Jedna z tvých sérií obrazů se jmenuje Filosofové aneb Ruské noci. Namaloval jsi zde celou řadu osobností ruské kultury. Mohl bys některou z nich zdůraznit?

Nikoho z nich bych nezdůraznil. Mně se zdá, že těch šestnáct portrétů, těch šestnáct osobností, které jsou v této sérii zobrazeny, vytváří určitý prostor, spirituální prostor moskevské kultury 60. až 70. let minulého století, doby, v níž jsem se sám formoval jako umělec i jako člověk. Jsou zde i lidé, kteří zemřeli ještě předtím, než jsem se stal umělcem. Například Daniil Andrejev nebo filosof Merab Mamardašvili. Ale většinu portrétovaných jsem poznal osobně, někteří z nich byli mými velmi blízkými přáteli, jako Igor Cholin, Ilja Kabakov nebo Dmitrij Prigov. S dalšími jsem se mnohokrát setkal, mluvil jsem s nimi, jako například s filosofy Alexanderem Pjatigorským a Jevgenijem Šiffersem, se spisovateli Jurijem Mamlejevem, Eduardem Limonovem nebo Vladimirem Sorokinem. Jediný, kdo se přímo nevztahuje k moskevskému mýtu, je Josif Brodskij, protože žil v Leningradu, ale bez něj by moskevský mýtus nebyl úplný.

Ale je tam i portrét velice mírně řečeno kontroverzního filosofa Alexandra Dugina. Bojím se, že mi ještě v budoucnu vyčtou, že jsem namaloval jeho portrét.

Vím, že jsi po invazi na Krym plánoval, že ho spálíš. Proč jsi to neudělal?

Pochopil jsem, že z písničky nemůžeš vyhodit slova. Dugin je bohužel temnou částí fenoménu, o kterém mluvím. Najdeme zde velice světlé osobnosti, jako například filosofa Pjatigorského nebo básníka Prigova, jenž je už také po smrti. Ale je tam zastoupena i temná stránka ruské duchovnosti a ruské spirituality. Takže i když je to riskantní, protože Duginovo jméno dnes zní podobně jako jméno Goebbelse nebo nějakého jiného fašizujícího činitele, rozhodl jsem se ho namalovat. Začínal jako velmi seriózní vědec, především jako odborník na Heideggera. Není to náhoda, že právě jím se zabýval. Mezi nimi je určitá blízkost.

Heidegger měl mimochodem tady v Čechách obrovský kult a má doteď. Přitom je také velice zašpiněn svými názory, nejenom tím, že byl antisemita, ale v samotném základu jeho filosofie je pudovost, která je představena velice poeticky. Tato pudovost je vždy základem nacionalismu a fašismu. Dugin je tedy ve svých radikálních názorech přímým pokračovatelem Heideggera. Osobně jsem ho nepoznal, nelituji toho, ale ta mapa by bez něj nebyla úplná.

A je toto třeba i důvod, proč jsi zvolil černobílé ladění obrazů? Mělo jít o vyjádření toho, že v rámci ruské inteligence jsou přítomné obě síly, ta světlá i ta temná?

Podtitul této série zní Ruské noci, což je kniha filosofa a spisovatele Vladimira Odojevského. To byl současník Puškina, velice zajímavý člověk, který jako první v ruské literatuře objevil například tvorbu Hoffmanna a Johanna Sebastiana Bacha. Velice se zabýval hudbou, mystikou a okultismem. Ruské noci jsou souborem rozhovorů a povídek. Noc je pro něj čas, kdy probíhají tajemné a záhadné události. Tento název jsem ale převzal z jiného důvodu. Chtěl jsem ukázat fenomén, který není viditelný při denním světle, který se objevuje v noci. Většina postav, jež jsem portrétoval, patří k undergroundové filosofii, poezii a umění. A už sám pojem underground, to znamená podzemí, je noční kulturou, která nebyla temná sama o sobě, jako je Duginova filosofie, ale žila v temnotě a existovala v temnotě, rozvíjela se v temnotě, v té duchovní temnotě sovětského Ruska. A proto ta černošedá barevnost, kterou jsem zvolil. Navíc ta barevnost odpovídá černobílé fotografii, která má vždy určitý nostalgický nádech, odkazuje k minulosti. Barevná fotografie je oproti tomu velice současná. Takže k černobílé barevnosti mě vedlo několik aspektů, jak emočních, tak myšlenkových.

V mnoha dílech, jako jsou album Účinkující osoby nebo již zmíněná série Filosofové, zdůrazňuješ velkou sílu ruské inteligence, výtvarného umění, filosofie, literatury. Myslíš, že tato kultura přežije i to, co se aktuálně děje?

Určitě. O tom nepochybuji. To je to jediné, co přežije. Všechno ostatní… těžko říct. Ale kultura to určitě ustojí, protože kultura přežívá jakékoliv režimy, i ty temné a beznadějné, jako je dnešní ruský režim. Výtvarné umění má sice omezené možnosti, ale přeci jen nějaké má, a já se skrze ně snažím nahlédnout na tyto postavy a tuto kulturu, o které mluvím, jako na mýtus. A mýtus nezmizí, protože se stává součástí všeobecného mýtu.

A co znamená vidět mytologicky? Domnívám se, že vidět mytologicky znamená vidět smysl nějakého jevu nebo nějaké osobnosti. V obyčejném životě, v našem běžném životě, všechno vypadá, jako by to žádný vyšší smysl nemělo. Někdo může také samozřejmě trvat na tom, že je špatné vidět vše mytologicky, že musíme naopak vše vidět tak, jak to je, tedy pravdivě, a cenit si života v jeho nevysvětlitelnosti a nevyslovitelnosti. Nic proti tomu, ale já sám tento názor nesdílím. Mně se zdá, že mýtus pozvedá jakýkoliv jev a jakoukoliv osobnost do roviny smyslu, věci dostávají určitý význam. A proto vytvářím projekty spojené s moskevským mýtem, jak mu říkám, to znamená sérii Filosofové, alba Účinkující osoby, Cholin a Sapgir jásající, Kabakov a Pivovarov, Mamlejev a Hypermamlejev, ilustrace k básním Cholina nebo próze Juze Aleškovského.

Dokázal bys jmenovat nějaký společný nejpodstatnější a specifický rys onoho moskevského mýtu?

Společný rys je spojen s ruskou kulturou vcelku. Všichni tito filosofové, básníci a umělci vycházejí z dřívější ruské kultury a jsou s ní určitým způsobem spojeni. Jsou napojeni na východní křesťanskou tradici na rozdíl od západní tradice. Dále na ruskou literaturu 19. století, která zformulovala ruskou kulturu. Všechny osobnosti, které portrétuji, mají přímé odkazy na tuto literaturu, na Puškina, Gogola nebo Chlebnikova. Ale jakýkoliv mýtus je takto postaven. Kdybych se pokusil tímto způsobem vidět mýtus francouzských umělců a básníků, tak jsou také napojeni na svou místní kulturu a tradici.

Udělal jsem také skromný pokus tímto mytickým způsobem nahlédnout na české umělce, které jsem dobře znal: Václava Boštíka, Adrienu Šimotovou a Václava Stratila. Pokusil jsem se na ně podívat jinak, než jak jsou viděni obecně českou kulturní reflexí. Většinou na každého z nich nahlížejí jako na samostatnou uměleckou osobnost. A já jsem se pokusil podívat se na ně jako na celek, ve kterém každý jednotlivý umělec nevědomky hraje roli, kterou mu naznačil nějaký neviditelný režisér. V řeckých mýtech se tento neviditelný režisér nazývá osud.

V tomto čísle Tvaru vychází rozhovor s Vladimirem Sorokinem, který dost radikálně píše o tom, že každý, včetně představitelů ruské inteligence (kteří nesouhlasí s tím, co se děje, a z Ruska odcházejí), má svůj díl odpovědnosti za to, co se stalo. A to svou nečinností, tím, že se dostatečně nesnažili zamezit tomu, co se aktuálně děje. Sdílíš tento názor se Sorokinem, nebo máš jiný pohled?

Očekával jsem tuto otázku, protože je to otázka velice aktuální a bolestná. Každý jednotlivec si na ni musí odpovědět sám. Myslím, že Sorokin formuluje velmi správně to, že každý nese svůj díl odpovědnosti. A zároveň je zajímavé, že samotný Sorokin a další lidé, které jsem namaloval v sérii portrétů Ruské noci, mají tuto odpovědnost nejmenší. Oni byli proti režimu vždycky. Vystupovali proti nenávisti a násilí na člověku svou tvorbou.

Ale pokud mám na tuto otázku odpovědět sám, tak moje odpověď je jiná. Možná nemám silně rozvinutý smysl pro občanské svědomí, ale žádnou odpovědnost za činy putinovského režimu necítím. Možná proto, že jsem sám sebe nikdy nepovažoval za Rusa. Ano, vyrostl jsem v ruské kultuře jako spousta jiných tvůrců, kteří byli napůl Židé nebo zcela Židé. Ale již v mládí mi okolí dávalo najevo, že nejsem „jejich“, že k nim nepatřím. Od dětství jsem cítil, že jsem „izgoj“, že jsem cizí. I když jsem měl ruské jméno a měl jsem v pasu zapsanou ruskou národnost. Máma byla Židovka a otec, kterého jsem v životě neviděl, byl Rus. Máma mi zapsala ruskou národnost, protože být Židem v Sovětském svazu byl velký problém. Takže tu odpovědnost, o které mluví Sorokin, necítím. A ještě navíc skoro čtyřicet let žiji tady v Čechách…

Takže jsem po dlouhém přemýšlení přišel na to, že mám nulovou identitu, nejsem ani Rus, ani Žid, ani Čech, ani Evropan, prostě nikdo. Co se týká genderové identity, necítím se ani jako muž, ani jako žena, co se týká mojí profese, necítím se ani jako výtvarný umělec, ani jako básník. Tato nulová identita mi naprosto vyhovuje.

Tomu rozumím. Ale já si nemůžu pomoct, mluvíš o tom, že se necítíš být Rusem, ale ve svých dílech se neustále vracíš k poetice Moskvy a k zobrazování onoho moskevského mýtu, takže je vidět, že někde v tobě hluboko ruská identita je. Je to dáno tím, že v dětství a v mládí je prožívání okolí velice intenzivní a potom slábne, takže když už jsi pozdější život trávil v Čechách, tak už na tebe tímto intenzivním způsobem Praha nepůsobila, nebo čím si to vysvětluješ?

Takhle, mojí vlastí není Rusko, ale ruská kultura. To je rozdíl. Já to rozděluji.

Jsi tedy „rus“ s malým „r“.

Ano. Ruská kultura byla vždy v opozici ke státní moci. V tomto případě určitou identitu popřít nemůžu. Nemůžu a nechci.

Zmínil jsi, že žiješ přes čtyřicet let v Čechách, můžeš tedy zajímavým způsobem srovnat ruskou a českou kulturu. V čem se podle tebe odlišuje ruský a český mýtus?

Asi není v mých silách odpovědět na tuto otázku. Mytologický pohled na celou českou kulturu, to je něco, čeho se neodvažuji, to by byla z mé strany drzost.

Ale patrný rozdíl je v orientaci ruské kultury na slovo a české kultury na obraz a na formu. To je evidentní. Ale tento rys má celá západní evropská kultura, takže to není české specifikum. Co ale je specificky české, je nesmírně silné napojení na materiál. Když přemýšlím o českých umělcích, které mám rád, Františku Skálovi, Jiřím Davidovi nebo Petru Niklovi, všichni jsou strašně citliví na materiál, se kterým pracují, ať už se jedná o barvu, kámen, hlínu nebo sklo. V české kultuře je patrný agrární prvek, je spojená se zemí.

A napadá tě důvod?

Není tady moře, a tak zůstává jenom ta zem, a ta nabývá obrovského významu. A proto jakékoliv kamení, dřevo, papír nebo sklo, vše, co je spojeno se zemí, je najednou hrozně důležité. A většina českých autorů se narodila v podstatě na vesnici nebo v malých městečkách v blízkosti přírody.

V tomto čísle Tvaru vychází také dvojrecenze na první český překlad Platonovovy Šťastné Moskvy. Vím, že tě tato kniha zásadním způsobem ovlivnila, mohl bys říct, proč byla pro tebe tak důležitá?

Když jsem se poprvé seznámil s Platonovovými povídkami, ohromily mě. Ten prožitek, který jsem měl, můžu srovnat se zážitkem, když jsem poprvé jako kluk viděl chef-d’oeuvry drážďanské galerie, které byly jako trofej na konci války vyvezeny do Moskvy a někdy v 50. letech vystaveny. Je zajímavé, že mě Platonov zasáhl úplně něčím jiným, než za co ho dnes literární vědci oceňují – tedy za to, že v románech Čevengur a Kotlovan poprvé popsal totalitarismus, totalitní způsob vědomí. Ale mě zasáhl z jiného hlediska. Poprvé v životě jsem se setkal s tak hlubokým a jemným popsáním života duše, ať již člověka, přírody nebo auta.

V jedné Platonovově povídce je popsán vesnický kluk Egor, který leží v noci na posteli, drží v ruce žížalu a mluví s ní. Dovolím si odcitovat tento rozhovor:

„‚A ty jsi kdo?‘ zeptal se Egor a přiblížil si žížalu k obličeji. Žížala podřimovala, nehýbala se v sevřené ruce… Byla malá, čistá a krotká, zřejmě ještě mládě anebo hubený malinký stařík.

‚Proč žiješ?‘ ptal se Egor, ‚máš se dobře, nebo ne?‘“

Tento rozhovor s žížalou mě hluboce zasáhl. Zdá se mi, že jazyk, kterým Platonov píše, je nepřeložitelný, je to „duširvoucí“ jazyk. Aby mohl ukázat lidskou duši, celý vnitřek té duše, musel ji roztrhnout. Tak to je pro mě Platonov.

Pokus předat život duše je ústřední linií ve většině mých děl. Může se jednat i o humorné nebo groteskní práce, ale jde stále o tuto živou duši.

Když jsme zmínili Platonova, tak bych se ráda také zeptala na Juze Aleškovského, protože jeho text vychází ve Tvaru úplně poprvé v českém překladu a český čtenář ho vůbec nezná. Ty jsi Juze ilustroval a dobře jeho prózu znáš, tak co bys o něm řekl?

Českým čtenářům závidím, že ho dostanou do ruky, protože to je prostě svátek. Je to úžasně osvobozující literatura, která je napsaná neskutečně sprostým slangem, a přitom je velmi poetická.