Před lety padlo rozhodnutí, že pojednám jednu svou divnou obsesi, která souvisí s tím, že jsem se v dětství dost stěhoval. Momentum přinesl covid, kdy se zrodila idea Cestovní kanceláře Městys a katalogu stovky maloměst a jejich simulaker: 100+1 textů plus doprovodné fotky, které mají v první řadě vyjadřovat můj osobní vztah a fascinaci pro tahle řekněme lokální centra. Ale taky jejich diverzitu, bohatost, intimitu, schematičnost, banalitu, komplexy, mýtotvornou sílu – tj. ukázat je jako sebevědomé destinace, ve kterých se dějí věci (např. kinedryl v autobusu) a lidi. Teď jsem cca v polovině projektu, jeho výstupy publikuju na Facebooku, konec je naštěstí pořád v nedohlednu.

Kovářská (okr. Chomutov)

Švédský hrob

Po čtyřech krušných letech jsme zmizeli beze stopy jako ten pán s knírkem od mléka a vodkou Amundsen. Nábytek zavál sníh. Sem už fréza nedorazí. Za okny-dveřmi taje temně bledá mlha: Jsem lebka tvých snů…

Návraty! Vše, jak jsme to nechali: peřiny, skříně, lednice, konzervy ve spíži. Pořád je to výživné: rozsudek okr. soudu v Chomutově, kyselé deště z DDR, plato acylpyrinu na lince. Z rádia Leningrad dosud „padá hvězda do tvých vlasů“, sanita čeká před domem. „Pojedeme na saních!“ hlesne Santa.

Vánoční vzpomínky z Kadaně: výplach žaludku, kavalec, dlaždice. Ve výloze hračkářství se mihnul zatopený městys (v. n. Přísečnice). Za polárním kruhem Karosa minula Švédský kámen – rentgen albína. Ten sníh mě bude pronásledovat až do hrobu.

V duchu je cítit měď-petrolej: požár ve Vejprtech, radiace, lednice, requiem.

V horách si kromě nozder rozšíříte očnice. Noc v hvězdičkovém hotelu Central překoná veškeré Osvícení. Po medově líbezné lázni vás zaplaví hygge na baru Aurora Borreliosis. S Mléčnou dráhou kolem krku vyjdete ze slepé chodby nazí do lesního průseku.

V sauně ještě neroztál sníh, a už bloudíte v bažině. Naštěstí umíte napodobit sirénu Benaru, jako když na patře zaječí paní Kravál (vl. jm. Cravan), že na recepci vám dají mléčné zuby – tlumí migrénu. Než acylpyrin vyšumí, postavte na meltu – roztaví cín.

Šluknov

Straight auta Šluknov

Některé pomníky si sahají na dno ani se nehnou. Jiné se řítí sídlištěm s plameny na kapotě. Nádech je žhavý, výdech popel. A v krku startér: černý kašel. Kouření způsobuje výběžek na plicích…

Vleče se za mnou jako přívěs. V modrých lacláčích, s hlavou schýlenou k levému rameni, slintá, šourá se, pajdá. Ale vždycky mě doběhne. Když mám pocit, že jsem ho setřásl, hned za rohem se rozšklebí plastikové dásně od ucha k uchu: „He, ty se máš!“

Jak tak kroužíme za i před pikolou, ocitám se v zaneřáděném dvoře nějaké chráněné dílny, po pás ve skladu hadrů, po kotníky v psím útulku, odkud není úniku než se vzteklinou (hundswut) a kostí. Slina klesá nad kanál… až to pleskne.

„Dáš mi šluka, viď, že dáš, vždyť máš, vidíš!“ Vytahal ze mě všechno – peníze, jistotu, důstojnost. „Ty musíš bejt doktor – anebo učitel.“ Visel mi na rtech, jako bych ho uhranul aftem, a tak jsem začal něco o strukturálních nerovnostech. Rázem proměna: s úsměškem světských povytáhne obočí a benzínový zapalovač udělá škrt.

Když se blížíme k autu, uvědomím si, že jdu v čele gangu. V posledním záchvěvu vůle mu zastrčím za lacl klíče a techničák: „Je tvoje, já zůstanu.“ A ještě mu zamávám. S cigaretou za uchem a hlavou v dlaních se dívám, jak záclony vlají a do skleníků se dává tma.

Zlonice

Dungeon Master

Typický příklad starého známého jevu, že zdání klame. Že peklo je zábavnější ráje a očistce, že i Miltonův ďábel nosí Pradu. A že i s malým M uděláte díru do světa…

Žijí tam zlí lidé? Stalo se tam něco strašného? Je tam vyšší koncentrace zla? Straší tam sv. Onufrius? Zavádějící jméno vás může svést do podsvětí. Ale právě tam, jak známo, vyvěrá pramen, z něhož pijí mrtví, aby byli „real“.

Vážně si myslíte, že kašna musí nutně stát na náměstí? A každé ghetto za humny? Cožpak nečtete vývěsky, nevěštíte z disko koule, nesledujete pranýř? Hrajete aspoň forbes?

Severně městyse najdete kostel sv. Isidora s klasicistní hrobkou samurajského rodu Wu-tang. Jen nahlédnete do první komnaty – a v žilách vám vystydne! Ježíš tam křísí upíra Krejčího slovy: JACK POT! Ten kontruje: Jackass!

Ale to už vás vezou na JIPku. Až se probudíte na posmrtném lůžku zn. Linet, setkáte se s americkým prezidentem Spaceym toho času v kómatu (Dům z karet). Ano, správně tušíte, co hledal Dvořák za Velkou louží: zlonické zvony! A co tam našel? C.R.E.A.M.

Udělejte dobrý skutek, vy skauti, vy raubíři – nebo!