1. Setkali jste se v posledních 5 letech s knihou z domácí literární produkce, kterou považujete za kýč/kýčovitou?
2. Pokud ano, která to byla a co na ní bylo kýčovitého?
3. Jak si pro sebe definujete literární kýč? Je kýč ještě vůbec kategorií, o které se v literatuře uvažuje, nebo se kýčovitá literatura řadí do běžně přijatelné konzumní literatury? Je kýč součástí literatury pro masy – bestsellerů?
4. Vycházejí v dobrých českých nakladatelstvích a literárních časopisech kýčovité texty?
5. Jak/čím se liší kýč literární od kýčů v rámci jiných uměleckých druhů?
6. Je možné mít k literárnímu kýči pozitivní vztah, např. jako k oblíbené manýře, může být kýč něčím jako “guilty pleasure”, která se brzy stane sběratelskou záležitostí, nebo se jej lze jen štítit, posmívat se mu?

Tomáš Samek, lingvistický a kulturní antropolog, učitel na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy a člen Rady České televize

1. Mám v sobě instinkt, který mi v tom brání: když v díle vycítím kýčovitost tak výraznou, že se stává jeho definičním rysem, okamžitě ho odkládám. A soudit nedočtené věci bych nechtěl. Jestli jsem kvůli tomu odložil v posledních pěti letech hodně knih? Spoustu. Je to pro mě druhý nebo třetí nejčastější třídicí filtr, na kterém se text při pomyslné cestě do mého vědomí zachytí. Ještě častěji v něm uvíznou texty kvůli mělkosti nebo vyumělkovanosti. Snad nejčastější nemoc současné české poezie a prózy: autor nemá zas tak moc co říct, a o to urputněji se snaží říct to zajímavě. Odtud je ke kýči jen kousek: je někdy zvolen jako vehikulum, které má ke čtenáři dopravit to málo nebo nic autorské výpovědi.

3. Kýč je snaha vytvořit krásu beze smrti. Krása pomíjí a smrt je její nedílnou součástí – jako tichá, nevyřčená pravda, jež zní šeptem za každým portrétem krásy. Někdy tiše, jindy hlasitěji. V každém případě ji nezamlčíš. Kdo chce toto spojení oklamat, vklouzne do kýče. Kýč je krása, která nebolí: tím ovšem popírá jednu z vlastností, jež krásu ustavují: její pomíjivost. A proto se kýč tak snadno může stát předmětem průmyslové velkovýroby a být chrlen v miliónech kusů. Významné segmenty krásné literatury s kýčem pracují a snaží se ho ochočit tak, aby jí sloužil. Na tom není nic špatného. Potíž nastane ve chvíli, kdy se ďáblík kýče vymkne z ruky, a místo aby sloužil, opanuje dílo: tím ho zničí, a to i tehdy, kdyby ho pak četly milióny. Ale bylo by nefér tohle zaměňovat s bestsellerem. Třebaže spousta bestsellerů je kýčovitá, tu a tam se najde takový, který je výsostnou hodnotou a není to kýč. Je to vzácné, ale stává se to. Snil o tom ostatně už Čapek, když v úvaze o literatuře, kterou hltají masy, formuluje své spisovatelské krédo: „Být obecný, být nekonečně a svatě vulgární, toť nedostižná dokonalost, před níž jest nám zoufati.“ Být tak přístupný a milován mnohými, jako je kýč, leč nestat se jím. To není zlé krédo.

4. Už proto, že si část literatury pohrává s kýčem jako s dopravním prostředkem, jehož pomocí chce ke čtenářkám a čtenářům dopravit cosi z vysoké literatury, není ta hranice ostrá: na jedné straně dobrá nakladatelství a vážené časopisy, na druhé straně brak a kýč – a mezi nimi propast. Ta hranice je propustná. A je to dobře. Neboť v kýči je něco podstatně lidského: touha zapomenout na prchavost smyslově vnímatelného.

5. To přímo plyne z mé předchozí odpovědi: tím, že krásné písemnictví pracuje se slovem, snadno může podlehnout dojmu, že překonává prchavost smyslově vnímatelného světa a jakékoli makavé skutečnosti. A podlehne-li klamu, že obcuje toliko s duchem, nemajíc nic společného s tou naší upachtěnou, marnou každodenností, snadno může vytvořit kýč monumentálních rozměrů. I o smrti se dá mluvit kýčovitě. Není to ovšem výsadou literatury. Jenže samotná povaha látky, z níž je literatura tvořena, tedy jazyk, přece jen snáze vnuká tvůrci iluzi, že pracuje s něčím věčným. Ale jazyk pomíjí – stejně jako ten kus hlíny, který mnu v ruce, když tvořím sochu.

6. Samotné posmívání se kýči a štítivý postoj k němu je sám svého druhu kýčem, pózou nejednoho kulturního principála. Kýčem vysokého, které blahosklonně shlíží na nízké. A teď mě chytnete za slovo: proč tedy sám kýč odkládám, když se mi nelíbí štítivost vůči němu. Není to ze štítivosti, nýbrž z nedostatku času: je tolik dobrých děl – a život je krátký. Ale chce-li si tu krátkou chvíli tady někdo občas zpestřit kýčem, nic proti tomu nemám. Věřte nebo ne: i já jsem viděl všechny díly poněkud kýčovitého newyorského seriálu Přátelé. Zažil jsem v New Yorku jeden z nejhezčích roků svého života. Tak proč nechtít na chvíli zapomenout na tu pomíjivost.

Jitka Srbová, básnířka, editorka

1.-2. Ne, ale nemyslím si, že by takové nevycházely. Pouze je nehledám a nedostávám.

3. Velmi divoká definice: kýč v umění je tvůrčí kalkul za účelem získání pozornosti a obliby, přičemž autor od sebe ani od recipienta nevyžaduje žádné úsilí. Kýč je mechanický a mělký, opakuje jednoduché vzorce a líbivé figury, čtenáři se podbízí a vlichocuje. Ke druhé části otázky: kniha může být masově úspěšná díky dobře zpracovanému aktuálnímu tématu a čtivému stylu. Z kýčovitosti bych bestselleristy automaticky nepodezírala.

4. Ničeho takového jsem si nevšimla.

5. Domnívám se, že kýč je jen jeden, viz můj pokus o definici, kde by bylo možné čtenáře nahradit divákem či posluchačem.

6. Občas může být kýč docela roztomilý, když svou staniolovou třpytnost nevydává za ryzí kov. A pak může být jeho výroba prostě koníčkem, za což bych nikoho nevěšela.

Ladislav Selepko, básník

1. Bohužel ne. Takové knihy mě nudí, nečtu je.

2. Kýčovitých mi obvykle přijde několik básní z ročenky NČB. Přehrávají prožitek nebo výraz, přičemž mám pocit, že jsou lité podle osvědčeného kadlubu, vcelku i zručně, matou tělem. Hranice mezi důvěrou a nedůvěrou je tenká.

3. Jako omalovanou skořápku, ve které je prázdno.
Další otázka předjímá nejistá východiska. Nevím, co je konzumní literatura. A také nevím, kdo nebo co rozhoduje o přijatelnosti literatury a kým: kritika, trh, sponzor, komise, literární historie? Kritika a historie by kýč zohledňovat měly, jde o regulérní estetickou kategorii. Těm zbylým může být dle potřeby lhostejný.
Je kýč součástí bestsellerů? – Ano. V Murakamiho třetí knize 1Q84 jsou pasáže týkající se ženské protagonistky, které mi ji vyrvaly z rukou. Až jsem se ptal, zda autor knihu záměrně nastavoval, nebo si neuvědomoval, co dělá. Také pochybuji nad některým hromaděním deskriptivy v Gravityʼs Rainbow od Pynchona.
Pokud otázka míří, jak cítím, spíš na bestsellery s nižší literární hodnotou, tak nevím, neznám je.

4. Popravdě nevím. Nemám přehled.

5. Asi nijak. Vždycky je v základu omalovánka, která klade minimální odpor – používá dobře zažitý, předžvýkaný kód – a vzhledem k cílovému publiku je lehce dokořeněna.

6. Soudě dle sebe, záleží na druhu umění. V literatuře mne nudí až otravuje, sotva jej mohu mít za rozkoš. V hudbě taktéž. Ovšem ve výtvarném umění jsem pozadu a na krajinné imitace holandských mistrů vytvářené v 19. století se dívám rád. Nebo ve filmu. Sci-fi, i ta nejlepší, bývají plná kýče, šablon přebíraných z hrdinských eposů, zjednodušené mytologie apod. Ovšem v náloži jiných filmových prostředků přijde odlehčená vrstva vhod. Oddych nad zmrzlinou, která osladí a ochladí, třebaže žízeň nezažene.
K posmívání nevidím důvod přinejmenším od chvíle, kdy jsem pochopil, že knihy, které jsem považoval za kýčovité, mají zhruba stejně, nebo zpravidla i víc zaujatých čtenářů jako moje. Čtenářská potřeba je nedotknutelná.

Adam El Chaar, spisovatel, literární recenzent

1. Ano. BerZlín z Nakladatelství Petr Štengl. Autor je patrně grafoman.

3. Kýč definuju jako skluz k šablonovitosti, ať už ztvárněním tématu nebo jeho výběrem. Kýč je past, která na nás všechny číhá a žádá si velkou obezřetnost, abychom se do ní nechytili. Každý věk či společenská role mají svůj kýč. Čím víc člověk do něčeho proniká, tím víc má dojem, že ho obklopuje jenom samý kýč a může se pak svému okolí i sobě zdát negativistický nebo znuděný. Kýč se váže k mládí. Člověk v té době tvoří antikýč, než najde střední cestu a stává se Buddhou. Aby člověk kýči unikl, chce to asi hledat vyváženost a nevázat se k žádné roli. Proto Sartre odmítl Nobelovu cenu. Jak se říká – hlupák se nejvíc dozví. Jakmile se člověk uváže na nějaký status, ten status (okolní spříznění statusáři) mu začne křivit svět do kýčovité formy. To je samozřejmě častějším přístavem dospělosti než zmíněné buddhovství. O kýči jsem v poslední době četl a následně uvažoval spíš v souvislosti se současnou filmovou produkcí továrny na sny (Hollywood). Ve městě, kde žiju, je jen multikino, takže s tak zvanou artovou scénou nepřijdu do styku. Dan Krátký psal na Alarmu o posledním díle Star Wars: The Rise of Skywalker, česky Vzestup Skywalkera. Mimochodem, mělo by se to jmenovat buď Vzestup Skywalker nebo Vzestup Skywlakerové, protože v tomto díle je Skywlakerem míněna žena. Je to trochu překladatelský oříšek, ale tenhle překlad je chyba. Dá se to vztáhnout na kýč – zfušování intepretace ve „vyšším“ zájmu stravitelnosti (a lákavosti). V Echu 24 upozorňoval Ondřej Štindl na kýčovitost Jokera. Zamyslel jsem se nad tím a došlo mi, že jo. Oba ty filmy mě bavily, až moc. Asi by se to dalo vyjádřit slovem klipovitost. Oblbováky. Nebývalo to zvykem. Třeba taková Philadelphia (1993) nebo Propast (1989) – tu když srovnáme s novým Underwater (2020) …  V literatuře se s kýčem setkávám v public relations a v žurnalistice, která je dnes public relations hodně ovlivněná, v neposlední řadě taky v political relations (viz statusy ghostwritera českého premiéra Marka Prchala). Kýči se daří všude, kde se spěchá a kde se přímo adresuje nějaká cílová skupina. Čím početnější, tím líp. Nesmím zapomenout na svou oblíbenou slam poetry, přípravku copywriterů.Normální poezie si klade kýčem za žádnou cenu nebýt – a proto je jím postižená neméně. Poezie je v jistém smyslu laboratoří, která se snaží namíchat sérum pravdy – verbální alchymie destilující protijed na kýč. Betsellery kýčem jsou, ale řekl bych, že často dobrým. Po rozhovoru s Terezou Matějčkovou v Hostu (2/2020) jsem si přečetl pár knih od Michela Houellebecqa. Když je něco hodně úspěšně, většinou je to tak zvaný (právě teď mnou) dobrý kýč. Velký talent plus velká práce plus velké sebevědomí rovná se dobrý kýč. Dobrý kýč možná není až tak kýčem, je jím možná jen ten špatný.

4. Rozhodně ano, dnešní době kýč vládne. Dočista ji pohlcuje. I to, co tady píšu, je kýč. Kýč je všude tam, kde je potřeba bez jasného záměru. Proto je jím literatura značně osídlená.

5. Liší se jen tím, že se týká shluků písmen. Kýč bych definoval poplatností mase, snahou o stravitelnost pro konzumenta na úkor méně snadno definovatelných nuancí. Živnou půdou je uspěchanost doby a roztěkanost recipienta v důsledku jeho napojení (přepojení) na internetový infotainment a nonstop chatting. Rozdíl oproti jiným půdám je možná ten, že v literatuře je kýč skrytější. V psaném textu je ze všech forem umění nejvíc přítomná osobnost autora, jak říká Houellebecq. Vždycky je tam určitá dávka originality, stejně jako v rukopisu. Literatura možná není ničím jiným bojem proti kýči.

6. Když něco nenávidím, tak se tím stanu. Kýč nehejtuju, naopak si přiznávám své sklony k němu a někdy, docela často, mu dávám průchod. Svůj kýč si hýčkám.

Vojtěch Němec, spisovatel, redaktor Tvaru

1. Ano, setkal, se Sochobásněmi (V Síti) expolitika Ivana Langera. Kýčovité na nich je určitá podbízivost, vlezlost, a především chameleónství. Ty texty se maskují, vydávají se za invenční umělecké artefakty, přitom, když se jen lehce člověk začte, zjistí, že to je jen rádoby drsňácká protest-poezie. Nebo řekněme – rádoby poezie. Pravda, někdy má člověk pocit, že Langerův básnický rétor v sobě trošku toho poetična má, ovšem poezii jako takovou tam těžko nalézáme, to se jenom tak tváří. Stejné to je s instagramovým „básnictvím“ (viz někdejší humbuk kolem Rupi Kaur, ale to už odeznělo, přesně jak se u kýče očekává: je dočasný, má krátký dech).

2. Na tuhle otázku jsem odpověděl v té první, tak to ještě upřesním… kýč počítá s „tahem na branku“, s oslovením čtenáře „na první dobrou“. Kýč zneužívá sugesci (na rozdíl od náročnějších uměleckých textů, které sugesci funkčně využívají, aby vyvolaly estetický účinek) k vyburcování respondenta, pouze a jenom k vyvolání iluze, že před námi stojí něco úžasného, neopakovatelného. Myslím, že s kýčem jako takovým se příliš nepočítá: již dávno se stal součástí náročnějších uměleckých děl, unesen, trpě stockholmským syndromem – tyto texty jej však funkčně využívají, travestují jej v cosi esteticky přesahujícího. Pak ale přijde nějaký kumštýř a účelově si zjednoduší složitější jev, řka: „Hele, ono to lze relativizovat, i kýč je umění! Tak mi stačí tohleto!“ A pak tedy táhne na tu branku, střílí na první dobrou, třeba i dá gól… ale brzy vymizí a na jeho místo dosedne jiný kašpar. Vlastně ta neumětelská „práce“ s kýčem je systémové recyklování již osvědčených postupů, jak zaujmout, jak zfalšovat, jak zmanipulovat, aby vám u publika prošla i úplná banalita. Kýč je taky prostředek poetických alibismů všeho druhu. Bestsellery o těchto postupech a šalbách moc dobře ví, zneužívají je. Tím nechci paušálně říct, že všechny komerčně úspěšné tituly jsou pitomosti. Chci jen říct, že takové texty se pohybují buď na hraně mezi laciným, podbízivým, falešným čtivem a estetickou působivostí (někdo zručněji, jiný zas humpoláčtěji); anebo jsou za pomyslnou hranou, kde už se počítá s co nejpřesvědčivějším poetickým „lhaním“ – sobě do kapsy, čtenářům tuplem, aby se banalita neprávem stala zádumčivým umčem! Pak je otázkou, kde se ztratila autenticita textu, případně jak byla transformována, aby se text co nejlépe „prodal“. Tedy: to autentické, co se té vylhanosti týče, skutečný stav věcí. Tu nastupuje kritické čtení, které může některé „pravdy“ vyjevit.

3. Jsem přesvědčen, že ano. Jak jsem se pokusil vysvětlit v 2. otázce, aby se text prodal, musí se přetvařovat. A nakladatelství chtějí taky přežívat, vydělávat. Ať už to jsou ostudy knižního trhu, nebo zavedené skvělé značky. Ať už to je pidi-rodinný nakladatel, nebo obludný moloch, co polyká menší ryby. Z toho kompostu je ale třeba vyzobat to, co přetrvá, a k tomu dopomáhá tak trochu kritika. A čas, co vytlačuje to dočasné (viz předchozí odpověď nebo konec té první).

4. Moc ne. Liší se jen médium a způsob prezentace. I v hudbě a výtvarném umění má kýč parametry mnou načrtnuté v předchozích odpovědích. Jistě se můžu mýlit, ale odpovídám upřímně a spíš „přemýšlím nahlas“, spontánně.

5. Posmívat se kýči je dětinské, netvůrčí, nepodnětné. Tvůrčí ale je přijít s konstruktivními soudy, proč to není v pořádku, proč třeba ten zmíněný Ivan Langer vlastně tvoří toxické texty, jež mohou manipulovat v politickém spektru. Ale ironický přístup k věcem je mocný nástroj, naopak podnětný způsob čtení! V tom smyslu je i čtení Sochobásní nebo nezredigovaných děl regionálních písmáků, co jen bez ostychu chrlí (nic proti regionu, ale v těchto vodách bývá sebereflexe ještě míň než v „hlavním proudu“ literárního života, a to je co říct!) – takřečené „guilty pleasure“. Číst to jako nepovedené hokus-pokusy a ironicky si to užívat je ale trochu i blahosklonný výsměch – anebo spíš ambivalentní, sarkasmem kořeněný přístup, svým způsobem alibismus proti alibismům kýče. Tohle vyrovnání je ve výsledku vlastně konstruktivní: pomáhá to čtenářům (ovšem jedině v kontextu s literaturou diametrálně odlišných parametrů, zejména z hlediska estetiky) tříbit si myšlení o literatuře celkově, trénovat sebereflexi a čtenářskou kompetenci vůbec. Jsem ale také přesvědčen, že čeho je moc, toho je příliš: zahltit se „kýčovitými“ díly tedy taky není cesta. Ideální stav je diverzita. Ve čtenářství a v knižní kultuře vůbec. Každé zboží má svého kupce, a proto i každý text má svého čtenáře. I ten demagog Langer má své pravověrné nohsledy… (a já mu, koukám, dělám PR!)

Vít Janota, básník, překladatel, člen vedení Asociace spisovatelů

1. Přiznám se, že si teď na žádnou nedokážu nevzpomenout, což je ale asi především zpráva o mé vlastní paměti, než o kvalitě domácí knižní produkce. Ze zahraničí se mi nicméně vybavila kniha německé autorky Kathariny Hageny Der Geschmack von Apfelkernen, česky Chuť jablečných jadýrek (Host, 2010) . Četl jsme ovšem v originále, takže má poznámka se týká výhradně německého textu a nemá co do činění s překladem, ani s českým vydáním – to ale bude myslím zjevné. Je to kniha asi právem úspěšná, zručně napsaná, poetická i tajemná, spějící k dobře načasovanému i rozvrženému konci, který ponechává ve čtenáři tu správnou směs melancholie a očekávání, jakou by měl konec mít, tedy chuť ještě chvíli posedět s knihou v klíně a nechávat v sobě doznívat pocity, které čtení vyvolalo. Jenže ouha, za to, co vypadalo jako konec, přidala autorka pro mě zcela nepochopitelně ještě jednu krátkou kapitolu, kterou bych pracovně označil „…o půl roku později“. A v té dořekla vše. Tak aby snad nebylo pochyb. A právě tuhle explicitní, nezakrytou a vlastně až zoufale neumělou snahu nenechat mi ani kousíček prostoru a dotlačit mě za každou cenu k happy endu (protože samozřejmě z různých možností, které příběh nabízel, zvolila autorka neomylně tu nejpozitivnější), jsme vnímal jako něco, co bych teď zpětně označil slovem kýč.

3. Myslím, že v první z těchto otázek jsou dvě podstatné věci, a to „pro sebe” a „definujete“. Naše současné nazírání světa (a tím myslím euro-americké) je, ať už se nám to líbí, nebo ne, založeno na principech, které mají své kořeny až kdesi hluboko v aristotelské racionalitě. Abychom s něčím mohli pracovat, musí to být nějak popsané, musí to mít to své jméno, pak je možné to zařadit do systému a manipulovat s tím podle daných pravidel. Jenže začneme-li uvažovat o kýči a pokusíme-li se ho nějak objektivně definovat, zjistíme, že to tak jednoduché není. Jistě „jelen v říji”, „západ slunce”, ale ne každý jelen v říji je kýčem a navíc ten samý západ slunce může někdo vnímat jako kýč a pro jiného může být prostě jenom krásný. Vnímání kýče je tedy zjevně subjektivní. Co ale s tím? Dá se kýč vůbec nějak objektivně uchopit? Jistěže, jenže jeho definice je tak trochu stewartovská: soudce Nejvyššího soudu Spojených států americký Potter Stewart na otázku, jak definuje obscenitu, odpověděl větou, která je z filozofického hlediska možná zásadnější, než si dokázal představit: „Hard-core pornography is hard to define, but I know it, when I see it.“, tedy: „Tvrdé porno je těžké definovat, ale když ho vidím, tak ho poznám.“ Jinými slovy, existují slepé skvrny našeho racionálního systému, a kýč je jednou z nich, které sice jednoznačně rozpoznáme, ale často nedokážeme slovy přesně formulovat proč (což implikuje lákavou možnost, že naše vnímání není algoritmické, tedy nepostupuje krok po kroku zpřesňováním a vylučováním možností asi jako počítačový program, ale dospívá k poznání najednou nějakým neznámým kvalitativním přeskokem; to už ale odbočuji). Dozajista ale můžeme definovat kýč v jeho meta-rovině, tedy pokusit se popsat principy, které v nás pocit kýčovitosti vyvolávají. A tedy se většina myslitelů (a kýčem se zabývali třeba i Umberto Eco či Milan Kundera) shoduje, že jde o v té či oné formě přemrštěnou a jaksi vyprázdněnou snahu po kráse, která se nějakým způsobem vymkne kontrole. Já osobně v tom termínu odjakživa cítím názvuk slova křeč, tedy kýč jakožto křeč estetiky, nezdravě zatnutá touha po tom, aby to bylo hezké. A z druhé strany někdy bolest až na hranici snesitelnosti a zoufalou potřebu, celé to napětí jakkoliv a co nejrychleji uvolnit.
Kýč v objektivní rovině pak musíme vnímat jen jako konsensus určité části společnosti (a armády trpaslíků a jiných sádrových stvoření, mávající z předzahrádek našich měst a vesnic, nás dennodenně ujišťují o tom, že jde skutečně jen o část). V tom se ostatně kýč neliší od umění a řady dalších věcí.
Abych se ale vrátil k otázce kýče v literatuře, vůbec bych nekladl rovnítko mezi literaturu pro masy či bestsellery na jedné straně a kýč na straně druhé, stejně jako bych nekladl rovnítko mezi kýč a nekvalitní literaturu obecně. Myslím, že jde o tři různé kategorie, které se sice překrývají, ale jen částečně. Ale samozřejmě, čím konzumnější literatura, tím větší snaha se zalíbit a tím i větší náchylnost ke kýči (a pokud se navíc jedná o literaturu, která pracuje s pozitivními emocemi, pak se riziko dále znásobuje). Nepřekvapuje tedy silná korelace kýčovitost, a například knih o lásce, stejně tak jako z obdobných důvodů nepřekvapuje, že značná část konzumní literatury je, byla a bude brakem.

4. Už jen ze subjektivní povahy kýče je zcela zjevné, že musí existovat a tedy i vycházet kvalitní texty, které někdo, ať už z části nebo jako celek označí za kýč. Ale i kdyby taková shoda byla obecnější, pořád ještě v tom nevidím nic problematického. Přes všechno, co jsem řekl, nepovažuji kýč za a priori negativní věc. Kdosi (tradičně to připisuji Nezvalovi, ale jistě to nevím) řekl: „Básnictví bez veteše je nuda.“ Já bych se nebál být ještě radikálnější a prohlašuji: „Umění bez kýče je nuda!“ Víme, že kýč má co do činění s přehnanou snahou emocionálně působit, a jelikož základním posláním umění (a tady promiňte ze mě mluví především básník) je právě útočit na emoce, vidím jako zcela legitimní, ba dokonce žádoucí, aby byl text neustále tlačen až na samou hranu emocionální použitelnosti. A že někdy naše slova vletí do neočekávané zatáčky příliš velkou rychlostí a dostanou se do smyku? To je myslím přijatelné riziko, které je třeba podstupovat. A někdy to paradoxně může být i osvěžující.

5. Nenapadá mě, čím by se měl zásadně lišit, snad kromě toho, že je zachycen ve slovech. Jak už jsem řekl, podstatou kýče je jeho účinek na čtenáře, diváka, posluchače, zkrátka konzumenta dotyčného druhu umění. Takže rozdíl snad může být jen v intenzitě, kterou různé druhy umění na člověka působí.

6. Z předchozího je asi zjevné, že na tuhle otázku nemůžu odpovědět jinak než kladně. A pokud bych měl své důvody verbalizovat, pak je to proto, že vnímání kýče není konstantní, nýbrž se vyvíjí jak v čase, tak v prostoru, což je dáno jeho subjektivní a konsenzuální povahou.
„V čase“ znamená, že jestliže je kýč kodifikován jako konsenzus určité části společnosti, pak v sobě nutně odráží dobu/epochu této společnosti. Tedy to, co je dnes kýčem, může být zítra vnímáno jako zajímavý úsměvný artefakt a pozítří třeba i jako symbol dané epochy. Protože pominou-li souvislosti, vazby na teď a tady, může pominout i křeč vnímání a kýč může vyjevit symptomatické rysy doby svého vzniku, které v sobě dozajista mnohdy nese.
„V prostoru“ pak je jen přeformulováním toho, co už jsem řekl dříve. Kýč by se dal přirovnat k povrchu planety Jupiter: Podle současných pozorování je atmosféra Jupitera tvořena směrem k povrchu se stále více zahušťujícím plynem, takže se prý dosud nepodařilo zcela přesně určit, v jaké hloubce se povrch planety nachází. Stejně tak i u kýče jistě existuje „pevné jádro“ věcí, u kterého panuje většinová shoda. Toto jádro pak obaluje řidší vrstva, kde už je shoda třeba jen 80% a nad ní vrstva zase o kus řidší a tak dále až do úplné nuly. A proč bych se já, a tady znovu mluvím o subjektivitě, nemohl nacházet právě v některé z těchto šedých zón? Důvody tohoto stavu mohou být nejrůznější, čistě estetické, nevinně masochistické, nebo třeba jen v předstihu dokážu rozpoznat to, co se ostatním vyjeví až za pár desítek let. A bylo by jistě krajně pokrytecké odmítat cokoliv, v čem jsme nalezli zalíbení, jen proto, že je to jinými označováno za kýč.

Úplně na závěr mi jako bonus dovolte jeden drobný coming out. Bude k tématu, samozřejmě. V devadesátých letech, v té době vymknuté snad ze všech myslitelných kloubů, kdy dvacetiletému studentovi fyziky stačil jeden telefonát na zcela neznámé, kýmsi mu podstrčené číslo, aby se přes noc stal překladatelem u mamutího nadnárodního nakladatelského koncernu chrlícího do světa tisíce svazků té nejčervenější z červených knihoven, jsem i já aktivně přispěl svou troškou do mlýna nezdravé estetiky. Knihy to byly všelijaké, kýčovité dozajista, nejvíc z nich ale trčela až zoufalá neschopnost autorek (tedy byly-li za těmi ženskými jmény skutečně osoby z masa a kostí a navíc ženského pohlaví) poskládat normální lidský příběh. Bylo až mučivé přihlížet všem těm nehodám, nemocem a kdo ví jakým katastrofám, které byly potřeba, aby se děj vůbec nějak pohnul kupředu. O erotice nemluvě.
A tak jednou, a nyní po víc jak čtvrtstoletí to chci a myslím, že snad už i můžu přiznat, zcela vyčerpán milostným pachtěním těch dvou, když konečně po nekonečných peripetiích na poslední stránce sklonili hlavy k polibku, připsal jsme za ně se zcela chladným rozmyslem jeden šťavnatý barvotiskový západ slunce. Zasloužili si ho, ti dva. A čtenářky jakbysmet.

Adam Borzič, básník, esejista, šéfredaktor Tvaru

1. Nesetkal, protože se intuitivně snažím těmto knihám vyhýbat.

2. Kýč – dle mého soudu – se v masové literatuře asi objevuje často, i tady ale bych rozlišoval. Je kýč např. Harry Potter? Nemyslím. Jsou kýč dobré detektivky? Třeba Milénium? Taky bych neřekl, zkrátka i v masovější, nebo řekněme méně umělecké literatuře, najdeme dobré knihy, které splňují kvalitativní měřítka daná jejich žánrem. Kýč se vyznačuje určitou trivializací skutečnosti, je jakousi travestií citu, vlastně v něm chybí neznámo a paradox. Podle Kulky neobohacuje asociace spojené se zobrazovaným tématem. Vše je v něm vypočteno na efekt, vytvořeno podle šablony. Ovšem kýč jde, jak vidíme od Rimbauda po Tarantina, zajímavě umělecky využívat. Umělec z něj může vytvořit i cosi pozoruhodného. V tomto smyslu přeznačený kýč má v životě místo. Právě se mi vybavuje scéna z filmu Jahody a čokoláda, kdy spisovatel (zřejmě postava představuje legendárního disidenta Reinalda Arrenase) mluví na kýčovité katolické sochy ve svém bytě, které vyrábí jeho bývalý milenec. Ty sochy v oduševnělém příbytku homosexuálního literáta ožívají a vyprávějí úplně jiné příběhy než v klasickém katolickém kontextu, kde ničí výzdobu krásných barokních kostelů.

3. Zdá se mi, že v těch dobrých nikoli, samozřejmě výjimky se můžou najít. Jednou jsme v Tvaru otiskli překlad básní jedné básnířky z jedné středoasijské země a musím říct, že tam jsem měl silnou pochybnost, zda nejde o kýč. No, moc se mi ty verše nelíbily, ale přišlo mi to jako zajímavá exotická záležitost. Asi to byla chyba.
Necítím se být dostatečně vzdělán, abych to fundovaně posoudil, ale mám dojem, že v literatuře lze někdy kýč hůře odhalit. Ostatně na někoho kýčovitě působí třeba některé slavné knihy Hemingwaye, nebo některé básně Skácela nebo Šiktance. Já občas kýčovité polohy nacházím v díle Hraběte. Ovšem v současném vizuálním umění je také těžké kýč přesně odhalit a definovat, ve filmu a hudbě je to jednoduší, ale nevím vlastně proč.

6. Jak už jsem odpověděl, kýč lze využít i v umění. A určitě může každý z nás mít jisté potěšení i z kýče. Třeba může asociovat nějakou životní událost, pro mě byla před lety velmi důležitá jedna kýčovitá písnička Elánu, protože mi v době rozchodu pomáhala se vyrovnat se s vnitřní bolestí. Asi bych ale nesnesl kýčovitou poezii.