Tohle si poslechni. Uvidíš, nudit se nebudeš. Jestli jo, tak to znamená to, že seš totální kretén a o molekulární biologii a historii mýho života víš naprostý kulový. Stojím tu před tebou – fešák chlap, pěkně voháklej, knír se mi úlisně chvěje, moskviče mám sice starýho, ale kurva – jezdí, všimni si, že byt nemám družstevní a moje žena bude zanedlouho kandidátka věd. Dlužno říct, že žena je záhada. Záhada nejvyšších nevyřešených a tajemných hlubin. Ta sfinga, kterou maj Arabové – viděl jsem o ní krátkej film –, je ve srovnání s ní hovno. V ní není nic, co by se dalo rozlousknout, když se v ní máte vyznat. Ale k mojí ženě se ještě dostaneme. Moc si toho nenalejvej, jenom tak do poloviny. Je to tak inteligentnější, neuvidíš aspoň dvojmo. A něčím to zajez, jinak se ztřískáš a hovno pochopíš.

Zkrátka a dobře, po válce mě pustili v devatenácti, moje teta mě přihlásila k pobytu v Moskvě – vedoucí ohlašovny trvalýho pobytu ji šoustal přímo na podlaze v kanceláři –, a měsíc jsem nikde nepracoval, nechtělo se mi. Kradl jsem si tiše v tlačenicích, a přitom bez kumpánů, takže nebylo ani komu hodit lup. To je umění! Vidíš ty prsty? Seru na Oistracha, moje jsou delší. A mimochodem, protože jsem s tím skoncoval, cítil jsem těmi prsty, jaký bankovky jsou ve šrajtoflích nebo jen tak po kapsách. Vytahoval jsem je jen prstíky a nikdy jsem se nesplet. A kolik se najde takovejch, kterým zasvítěj očička pro rublík nebo pro potvrzení ze správy domu, který oni, floutci, vytahujou jako milionovou bankovku, kolik námahy vynaložej, na špičkách balancujou, a pak je popadnou za zadek a šoupnou do díry. U nás nekoukáme na to, kolik jsi toho nakecal, hlavní je nekrást. No dobře, kradl jsem jenom trošku. Osvojil jsem si okružní trasu „B“ a tramvaj linky „A“. Mimochodem, žádný průkazky jsem nebral. A když už se náhodou objevily, poslal jsem je poštou nebo šoupnul do ztrát a nálezů. Byl jsem při penězích, chtěl jsem se ženit. Najednou mi teta povídá:

„Soused tě vezme k sobě do ústavu. Budeš dělat laboranta. Už s tím skoncuj, stejně se spálíš. Brzy zvednou tresty. Říkal to ten můj, jeho bratr na Lubjance chytá špiony. Všechno ví přímo od Beriji.“

A opravdu, vyšel výnos: od pěti do pětadvaceti let. Dostal jsem strach. A i štěstí jsem měl už nějak dlouho. A taky jsem chtěl mít nějakou profesi. Ale nerad jsem pracoval. Prostě jsem nemohl a basta. I kdybys mě zabil. Přesto jsem musel mazat k sousedovi do ústavu, protože když člověk dostane strach, je to znamení, že se brzo spálí. S tímhle sousedem jsem se ráno zdravil, dlouho seděl na hajzlu, šustil tam novinami a smál se. Spláchl a řehtal se. Všichni vědci jsou praštění. Myslím, že taky šukal s tetou, a tak jsem dostal práci v jeho laboratoři. Jmenoval se Kizma. Národnost jsem nepoznal, ale nebyl to Žid ani Rus. Byl pohledný, ale tak nějak unavený, a táhlo mu na třicet.

„Budeš nosit činidla a pomáhat připravovat pokusy, a když budeš chtít, můžeš jít studovat,“ povídá mi.

„Nám Tatarům,“ říkám mu, „je u prdele, co z který prdele kam budem tahat…“

„Žádný vulgarity už nechci slyšet.“

„No dobře.“

Týden jsem makal, tahal všelijaký sračky, myl baňky, spálil jsem si jazyk nějakou solí a čtyři dny v kuse jsem měl sračku. Myslel jsem, že je to kuchyňská sůl, ale byla to nějaká zasraná chemikálie. Nešel jsem na neschopenku. Nebo by mi do prdele strkali minomet jako v lágru. Každopádně pracuju. Zařizuju novou laboratoř. Zasraný mikroskopy a přístroje a motory a tak. Najednou jsem toho měl plný zuby. Dokonce jsem něco vyvedl. Vedoucímu personálního oddělení jsem šlohnul z náprsní kapsy šrajtofli, jen tak z lásky ke svý profesi. A co se kurva stalo! Za hodinu a půl přijela četa v civilu, z ústavu nikoho nikam nepouštěj. Generální šťára, divže do prdele se ti nepodívaj. Co to všechno má znamenat? Šel jsem se se šrajtoflí vysrat, otevřel jsem ji – žádný prachy v ní nebyly. Nic než lejstra, teda udání. A na mýho Kizmu taky. Prej vědu odsouvá do prdele, na schůzích nezpívá ani netleská a hraje povrchní hudbu sovětskejch skladatelů. Jeho pokusy jsou namířený proti člověku, a člověk, to zní přece hrdě, a tím nepřímo podkopává ekonomiku. Chápete to? To smrdí pětadvaceti lety. Osmapadesátým paragrafem. Ale já je nemám rád. Zadek jsem si lejstry nevytřel, spláchnul jsem je. Podle nich byl celej ústav jedno velký spiknutí, vosí hnízdo, což znamená, že i já jsem byl jeden z nich? Udání na Kizmu jsem z hajzlu vzal. Šrajtofli jsem rozřezal na kousky a hodil ji do záchodu. Někdo cloumá dveřmi, křičí a vzteká se. Vyšel jsem ven a vysvětlil mu, že jsem se polil chemikálií a že dveře nejsou zub, takže není žádnej zasranej důvod za ně škubat.

„Podívejte,“ povídám Kizmovi, „tady je na vás udání.“

Přečetl si to, zbledl, poděkoval mi, všechno pochopil a strčil papír do silný kyseliny. Rozpustil se nám kurva před očima.

Vtom si mě předvolávaj, nebo spíš se mnou smýkaj. Samozřejmě jsem jim nechtěl nic říct.

„Udání jsou stejně vetchý jako ty šaty, co mi ušil krejčí. Už při prvním zkoušení se švy rozlézaly,“ povídám jim.

„Máme tu výpovědi, že ses motal na konci fronty. Možná sis vzpomněl na starý časy?“

„Seru vám na ty vaše výpovědi. Kolik tam bylo peněz?“

„Vůbec žádný.“

„Tak do takový sračky bych nikdy nešel.“

Civilové se smáli. Bylo vidět, že si oddechli, když jsem mluvil, jak mi zobák narost, a nechali mě jít.

Druhý den jsem Kizmovi oznámil, že pracovat nebudu. Nejsem přece žádnej dělník, ale mistr ve svým oboru. Povídám mu: „Rád se válím na pohovce a čtu literaturu.“ Vtom se na mě tak zvláštně a hlavně dlouze podíval a začal zeširoka mluvit o významu týhletý vědy – biologie pro celý lidstvo – a že začíná s pokusy, který nemaj obdoby. Jedním slovem: experiment. A že mě potřebuje. A že je to práce vděčná a tvůrčí. Ale to nejzajímavější na tom je, že to není ani práce, ale potěšení, a ještě k tomu dobře placený. Jenom je třeba k tý práci přistupovat bez předsudků a s vědomím budoucnosti lidstva. Právě to nejčastěji zdůrazňoval.

„Poslyš, sousede,“ říkám mu, „nepleť mi hlavu, o čem to mluvíš?“

„Měl by ses stát dárcem.“

„Mám darovat krev, nebo co?“

„Ne, krev ne.“

„A co teda?“ zasmál jsem se. „Hovna nebo chcanky?“

„Potřebujem sperma, Nikolaji, sperma.“

„Jaký sperma?“

„Takový, z kterýho se dělaj děti.“

„To není sperma. To je mrdka. Mrdivo, vědecky řečeno.“

„Třebas mrdivo. Budeš ho darovat pro vědu. Ale nemusíš se bát. Není v tom nic potupnýho. Mimochodem, můžu ti zaručit naprostou diskrétnost.“

„A proč ho nedaruješ ty?“ ptám se podezřívavě. Zamračil se.

„Mohli by mě obvinit z výběru objektu na základě příbuzenských vztahů. No tak, řekni jo!“

Vtom jsem se posadil na podlahu a začal se smát. To je ale zasraná práce! Málem jsem se pochcal a rozbolelo mě slepý střevo.

„Směješ se jak idiot. Sedni si a poslouchej, k čemu potřebujeme tvoje sperma.“

Žerty stranou, poslechl jsem si ho a ukázalo se, že Kizma má v plánu, že si ho vyhoním, prostě si budu mastit kládu, což je jedno a totéž, a oni budou moje semeno zkoumat pod mikroskopem. Pak ho zkusej dát do kundy neplodný ženě a uvidí, jestli to půjde, nebo ne. Na tomhle místě jsem ho přerušil ohledně alimentů, kdyby se něco stalo.

„To tě nemusí trápit,“ odpověděl.

S mojí mrdkou měl ještě tajný plány. Slíbil, že mi to řekne, až začne se svejma experimentama. A to mi můžeš věřit, že z těch řečí jsem ho měl v pozoru. Mohl jsem rovnou začít. A to nebylo poprvý. V lágru si jeden ze sta nehoní a zbytek si ho mastí o sto šest. Další si ho vyhoní a tři dny chodí jak mrtvola, jak se sám za sebe stydí. A zmrzačí se tím na celej život. Znal jsem Levku Milštejna, podvodníka. Nejednou nahlas přísahal, že už nebude masturbovat, ale nevydržel to. Večerka. A vercajk začne pracovat a Levka skřípe zuby, bojuje sám se sebou a pomalu umlká. Uklidňoval jsem ho. Organismus si to žádá a není proč se mu vysmívat, on za to nemůže. Nebuď jeho žalobcem.

Tak dobře. Zamyslel jsem se a zeptal jsem se na podmínky: jak často mám darovat, jakej budu mít pracovní den, jakej plat a název pozice v pracovní knížce.

„Orgasmy jednou denně, ráno. Uděláme z tebe technickýho referenta. Pracovní den není normovanej. Plat osmdesát dva rublů. Po orgasmu můžeš do kina.“