Milé čtenářky, milí čtenáři,

vítejte na hostině, kterou jsme nazvali Šťastná Moskva!

Možná se ptáte, proč šťastná? Dnes – v časech ruských legií zla na Ukrajině? Možností, jak odpovědět, je mnoho. Jednou z nich budiž třeba slova proslulého, v Praze žijícího malíře Viktora Pivovarova, kterými před pár lety okomentoval své obrazy tematizující dobu jeho dospívání:

To všechno je vyprávění o Moskvě mého dětství na konci padesátých let. To není nostalgie. Mně se nestýská po stalinské době. Mně se stýská po určitém stavu ducha, po určitém rozpoložení duše, v němž se často nacházíme právě v dětství. Je to v podstatě návrat ke ztracenému ráji.

Držíte v rukou rozšířené vydání Tvaru, které by nikdy nevzniklo, nebýt zasvěceného vkladu Máši Pivovarové a Mileny Slavické. Pouze díky nim vám nyní můžeme nabídnout vhledy do moskevské konceptuální školy neboli moskevského (či šířeji ruského) neoficiálního umění, které je podle Mileny Slavické „jen jedním z možných názvů, dalšími jsou nonkonformní umění, druhé umění, zakázané umění, underground, druhá avantgarda. Všechny se vztahují ke stejnému kulturnímu fenoménu, který existoval po dobu přibližně čtyřiceti let a představuje tvorbu čtyř uměleckých generací“.

Kromě rozhovoru se zmíněným Viktorem Pivovarovem najdete v čísle interview s dalšími velkými postavami tohoto fascinujícího okruhu: Vladimirem Sorokinem, Vitalijem Komarem, Igorem Makarevičem, Jelenou Jelaginou, Andrejem Monastyrským, Iljou Kabakovem a Dmitrijem Prigovem. Dále pak dvojrecenzi na Platonovovu Štastnou Moskvu (další to z inspirací pro název čísla), ukázku z románu Juze Aleškovského Nikolaj Nikolajevič, esej Tomáše Glance o těžkostech ruské kulturní opozice, studii Máši Pivovarové o specifických obsazích moskevské konceptuální školy či úvod do ruského neoficiálního umění z pera Mileny Slavické. Už jen z tohoto výčtu je zřejmé, že slovo „hostina“ užité v úvodu není nikterak přehnané…

V titulním rozhovoru říká jeden z nejvýznamnějších žijících ruských spisovatelů Vladimir Sorokin:

Řekl bych, že vše lidské se v současnosti hroutí. Tam, kde byla dříve ta nejjednodušší etická příčetnost, je nyní mnohostěn. Téměř rok v Evropě probíhá krvavá a nelítostná válka. Někteří Evropané ve snaze najít objasnění této hrůzy opakují, že všechno není tak jednoznačné‘. A i tyto rozhovory jsou symptomem zhroucení etiky. Zdá se mi, že lidé dnes začínají více méně chápat, s čím mají co do činění. Ale etická promiskuita je znakem naší doby. Naší etiky na vodě. Ovšem takové otřesy jako válka stále posouvají hranice.

Ano, hranice se povážlivě posunují… V takové situaci má každý protipohyb cenu zlata. A fenomén hořké šťastné Moskvy je takovým protipohybem par excellence.

Přeji vám hluboký ponor.