Petře, máš široký záběr (když teď pominu i tvou výtvarnou činnost, ke které se ale ještě vrátíme), od haiku až k širokodechým veršům, které dostaly své místo především v mé oblíbené knize Vlnolam. Ale pořád píšeš „jen“ básně. Nelákala tě někdy i próza? 

Lákala a láká. V průběhu let jsem napsal několik povídek, naposledy čtyři či pět v době covidové. Ale není to můj prostor. Stále mám tendenci krátit, kondenzovat, výstavbu prozaického textu nemám pod kůží. Obdivuji autory, kteří dokážou napsat stejně intenzivní poezii i prózu, jako jsou například Pavel Kolmačka nebo Vladimír Mikeš.

Ptám se i proto, že se o poezii říká, že má u nás málo čtenářů. Co si o tom myslíš? 

Nepřemýšlím o tom. Ano, zcela nepochybně tomu tak je. A určitě lze důvody pojmenovat, poezie vyžaduje jiný způsob čtení než próza, způsob, který nesouzní s tempem, kterým žijeme, s tím, jaké texty a jak obvykle čteme v běžném životě. Ale raději bych podobné úvahy přenechal povolanějším, nepatří to k mým tématům…

A co tě vlastně k psaní žene? 

Tak to je sugestivní otázka. Většinou podobným dotazům čelím Janem Zábranou: „V základě snahy realizovat se tvorbou je úraz v nejčetnějších variantách, ale vždy znemožňující komunikaci a seberealizaci… Tvorba je překonáváním tohoto základního úrazu…“ Tahle replika se mi líbí od té doby, co jsem ji kdysi prvně četl. Vystihuje podstatné, vyhraněně, přeexponovaně, ale trefně. Píšu poezii, protože pociťuji naléhavou potřebu sdělovat více, než lze sdělit běžným způsobem, psaní vyrůstá z vědomí nedostatečnosti obvyklé komunikace. Vnitřní obrazy, motivy, hnutí, kterých by ses rád zbavil, ale zároveň jsou tvou nedílnou součástí, takže se jich také do určité míry držíš…

Jak se s nimi jinak vypořádat? Navíc mám v sobě potřebu vyvažovat, exaktní, objektivní dorovnávat emočním, snivým, subjektivním, poezie je součástí téhle dynamické rovnováhy.

A myslíš přitom na čtenáře? Víš, nemyslím to tak, že bys na něj měl myslet při samotném psaní. Ale jestli si třeba někdy představuješ, že může být na světě někdo, kdo text pochopí stejně jako ty sám, nebo si ho pochopí třeba po svém, ale stane se pro něj stejně důležitým, jako by ho sám napsal a „byl v něm“.

Přeji si čtenáře, kteří „budou v mých textech“. Snažím se, aby byla báseň vystavěna tak, aby nebyla přespříliš zapouzdřená, aby text prostě čtenářsky fungoval. A nemyslím tím, že bych se snažil cokoliv dovysvětlovat nebo držet nějak při zdi. Tak psát nemá smysl. Mám ale rád, když je text vrstevnatý, když v něm jsou obrazy, které fungují samy o sobě, na první čtení, bez znalostí hlubšího pozadí, i obrazy, které se odkazují mimo text, složitější, skrytější, obrazy, u kterých počítám s tím, že jejich percepce bude rozrůzněná, bude sahat u jednotlivých čtenářů různě hluboko.

Poslední tvé dvě sbírky Fysiologus a Skrčené dny vyšly nedlouho po sobě. Mám pocit, že ve Fysiologu jako by doznívala právě ta nálada z Vlnolamu (ač mezi nimi byla ještě vklíněna stejně skvělá Zimní srst), ve Skrčených dnech jako by ses potřeboval někam opravdu schoulit, skrčit. Myslím, že jsou ty názvy knih výborně zvolené. V jakých náladách jsi je psal?

Tvé pocity nad nimi souzní s tím, jak je vnímám i já. Snažím se volit názvy, které co nejvíce vystihují právě jakési vnitřní ustrojení knihy, její tempo. Nejraději jedno, dvě slova, ne více. Fysiologus byl snahou vytvořit určitou paralelu s řeckým Physiologem a středověkými bestiáři, je knihou dlouho zamýšlenou, texty ale vznikly, alespoň většina z nich, v průběhu roku 2020. Covidová opatření mne donutila pracovat doma, nečekaně vytvořila zvláštní prostor, který vybízel k ohlédnutí, k uchopení delší dobu vnitřně předpřipraveného. Většina textů Skrčených dnů vznikla po 24. únoru 2022…

Myslím, že víc k tomu není třeba vysvětlovat.

Jednou jsme se bavili o tom, že Fysiologus jsi musel psát zhruba ve stejné době, kdy psal Petr Hruška svou sbírku Spatřil jsem svou tvář, a je taky pravda, že něčím jsou ty knihy skutečně podobné. Čím si to vysvětluješ? 

Ta podobnost podle mě spočívá především v tom, jaké motivy a z jakého výchozího úhlu pohledu jsou nahlíženy, ve výsledku si vlastně až tak podobné nejsou. Každopádně, nevěděli jsme o sobě a oba nás to posléze udivilo. Obě sbírky vychází z fascinace starými texty, které mají do značné míry podobné atributy, mísí realitu s fikcí, viděné s domněle viděným, naturalistické s poetickým. Možná se naše autorské reakce na tyto texty odehrály ve stejnou dobu pod vlivem tehdejší společenské atmosféry, nebo to zkrátka byla jen obyčejná náhoda.

Ta „vložená“ skladba Vodní kámen z Fysiologu mi přijde skvělá. Uhrančivá, snová, tajemná – když jsem ji slyšel naživo při uvedení, byl jsem z toho úplně u vytržení. Čteš svoje básně rád nahlas? U téhle skladby to vypadalo, že je pro hlasité čtení určena, ostatně, je koncipována vlastně jako dopis. Jak jsi to psal? Je to, jako bys to „vyplivnul“ za jeden večer, má to tah jako nějaký vír.

Je to výsledek touhy napsat prozaický text, ale udržet si básnickou zhuštěnost tvaru, obrazů. Mám velmi rád texty na rozhraní poezie a prózy. Vodní kámen je psán cíleně pro čtení nahlas, při psaní, škrtání, pilování jsem ho opakovaně nahlas četl, sobě samému a své ženě, která je jeho adresátkou. Za jeden večer jsem ho nenapsal, ale vznikl v relativně krátké době během léta 2020.

Jak se ti potom přeskakovalo zase ke kratším textům ve Skrčených dnech? Byl to nějaký záměr, nebo si to prostě psaní řeklo „samo“? A šlo to snadno, takhle se zase „scvrknout“?

Oba typy textů píšu už delší dobu souběžně… Jejich různý modus operandi, rytmus i vizuální podoba mi vyhovují. O přeskocích nepřemýšlím, prostě píšu tak, jak mám pocit, že to má být, vyplývá to z obrazů, motivů a asi i z mého rozpoložení…

Shodou okolností jsem u obou těch posledních knížek byl dost blízko, Fysiologus vydal Srdeční výdej, Skrčené dny pak můj tchán v Dobrém důvodu. Publikuješ v širokém okruhu nakladatelství. Má to nějaký důvod?

Není to žádný program. Prostě to tak vyšlo. Mám rád malá nakladatelství, která systematicky vydávají poezii, je to krásné bláznovství. Když mám pocit, že je rukopis hotový, zvažuji, kam ho poslat, mám většinou i rámcovou představu o jeho grafické podobě, velikosti knížky… Od toho se pak odvíjí to, kam rukopis pošlu. Někdy to samozřejmě napoprvé nevyjde, ale jak Fysiologus, tak Skrčené dny vyšly v nakladatelstvích, která jsem si vybral jako první volbu. Jsem tomu rád, byly to velmi příjemné spolupráce.  

Obě ty knihy – a nejenom je – sis sám ilustroval, děláš to často; Vlnolam se mi na první pohled líbil tím, jak jsi použil taková jakoby obyčejná tiskátka… Jak se tvá výtvarná a básnická tvorba doplňují a prolínají?

Ryju, kreslím a píšu souběžně. Nemám ryze výtvarná či ryze literární období. Doplňování a prolínání je tak samozřejmé. Pokud se ptáš přímo na ty věci, které doprovázejí mé básně ve sbírkách, tak nevznikaly přímo jako ilustrace. Většinou sice vznikaly ve stejnou dobu jako texty (ale ani to není pravidlem), ale rozhodnutí, které konkrétní věci budou knihu doprovázet, dělám až u poskládaného rukopisu, někdy existuje i několik variant, dokonce i velmi rozdílných. Například u Fysiologu jsem volil mezi velmi konkrétními linoryty a znakovitějšími abstraktnějšími kresbami. Svůj výběr konzultuji, se svou ženou, s některými svými přáteli, s vydavatelem…

Chci se s tebou bavit o krajině, a nejen té naší, ale i o té vzdálené, kde jsme jen krátkodobými návštěvníky. Vlnolam je o severu, kam jsi jezdil jako vědec. Co jste tam zkoumali?

Pohyboval jsem se opakovaně krajinou středního a severního Norska a jednou Islandu v rámci bilaterální spolupráce s tamějšími výzkumníky. Naše spolupráce zahrnovala dvě oblasti. První byl dendrochronologický či spíše dendroklimatologický výzkum smrku ztepilého (střední Norsko), vysazeného smrku sitka (Island) a borovice lesní (severní Norsko), druhou byl výzkum driftwoodu, mořem vyplaveného dřeva, které na pobřeží severního Norska a Islandu připlouvá z velké části až z povodí velkých ruských řek. Strávili jsme celé dny (a zčásti noci, v bílých severských nocích) v podmanivé severské krajině, zároveň zelené i kamenné, dramatické i romantické…

Rozhovor děláme do čísla Tvaru o vztahu člověka k přírodě, tak možná zaběhnu trochu od literatury, ale zajímá mě to. Když tam to dřevo ze Sibiře moře vyplaví, asi to, co se týče živin, velmi obohacuje tamní prostředí, že? Roste tam díky přísunu tohoto dřeva něco, co jinde neroste?

Dřevo zůstává na pobřežních plážích či skalách, impregnované solí, rozkládá se tak opravdu velmi pomalu v místech, kde nic neroste (když opomenu vysloveně pobřežní druhy, jako je kuřinečka a podobně). Jeho význam je velký především pro místní obyvatele – je cenným zdrojem paliva, ale i stavebního či nábytkářského dřeva (viděl jsem například krásnou truhlářskou hoblici z vyplavené borovice) v území, kde již les není, respektive rozhodně ne v těchto rozměrech a druhové skladbě. Najdeš tam kmeny borovic či modřínů slušných dimenzí, takové bys jinak musel dovézt daleko z vnitrozemí či v případě Islandu z kontinentu…

Je mi blízké, že ti ta krajina přirostla k srdci natolik, že jsi o ní napsal knihu. Podobně jako třeba Mirek Pech v letos vydané Ymiho lebce, kde píše o Islandu. Jak se to stalo? Je mi jasné, že tam na severu nejsi jen turistou. Zajímá mě, jestli jsou ty důvody podobné tomu, co cítím třeba já k Pagu. 

Já po severské krajině už předtím toužil. Není mi blízké horko, nevyhledávám krajiny sytých barev. Zeleň v mnoha jemných odstínech, kámen, voda. V četných variacích a měřítkách. To jsou krajiny, které mi konvenují. Mám dlouhodobě rád severskou prózu a hudbu, jejich minimalismus, neopulentní intenzitu. Miluji nízké světlo a v letních severských nocích trvá hodiny… Fascinuje mě prostorová i časová proměnlivost krajiny. Mám rád překryv s našimi končinami – velká část rostlin charakteristických pro norskou krajinu roste i u nás (sice většinou jen v horách, často reliktně, leč přesto), sdílíme i velkou část ptačích druhů.

Když jsem tam, nepíšu, dívám se, obrazy se ukládají za sítnicí. Teprve doma, po návratu se uložené obrazy propojí s našimi sceneriemi, se vzpomínkami, sny a vznikají texty.

Na Pagu je zajímavé, že je taky takový, i když je ve Středozemí, vlastně je to taková poušť a zeleň je v ní ostnatá a dost utajená. Mě na tom láká ta ohlodanost, kámen proti vodě a slunci. A z toho, jak znám severské krajiny aspoň podle fotek, mi přijde, že to něčím podobné je. Pomáhá ti při psaní tahle otevřená plocha – nebo ne při psaní jako takovém, ale při životě? Víš, jestli jsou to i takové prostory očištění…

Otevřenost mám na severských krajinách rád. V tebou zmíněném kontextu jsem to ale nikdy nezkoumal. Nevím, pokud se tak děje, je to nevědomé. Ona chůze harmonickou či malebnou krajinou na mě celkově působí osvobodivě…

A teď k té naší krajině. Beru tě jako jednoho, možná nejdůležitějšího současného autora tady u nás, pro kterého je krajina stěžejním tématem. Je to i proto, že jsi v civilu vlastně v uniformě, tedy lesník?

Akademičtí lesníci uniformu nemají… naštěstí pro mě. Krajina v mých textech není tak podstatnou proto, že jsem lesník. Je to opačně: jsem lesníkem (či spíše lesnickým pedagogem a výzkumníkem), protože se o krajinu dlouhodobě zajímám. Ze stejného důvodu o ní také píšu. Jsou to vzájemně se doplňující, prostupující aktivity. A právě to prostupování mě velmi baví. Myslím si, že vědě prospívá imaginace a poezii může prospět přesnost pojmenování, invenčně uchopená faktografie…

No já byl jako kluk taky pár měsíců na „lesárně“ a chápu, proč říkáš, že tu uniformu naštěstí nemáte… Lesníci a myslivci mají hodně bohatou řeč, používáš ji někdy i v básních? Ptám se proto, že tím doma občas zlobím Terezu, ona to nesnáší, když řeknu barva, světla, výlusk, zhasnout v ohni, úplně se naježí. Přitom mně to připadá vlastně hodně básnické, přesně odpozorované, důležité…

Mysliveckou mluvu znám už od dětství, je to svérázný fenomén. Ale v básni, alespoň pokud jsem si vědom, jsem ji nikdy nepoužil. Je to vlastně profesní mluva, neměl jsem a nemám důvod ji v básni použít. Přes svou určitou poetiku je to také projev jisté ortodoxie (členům mysliveckých spolků její použití dokonce ukládal výnos ministra zemědělství a existovala oborová norma), ke které mám výhrady.

Asi jsi v tom profesně namočený víc než já, který si to z dálky může trochu romantizovat… Ale zpět k tvým knihám. Ve Skrčených dnech se tvé různé polohy mísí – jsou tam jak dlouhé básně, tak i lakonicky sevřené, jako ta poslední – „Errata“: „neslevit / spravit // nečelit / čeřit“. Jsi tvrdohlavý? Když tu báseň čtu, představuju si trpělivost, stálý tlak, ale i nějakou meditaci o rychlé akci, ale nakonec spíš pomalé a trpělivé vymílání. Je to návod, nebo krédo? 

Tvá čtenářská interpretace je správná. Jsem tvrdohlavý. Někdy. V něčem. V jiných věcech, snad, trpělivý. Errata jsou prostě opravené imperativy, spíše tedy návod a plán než krédo. Napsal jsem několik básní postavených na imperativech, hned dvě se dokonce jmenují „Návod“, další dvě, či možná dokonce tři se jmenují „Plán“… Mám rád Zábranova Havrana, v něm jsou velmi nemilosrdně trefné imperativy, např. „vysedávat ve zrychleném vagónu dnů, v němž se po třicítce nedá spát, nanejvýš zpytovat svědomí“.

Zábranu máš asi hodně rád… Já se s ním taky opakovaně potkávám. Ale jsou to hrozné bichle! Zmínil jsi ale Vladimíra Mikeše, tak se tě nemůžu nezeptat, jestli jsi četl jeho poslední knihu Co to tu šumí? Blankytný vesmír. Pro mě je to letos kniha roku… Vladimír Mikeš je také z Chocně. Jste nějak v kontaktu?

Četl. Se stejným gustem jako předtím Odkud to přichází?. Pro mě obě ty knihy mají ještě další rozměr tím, že znám velmi důvěrně spoustu míst, která v nich jsou, poznávám postavy, které jimi prochází, znám z vyprávění některé ze zmiňovaných událostí. Koupal jsem o svých vysokoškolských prázdninách ve stejném lesním rybníku Pětinoha, sjížděl na sáňkách od Prokopa.

Mám rád strhující proud Mikešových textů, jejich hymničnost, časové i prostorové prolínání… Jsou to výborné knihy. Skvělou práci odvedli jejich editoři Antonín Petruželka a Jonáš Hájek – vybrat z obsáhlých básnických deníků takto přesvědčivé a čtenářsky tak akorát obsáhlé svazky muselo být krásné martyrium. S Vladimírem Mikešem se znám, viděli jsme se několikrát, dokonce jsme měli společný večer na Ars Poetica v Ježkově u Zábřezí (v roce 2013).

Sám jsem si v jednom rozhovoru kdysi docela dávno posteskl, že skoro nikdo nepíše environmentální básně – teď se ale zdá, že lidí, kteří se ohledáváním hranic lidského a přírodního a jejich prostupováním zabývají, dost přibývá. Sleduješ to dění? Předpokládám, že nějaká velká angažovanost ti blízká není, beru tě spíš jako básníka, který jde víc do sebe a je ztišený. Ale není nějaká angažovanost ve výběru tématu? 

Patřím ke generaci, pro kterou má slovo angažovanost hodně negativních konotací. Bráním se programovosti, jsem vůči ní podezřívavý, ostražitý. Straním se deklarativní a ideologizující poezie. Z mnoha důvodů. Ale samozřejmě píšeme o tom, co se nás osobně dotýká, co je pro nás důležité. I bez toho, že je text napsán programově, či možná právě tehdy, když není napsán programově, může ve výsledku silně promlouvat proti něčemu či ve prospěch něčeho, být tedy angažovaný v tom původním, nezabarveném, nezprofanovaném smyslu, být textem, jehož prostřednictvím se stáváme osobně účastnými…

Stav společnosti i životního prostředí je důvodným zdrojem nespokojenosti, úzkostí, je tedy pochopitelné, že přibývá textů, které to reflektují. Tebou popsané dění sleduji, zatím spíše z odstupu, ale se zájmem.

Pocházíš z Chocně. Jak dlouho ti trvalo, než jsi zapustil kořeny v Brně? Já, sotva jsem měl pocit, že se to daří, zmizel na Vysočině. Ale Brno mi přijde dost osudové, takže ti Komín občas závidím…

Byl to samozřejmě pozvolný proces. Krajinu kolem Chocně, zejména údolí Tiché Orlice před Chocní a krajinu kolem Újezdu u Chocně, kde žil můj děda a babička a kam jsem s tátou neustále jezdil „do revíru“, mám stále pod kůží, stále je určitým předobrazem, se kterým srovnávám krajiny jiné. V Komíně mám rád tu podvojnost, která tu je, vesnická ulicovka s kostelem svatého Vavřince s gotickými základy a do toho panelové sídliště, leč postavené z části v místech sadů, tj. s třešněmi a ořešáky mezi domy… Blízká Holedná, Velká Baba, pláň s medláneckým letištěm, kde se pod lhotákovskými sceneriemi prohání sysli…

Na konečné 36 si můžeš vybrat, na jednu stranu rovnou do zahrad a polí, na druhou do sídliště či vilové čtvrti. A to vše dvacet minut trolejbusem od středu města, přímou linkou. Pro naši rodinu přijatelný kompromis, jak být ve městě a zároveň krok od krajiny, která se nám líbí.

No v Bystrci, kde jsme bydleli my, to je vlastně dost podobné. Kam ses podíval, tam byl les – a úplně jiný, než jaký znám z Pošumaví. Okraj okraje. Jaké jsou ale tvoje návraty k Orlici, když už ji zmiňuješ?

Návraty k Tiché Orlici jsou méně četné, než bych si přál. Mám její nivu moc rád v předjaří a na jaře, nejlépe s mírnými rozlivy po lukách, s volavkami, čejkami, ledňáčkem. Když jedu služebně vlakem z Brna do Prahy, v České Třebové přerušuji práci a až někde za Zámrsk se dívám z okna. I u Loučné je hezky, na rybníku Rzováku potkáš jeřáby a desítky druhů vodních ptáků, prostě nádhera.