o anténu a vydával zvuky, o nichž jsem byla stoprocentně přesvědčena, že to jsou signály mířící do vesmíru. Pak mě táta seřezal. Jednak přišel o rádio a jednak se o mě strašně bál. Já ale naprosto vážně věřila, že mě ty civilizace slyšely…

Astrofyzika mě zajímá. Dívám se na nebe. Přemýšlím o tom, kde žijeme. Snažím se to pochopit. A silně mě vzrušuje, že pochopení má hranice. Narážím na to, že to pochopit nejde. Hlava tam nemůže.

Já a hvězdy – to je můj nový prostor. Místo na Zemi. A vesmír dává tomu všemu správné proporce.