Rubriky
Myslím si, že je to něco, o čem si potřebujeme povídat, smrt je všude, je velmi traumatizující, když o ní nemluvíme. Mám takový pocit, že to v sobě paradoxně všechno pohřbíváme. Máme právo truchlit, nemusíme si dávat masku a tvářit se, že je všechno v pořádku.
Absolutizování Bachtina je chybné. Bohužel souvisí s tendencí určité části humanitních věd hledat takzvanou lidovou kulturu, která má být oddělená od kultury vládnoucí, elitní, což je zjednodušující ideologický konstrukt, vycházející z marxismu. Lid nemá žádnou jinou kulturu, i takzvané lidové písně se dřív hrály na zámcích, kde se je muzikanti naučili a pak je hráli v podzámčí, karnevaly se pořádaly na dvorech a lid je potom napodoboval… Lidová kultura, to je Barbucha, to je to strašidlo z Vančurova Kubuly a Kuby Kubikuly, které nemá žádnou fixní velikost, ale čím víc se ho bojíš, tím je větší.
Já se dosud Na Zábradlí nezeptal, proč si najali mne. Jestli mají rádi Květy, nebo jestli slyšeli něco scénického, co jsem dělal jinde. Ale není to tak, že bych tam házel moc kyšpersko-feelingu, snažím se spíš napsat písničku tak, jak si myslím, že by ji složila postava ve hře, co chce říct něco o sobě.
Skoro každý den mi přijde jako zázrak, že jsme vymysleli tolik mechanismů, jak spolu vyžít. Většina z nás snad nezažije horší násilí, než že se s někým fakt hnusně pohádáme, nikdo nikomu nevytrhne varlata z těla jako šimpanz šimpanzovi.
Kdybych nebyla osamělá, sdílela bych svoje problémy a myšlenky s někým druhým, mohla bych je někde nad drinkem nechat uplynout a nedělala bych si z nich základ pro frustraci. Zní to tvrdě, ale osamělost je pro psaní dobrá.
Mám teď období, kdy mě strašně baví psát. Nemám na to tolik času, kolik chci, a proto se těším, až z Tvaru odejdu, i když se mi samozřejmě bude i stýskat.
Básnířka, spisovatelka, redaktorka a literární kritička Olga Stehlíková je autorkou konceptu webového magazínu Ravt, který v roce 2016 pomohl Tvaru k oslovení nových čtenářek a čtenářů. Po řadu let byla také jeho jedinou editorkou. Než se Ravt číslem 10/2023 definitivně rozloučí, v několika otázkách a odpovědích nabízíme její pohled na tento projekt. Foto: Dirk Skiba
Baví mě také mýtus o stvoření Hanumána, který vypráví o tom, jak orel ukradl dezert bohu ohně Agni, v letu kus upustil a sladká kapka dopadla na ruce meditující ženy, která ji olízla a porodila Hanumána – opičího bojovníka.
Básnířka, spisovatelka, redaktorka a literární kritička Olga Stehlíková je autorkou konceptu webového magazínu Ravt, který v roce 2016 pomohl Tvaru k oslovení nových čtenářek a čtenářů. Po řadu let byla také jeho jedinou editorkou. Než se Ravt číslem 10/2023 definitivně rozloučí, v několika otázkách a odpovědích nabízíme její pohled na tento projekt. Foto: Dirk Skiba
Baví mě také mýtus o stvoření Hanumána, který vypráví o tom, jak orel ukradl dezert bohu ohně Agni, v letu kus upustil a sladká kapka dopadla na ruce meditující ženy, která ji olízla a porodila Hanumána – opičího bojovníka.
Moje prvotina byla čistě lyrická, zatímco druhá sbírka s lyrikou určitým způsobem účtovala: to „malé nic“ v jejím názvu je ono lyrické „nic“, takové ty soukromé náladičky, prázdná zdobnost, dekorativnost. Ale svojí náturou jsem rozkročený mezi lyrikou a epikou, takže jsem chtěl, aby nový text stál na příběhu.
V českém prostoru je výjimečné, když se básník či básnířka, pro které čeština není rodným jazykem nebo jedním z rodných jazyků, rozhodnou psát česky. Seznamování s mezinárodní básnickou scénou tak převážně probíhá na úzkém poli překladu, na který dnes už začínáme spoléhat i u slovenštiny. V letošním roce však máme možnost objevit češtinu jako básnický materiál nahlížený z jiné perspektivy: můžeme číst sebevědomé básnické sbírky, které vznikaly záměrně v češtině jako druhém (nebo dalším) tvůrčím jazyce. Jednou z těchto sbírek je Tváření básnířky, překladatelky a performerky ukrajinského původu, Iryny Zahladko. O její sbírce vydané v ostravském nakladatelství Protimluv si píšeme v podivném podzimu roku 2023. Fotografie: Tereza Škoulová.
Je to poznání, že člověk může zásadním způsobem pomoci značnému množství lidí a zároveň přispět k systémovým změnám. Skupina lidí se rozhodne něco udělat bez posvěcení shora – to vnímám jako zásadní a posilující.
Poetika nás nespojovala, já dlouho mydlil jenom nějaké verše, kdežto Václav Kahuda začínal s prózou – vydával si takové na psacím stroji psané sešitky, které doprovázel obrazy dívek ze zdravovědy, snímky různých vrozených chorob, sem tam obrázek rozcuchaného Schopenhauera a podobně.
V Ostravě tehdy hrála norská skupina Satiricon, tak jsem si říkala, dobrý, aspoň bude výlet – a ta hudba mi úplně uhranula. Je to tak šest let a od té doby poslouchám tyhle extrémní žánry.
Poezie – a umění obecně – je zvláštně specifickou záležitostí. Stojí totiž mezi zobecňující filosofií a konkrétním životem. Je jakýmsi adjektivem života.
Druhá kniha Domáce práce básnířky Juliany Sokolové vyjde na konci října v nakladatelství Literárna bašta. Bude to deset let po prvotině My house will have a roof / Môj dom bude mať strechu (Fra, 2013). V září 2023 se vracíme k rozhovoru, který jsme vedly v roce 2020, navazujeme na něj a symbolicky listujeme novými stránkami, které jdou právě do tisku. Foto: Dirk Skiba
Život je vždy napětím mezi jednotlivostí a celkem ve smyslu, že jednotlivost je vlastně celek, ale jakožto jednotlivost, tedy zdánlivě neřešitelný paradox. Poezie činí totéž.
Oslovili jsme malá a střední nakladatelství se čtyřmi otázkami na současnou situaci na knižním trhu, situaci jejich nakladatelství a dosavadní reakce a dílčí či systémové aktivity kulturních institucí, iniciativ a ministerstva. Dvě z těchto otázek jsme položili také některým kulturním publicistům, kteří zastupují veřejnoprávní média.
Čtete texty o hudbě, hudebnících, koncertech? Pokud ano, co v „psaní o hudbě“ hledáte, dokáže vás text přimět, abyste hudbu „uslyšeli v hlavě“, abyste si pustili desku, šli na koncert nebo naopak rozhodně nešli? Které jméno či médium se vám spontánně vybaví, když se řekne psaní o hudbě (časopis, web, hudební kritik, publicista, bloger, autor monografie…), případně která kniha?
Letos budou již potřetí uděleny kulturní Ceny Jantar, které oceňují umělce a umělecké projekty s vazbou na Moravskoslezský kraj. Jak vnímáte jako obyvatelé jiných částí České republiky poetiku či inspirační zdroje tohoto kraje, lze to vyjádřit v několika větách? Která jména či díla s tímto krajem spojená si spontánně vybavíte (nemusí jít o počiny současné)?
