Dění v české fantastice občas připomíná představení absurdního dramatu a asi nikdy toto neplatí víc, než když dojde na udělování literárních ocenění. Ještě v dobách fungování Akademie science fiction, fantasy a hororu (ASFFH) nebylo o skandály nouze, stačí vzpomenout na poslední ročník, kdy byla na pódium pozvána tehdy již zesnulá Jana Rečková. Následné převzetí štafetového kolíku pod hlavičku nového vedení přineslo tři roky trapnosti a planých slibů, až bylo konečně v roce 2020 přiznáno, že je Akademie mrtvá. Nejprestižnější žánrová ocenění vyšuměla do ztracena a fantastika v Česku nemá již několik let relevantní náhradu. Třebaže tu docházelo k pokusům o vyplnění vakua (asi nejvýrazněji Kniha roku Sardenu), žádný z nich není formován s dostatečnou hnací silou – schází peníze, autorita, případně obojí.

Pokud jde o žánrová ocenění, argumentů pro i proti najdeme celou řadu, přičemž obvykle se jedná o názorový střet těch, kdo uznávají jako jediné validní kritérium výši prodejů, a těch, kdo chtějí posuzovat kvalitativní měřítka. Dichotomie „prodeje versus ocenění“ je v diskursu české fantastiky hluboce zakořeněná, a dochází tak k vzájemnému znevažování na obou stranách barikády. Z jedné zaznívá, že komerčně nejúspěšnější jsou z podstaty věci nejprůměrnější díla a pro prodejné autory je žádoucí udržovat status quo bez ocenění, která by jakýmkoli způsobem ohrožovala nebo zpochybňovala jejich pozici. Z druhé se ozývají hlasy o podjatosti komisí při výběru oceňovaných titulů, o netransparentnosti kritérií a zbytečnosti ocenění, protože nemají sílu výrazně změnit čtenářské chování. Tyto debaty občas připomínají souboje v bahně – umažou se všichni a nikdo nevyhraje.

Příjemným překvapením, které jsem avizovala v prvních „Pozdravech z periferie“, proto bylo rozšíření kategorií Magnesie Litery, v nichž se vedle fantastiky objevila i detektivka a humoristika. Nominovaní ve všech třech kategoriích měli být vyhlášeni předem a jejich vítězové následně oznámeni během hlavního ceremoniálu. Jenže když se objevily nominace na ceny a tato informace přešla do širšího povědomí, nastala v české fantastice bouře ve sklenici vody.

Vyrojila se vyhrocená kritika vyčleňování žánrů, celkové změny i její komunikace. Debaty podobného rázu jsou potřebné, protože mohou hájit zájmy žánrových autorů (byť by je měl zastupovat oborový Československý fandom, s nímž pořadatelé Magnesie Litery spolupracují), formulovat konkrétní změny do budoucna a přispět k vytvoření formátu, který skloubí možnosti i očekávání do nejlepší možné formy. Jenže sociální sítě tentokrát posloužily jako pavlač, kde převládly uražené výkřiky o útlaku žánru ze strany snobské vysoké literatury. Fantastika je často vnímána jako svébytný žánr žijící zcela odděleně od hlavního proudu beletrie, přesto se při pohledu na některé argumenty člověk těžko bránil úvahám, jestli scifisté nejsou těmi disidenty tak trochu natruc.

Odhlédneme-li však od rozbouřených emocí, pořád se jedná o velký krok pro českou fantastiku a byla by škoda, kdyby se pozapomnělo na trojici nominovaných titulů. Na knihu Život válečníka od Tomáše Němce jsem již upozorňovala ve shrnutí zajímavostí z loňské produkce a její nominace na Magnesii Literu není žádným překvapením. Příběh zpracovává jednotlivé epizody v cestě bojovníka Sebasttyena a skládá poctu autorům, kteří žánr stavěli. Najdeme zde odkazy na Roberta E. Howarda, Fritze Leibera, Davida Gemmella, Michaela Moorcocka, Andrzeje Sapkowského i Terryho Pratchetta, někdy takřka doslovné, jindy umně skryté v náznacích. I když se jedná o derivativní dílo, které nehýří originalitou, spojuje se v něm nadšení a optimismus celé jedné generace českých čtenářů, kteří měli po pádu železné opony konečně možnost bez zábran prozkoumat dekády západního vývoje žánru.

Druhým počinem, jehož zařazení bylo tak trochu očekávané, je velkolepé finále ságy Mycelium od Vilmy Kadlečkové. Tato série získala v minulosti hned dvakrát ocenění výše zmiňované ASFFH, vychází od roku 2013 v nakladatelství Argo a čtenáři se konečně v loňském roce dočkali jejího završení. Toto dílo je v Česku výjimečné nejen svým rozsahem, ale také ideovým půdorysem – zabývá se vlivem mimozemského náboženství na dříve sekulární lidskou společnost a zobrazuje nástrahy kolonizace vesmíru a kontaktu s cizími nepochopenými kulturami. Autorka sama přiznává, že motivy Mycelia začaly nabírat jasnějších obrysů po událostech 11. září a zrcadlení skutečných společenských změn je místy až mrazivé.

Třetí nominovanou knihou je trochu překvapivě Bizarropolis, sborník sestavený Romanem Bílkem a Kristinou Haidingerovou, který reaguje na bizarro fiction. Tu proslavil spisovatel Carlton Mellick III, a jak napovídá název, je to žánr bizarní, groteskní až dadaistický, který se snaží šokovat, překvapit a bavit. V Česku v těchto nespoutaných kreativních proudech plavou spisovatelé jako Vilém Koubek nebo Karel Doležal, a není tak divu, že do této antologie přispěli. Třináct tuzemských povídek doplnil i duchovní otec žánru a autoři se v nich vydali k hranicím fantazie. Koncepty se pohybují od hororových k poťouchlým, od lechtivých po vulgárně erotické, od vtipných až po vážné. Zajímavostí nicméně je, že do sbírky přispěl také Petr Stančík, který v roce 2015 dostal ocenění Litera za prózu za svou knihu Mlýn na mumie.

Nominace letos získaly knihy, které jsou v našich vodách něčím unikátní a zasloužilé, a ať už pilotní Literu za fantastiku získá kterákoli z nich, přála bych jí hodně dalších úspěchů u čtenářů i kritiků. Celé české fantastice bych pak přála, aby tato první Litera nebyla zároveň poslední a aby po vyhlášení proběhly konstruktivní debaty, které umožní nové kategorie smysluplně zařadit do celkové koncepce tak, aby se už nikdo nemusel cítit na periferii.