1) Je pro vás dramatický text návodem k inscenaci s předem daným záměrem, nebo spíše textovou nabídkou, se kterou by měli pracovat inscenátoři podle svého?

2) Mají být dramatické texty vydávány knižně, resp. jsou určeny také čtenářům?  

3) Chybí vám v České republice pravidelné ocenění za dramatické texty /soutěž divadelních textů? (Pokud ano, o co podle vás přicházíme?)

René Levínský, dramatik

1) To záleží jen na dohodě inscenátorů a všechny cesty jsou možné. Někteří tvůrci dávají přednost textu, který je „jen“ inspiruje a kouzlí s ním velmi radostně, někomu se lépe pracuje s pravidelným textem. Dramatik by měl umět vyhovět oběma skupinám, já chápu dramatika jako krejčího, který nějak společně se zákazníkem přijde na to, co mu sluší, zákazníkovi, někomu ušije kabát a jinému po dohodě zase sako s prýmky. A občas jen tak pro potěšení ušije kamizolu, dá ji do výlohy a čeká, jestli nepůjde někdo kolem, komu ta jeho kamizola padne do oka. A v ideálním případě, když už ten krejčí něco ušije, nějaký model, tak po čase přijde zas někdo, kdo by chtěl ten samý model. V tomto smyslu chápu dramatičku či dramatika jako člověka, jehož hry se hrají aspoň dvakrát.

2) Já mám své hry jako PDF na webu Mirka Bludného, a to zcela stačí. Čím míň věcí se vyrobí, tím lépe – takže i nevytištěná kniha dramat Mirka Bludného je lepší než vytištěná kniha dramat Mirka Bludného.

3) Ceny ani soutěže dramatických textů mi nechybí. Nemyslím, že by mohly čemukoliv pomoci. Líbilo by se mi naopak, kdyby divadla vypisovala soutěže, v nichž by dramatičky a dramatici soutěžili se svými náměty, vítěz by pak dostal 3-4 měsíce na to, aby hru napsal, a samozřejmě odpovídající stipendium. To je podle mne osvědčená cesta ke vzniku nových her. V zapadlém Zhořelci s minimálními nájmy bylo toto stipendium naposledy 2000 EUR měsíčně, i v drahé Praze by taková částka nemusela být o mnoho vyšší než 3000 EUR na měsíc, takže vlastně nerozumím, proč nějaké divadlo nesežene 250 000 Kč a nepustí se do toho. Dalo by se to z velké části vygrantovat, udělat kolem humbuk a bylo by to celé prospěšné i zábavné. A proti všem soutěžím operních pěvců atd. by to bylo řádově levnější. Taková dramatička nebo dramatik je vlastně za hubičku. Stačí jí tužka a papír, jinak už žije ze vzduchu.

Linda Dušková, divadelní režisérka působící ve Francii i v ČR

1) Já vnímám dramatický text skutečně pouze jako jednu ze složek divadelního díla, nikoli jako složku dominantní nebo hlavní. Je to podnět, výchozí bod, nebo další vrstva k inscenaci, která se ale může ubírat mnoha směry. (Tedy v případech, kdy dramatický text vzniká nezávisle na inscenačním procesu, v autorské tvorbě má text ještě o něco organičtější pozici.)

2) Podle mě dramatické texty rozhodně publikovány být mají. Ne ale tolik proto, aby se dostaly k více čtenářům (je asi pravděpodobné, že současné texty budou číst především divadelní a literární praktici, teoretici a historici, ke kterým se hra snadno dostane i v PDF formě), ale především proto, že forma samozřejmě vzniká v úzkém kontaktu s obsahem. A to, myslím, platí i v případě dramatických textů. V současné dramatické tvorbě se čím dál více objevují experimenty s grafikou, rytmem slov, s vizuální podobou textu, a pro takové texty je jejich materiální podoba důležitá. Věřím, že výběr papíru, typ sazby, formát, zkrátka fyzická existence hry, ovlivňuje její vnímání při prvním čtení (a tedy i další nakládání s textem) a považuji to, podobně jako u románů, za autorovo rozhodnutí, zda je tento aspekt pro jeho hru důležitý nebo ne.

3) Mám dojem, že soutěží a ocenění je dost. Co tady možná ale trochu chybí jsou diskuze, konference, dílny, laboratoře, vědomé a kontinuální posouvání hranic dramatického textu. Pár výzev tady je, jako třeba iniciativa 24 hour plays divadla X10 nebo dílny A Studia Rubín. Ale myslím, že by takových projektů mohlo být víc. Třeba ve Francii se už několik let skupinka autorů kolem dramatičky Aurore Jacob zabývá elektronickou podobou dramatických textů (aby právě ono PDF mohlo být z pohledu autora sdělnější), experimentují s interaktivními programy pro čtení a formou textu vůbec. To je třeba téma, které se v Čechách ještě vůbec neobjevilo.

Vít Peřina, dramaturg Naivního divadla Liberec, autor loutkových her pro děti a mládež

1) Obecně platí rozhodně ta druhá možnost, ale konkrétně ze své pozice autora, který nejčastěji píše hry pro loutkové divadlo, se mě týká spíše ta první možnost. Od první fáze psaní hry často úzce spolupracuji s režisérem, nebo alespoň tuším zamýšlené přibližné výtvarné řešení (jaký typ loutek například bude využíván). Tím pádem se ta hra již v průběhu psaní často blíží k onomu návodu k inscenaci.

2) Jistěže! Jen houšť!

3) „Pravidelné ocenění za dramatické texty“, to jsou vlastně tantiémy. Ty nám autorům chybí, pořád! Ale vážně – ačkoliv význam ocenění a všelijakých soutěžních hodnocení v umění nepřeceňuji, tak z provozu oblastního divadla vím, že jakákoliv pozitivní propagace se hodí. Mezi to určitě patří i případné ocenění za hru. A jakékoliv vyhlášené soutěže o nově napsanou hru jsou samozřejmě velmi žádoucí především z důvodu, že mohou motivovat k psaní a objevit nové, začínající autory.

Roman Sikora, dramatik, autor rozhlasových her

1) Dramatický text je šifra s předem daným záměrem. Úkolem inscenátorů je ji rozšifrovat a převést do divadelního jazyka. Dramatický text se ovšem může stát pro inscenátory pouhý východiskem či inspirací a mohou do něho i výrazněji zasahovat. Na to mají samozřejmě právo. Ale sám z vlastní zkušenosti vím, že je to ve většině případů smutné. Dobu velkých divadelních režisérů máme už dlouho za sebou.

2) Ano, mají být vydávány knižně. Jejich čtenářů sice mnoho není, ale jde také o zprávu pro budoucnost. O tom, jak vypadal dramatický text v naší době, s jakými tématy pracoval a jakým způsobem.

3) Mně ne. Zdejších dramatických soutěží se až na drobné výjimky, kdy už mám napsaný text a nemám pro něj jiné využití, neúčastním. To přenechávám mladým dramatickým tvůrcům a jejich právu na rozčarování. Přinejmenším jedna pravidelná soutěž zde dlouhá léta funguje. Občas nějaké soutěže vyhlásí divadla či rozhlas. A občas to skončí dokonalou fraškou, jako před dvěma lety v Národním divadle Brno.

Kateřina Rudčenková, básnířka, prozaička a dramatička

1) Dramatický text je určen k inscenaci. Každý autor má jistě svou scénickou představu, ale není-li si sám režisérem, nepochybně počítá s vkladem inscenátorů. O to mi ale právě připadá dramatické psaní zajímavější než beletristické, že se tak ve výsledku spojí více tvůrčích sil.

2) Dramatické texty jsou určeny primárně k inscenaci, což nevylučuje jejich čtení v tištěné podobě, podle mě je ale až druhotné. Připadá mi smysluplné vydávat až ty hry, které byly nejprve uvedeny v jevištní podobě.

3) Ano, chybí. Dramatici přicházejí o jednu z možností, jak dostat své texty k inscenátorům, a inscenátoři o jejich díla.

Matěj Nytra, dramaturg HaDivadla

1) Věřím principu adaptace. Scénické oživení jakéhokoli (psaného) textu dovoluje nebo si i nutí promyšlený plán – remediace není slučitelná s představou provedení jedna ku jedné. A nemusí být tak velký rozdíl, jestli je námětem komplexně komponovaný modernistický román, klasické, realistické – a o to univerzálnější – drama, nebo čerstvý theatertext vycházející z bezprostředního pole podnětů. Adaptační inscenační proces je nutně ve vztahu k textu osvojovací, ale zároveň bych řekl, že intenzitu a sílu zvolené předlohy její variací ještě víc potvrdíme, doložíme. A třetím autorem/adaptujícím v jevu divadla je samozřejmě sám divák – ten vnímá vzniklý kosmos podle svých asociací, charakteru nebo aktuálních emocí. Kdo píše drama jako vymahatelný návod, nejspíš v reálu dost trpí.

2) V médiu napsání (fixní verzi) má publikování textu rozhodně dobrý smysl. Jsem podporovatelem knižních verzí. Autor má pod kontrolou formu podnětů (čtení je pak zase na divákovi a jeho kreativitě). A můžete s papírovou verzí nakládat i radikálně, performativně: dělá to třeba hispanofonní autor intermediálního gesta Rodrigo García, v jeho knižním textu rostou typografické akce, dynamizována je sazba a barevnost, můžete artefakt studovat nechronologicky, nenarativně, nečasově, čtenářsky text inscenujete rovnou při listování.

3) Soutěže přece existují, ale nevím, jestli je dostatek přihlášek od dostatečného spektra účastníků. A jestli se účastníci ne/míjí s preferencemi komise, kritiky. A zároveň není zřejmé, jestli se v případě i zdramatizovaného nového textu poměřuje pouze předloha, anebo právě adaptační verze. Ovšem toto je málo transparentní i u renomovaných německojazyčných dramatických cen (kde se text prezentuje právě inscenací). Zároveň to kreslí představu jakéhosi požadavku hutného, plného, nekrátkého textu (takového, který pro scénický tvar máme právě tendenci transformovat v další matérie). Co třeba němý text (scénář bez přímých řečí), transtextuální kompozice, zvukově-slovní partitura – které mohou být základem skvěle rezonujícího projektu? Někdy je pro autora jasným oceněním, když jeho námět zaujme v praxi režisérského tvůrce (pokud jím není on sám), to je důkaz o neizolovanosti a podnětných kvalitách jeho textu.

Ondřej Novotný, dramatik, dramaturg Divadla X10

1) Ještě v nedávných letech jsem stranil druhému typu textů. Domnívám se však, že dnešní „tekutá doba“ vyžaduje spíše zjevení konkrétních postojů ke světu a také pokus o vzájemné sdílení lidských příběhů, což vybízí k akcentování prvního typu textů. Tato otázka je ovšem pouze teoretická. Úkolem autora je napsat kvalitní, autentický, sugestivní text. Na formě nebo osobním vkusu příliš nezáleží.

2) Dramatické texty jsou určeny i čtenářům. První kvalita, které si na textu všímám, je kvalita literární (myslím především schopnost autora vědomě pracovat s jazykem). Pokud text tuto kvalitu nemá, kvality dramatické už to většinou nezachrání. A pokud má text kvality literární, je literaturou určenou i čtenářům. A obráceně: některé prózy mají výrazné kvality dramatické a jsou tedy často dramatizovány (např. Kafka).

3) Soutěž je prostředek, jak se zviditelnit. V tomto ohledu může posloužit. S opravdovou uměleckou prací to však příliš nesouvisí. Ta probíhá kontinuálně a nikoli v soutěžních nárazech. Nechybí mi soutěže, chybí mi soustředěná spolupráce divadelního souboru se „svým“ autorem. Takové aktivity je třeba více podporovat dramaturgicky i ekonomicky. Samotné soutěže kvalitu českého dramatu nepozvednou.

Anna Saavedra, dramaturgyně, dramatička

1) Myslím, že primárně záleží na dramaturgii konkrétního divadla, jakým způsobem s texty pracuje. Ideální je samozřejmě spolupráce s autory (těmi žijícími) v případě adaptace textu nebo vzniku textů nových, jako jsou například autorské rezidence Centra současné dramatiky.
Tuto otázku ale vnímám z pozice autorky s velkou pokorou (asi díky zkušenostem
dramaturgyně).

2) Určitě. Může to být četba o něco náročnější, vzhledem k povaze textu, ale určitě
nabízí velký prostor imaginaci.

3) Ocenění za dramatické texty je důležité především u mladých autorů, mám na mysli Cenu Evalda Schorma. A vzhledem k tomu, jak malá jsme země, jsou Ceny divadelní kritiky celkem dostačující. Jinou otázkou je pak uvádění nových textů (ať už českých nebo zahraničních), alespoň formou scénických čtení nebo skic…

Vojtěch Bárta, dramatik a režisér, umělecký šéf Chemického divadla

1) Textové materiály pro divadlo (vyhýbám se záměrně zužujícímu označení „dramatický text“) byly, jsou a budou vždy něčím mezi oběma těmito variantami. Přesto cítím potřebu se tady zastat spíše svobody inscenátorů – jako pro divadelního tvůrce pro mě bývají atraktivní právě takové texty, které nabízejí volné pole a různé možnosti interpretace, včetně dalších možností adaptace, přepisování, kombinování… eliminace, torze, destrukce i rekrystalizace významů. Inscenace založená na textu nemusí ve finální a radikální verzi obsahovat jediné slovo. Text bývá v ideálním případě v napětí s jinými složkami jevištního díla/události. Uznávám, že toto napětí může být za určitých okolností, a zvláště pro určité autory bolestivé. Osobně nakonec snad i proto dávám přednost realizaci vlastních autorských scénářů (poškozuji a ničím se sám). Divadelně zajímavé jsou pak pro mě právě výsledky, ve kterých jsem vlastní předlohu (a často i její inspirační zdroje) nijak nešetřil a dokázal textový materiál vystavit tlaku dalších složek. Někdy tak může dojít k vymizení textu, jindy naopak k jeho novému růstu.

2) Texty pro divadlo jsou ale určitě také literaturou, a to dokonce a právě i v případech, kdy nejde o klasické dramatické texty pochopitelné v rámci určité historické tradice. Mnohdy mají tyto materiály spíše blízko poezii, esejistice a/nebo epice a zhusta také vytvářejí zcela nové hybridní formy, což by si zasloužilo důslednější teoretické ohledání a zhodnocení. Už klasik české avantgardy E.F. Burian říkával, že lze pro divadlo upravit a inscenovat i telefonní seznam. Jak to ale vylučuje možnost, že by úprava takového seznamu nemusela být vzrušující textovou houštinou?

3) Ocenění pro autory textů pro divadlo chybí, systémové selhání všech dramatických soutěží příležitostně zachraňují autorské výzvy progresivnějších divadel. Přicházíme tak mimo jiné o možnost tvůrčího dialogu mezi divadelní a literární obcí, ale i o kontakt se zbytkem společnosti. Je to smutné a trpíme tím všichni.

David Drábek, dramatik a režisér, Městská divadla pražská

1) Většinou si svoje hry vzápětí režijně sám poprzním, takže text hry slouží i jako moje režijní kniha. Jiným inscenátorům dávám naprostou interpretační volnost a svobodu. Naopak mě inspiruje, když svým výkladem prorazí netušenou štolu.

2) No jasně že ano. Proto doplňuji promluvy v textech pestrými poznámkami a jakýmsi souběžným fantazijním aparátem. Abych diváka nalákal být i čtenářem. Letos mi vyjde už čtvrtý knižní soubor sebraných her. Zvlášť u knih Aby se Čechům ovary zachvěly a Drábek Dětem! byla čtenářská odezva moc fajn.

3) Chybí citelně. Ne konkrétně mně, já si užil svých 5 Radoků dosyta. Ale protože vím, jak mi každá ta cena pomohla v růstu, v postupu, v příležitostech. Začínající autoři potřebují „support“, potřebují povzbudit. Uznání je pro divadelníka zásadní. Že dnes ceny zmizely, jde navrub kritikům. Možná je to projev jejich lenosti, možná neschopnosti, třeba i poklesu jejich prestiže. Všechny tři varianty jsou smutné. Snažíme se v Městských divadlech pražských alespoň trochu suplovat tuhle neradostnou situaci tím, že dáváme mladým autorům příležitost realizovat se na scéně Divadla komedie.

Dagmar Radová, umělecká šéfka A-Studia Rubín

1) Dramatický text je do určité míry návodem k inscenaci, ale ta se odehrává v autorově či autorčině hlavě. A těžko říct, zda právě tuto inscenaci dokáže realizovat někdo jiný než sám autor. Takže ano, i já si vždy text představuji nějak inscenovaný, ale neočekávám, že režisér či režisérka se svým týmem bydlí v mé hlavě a mou představu nakonec zhmotní na jevišti – ideálně i s odstupem dvě stě tři sta let. Zřejmě je to i díky tomu, že jsem i dramaturgyně, přistupuji k textu s vědomím, že se jedná o materiál, se kterým se dále pracuje a velice zřídka zůstává zcela netknutý. Současně je poměrně napínavé sledovat, co v nějaké jiné osobě váš text vyvolal a jako ho interpretuje. Člověk se pak leccos dozví i o sobě. Nastavování zrcadel, pořád dokola.

2) Ale jistě, ať jsou dramatické texty vydávány. Ovšem, myslím, že je to výhodné především pro dramaturgy a dramaturgyně – je příjemné moci sáhnout po svazku než si nechávat texty posílat. Kniha přece jen zvyšuje pocit vážnosti, když už s ní mělo práci mnoho lidí grafikem počínaje a redaktorem konče, musí ty hry za něco stát!  Ale nemyslím si, že by tzv. běžní čtenáři prahli po čtení dramatických textů. je to přece jen disciplína trochu náročnější a je třeba určitého cviku. A navíc je zde asi i neustálé latentní pocit, že dokončeno je dílo až jevištní realizací.

3) Ale ano! Cena potěší a ego pošmajchluje, možná vzbudí i nějaký mediální či kuloární zájem. A především má i jistou symbolickou hodnotu a tedy, když potřebuje společnost za něco udělovat ceny, projevuje tím, že si té či oné disciplíny považuje. Neexistencí této ceny, podobně jako neexistencí možnosti u nás studovat scénické psaní a velmi sporým zájmem divadel o promyšlenější a koncepčnější spolupráci s dramatiky a dramatičkami přicházíme o soustavné rozvíjení a vznik nových tuzemských textů. Nemluvě o jejich zařazení do evropského kontextu.