Námět knihy jsem v sobě nosila delší čas. Už v době, kdy jsem dopisovala Karneval zvířat, jsem věděla, že toto téma chci zpracovat. Pořád jsou v naší společnosti skutečnosti, o kterých zapomínáme, nebo nechceme mluvit. Leckdy jsou to témata ale vážnější, než si myslíme.

Je zajímavé, jak jedna kniha může člověka obohatit a poskytnout vysvětlení něčemu, co nebylo zřejmé. Když jsem četl Patricka Sériota, tak mi došel celý ten šílený oblouk až k současnosti. V šedesátých letech znovu oživil ideu eurasiánství Nikolaj Gumiljov, který ji dál rozvíjel, včetně praštěných konceptů propojení klimatických podmínek, kosmického záření a geologického podloží ve vlivu na etnogenezi, na vývoj ruského národa.

Platón tím „šílením“ nejspíš myslel něco trochu jiného než to, čemu dnešním jazykem říkáme psychiatrická diagnóza. Duševní nemoc by nebyla nemocí, kdyby s sebou nenesla velké strádání, neodčerpávala životní síly, nevystavovala člověka různým omezením a neztěžovala mu podmínky – včetně podmínek k tvorbě. (Jaromír Typlt)

Samozřejmě že si část návštěvníků přijíždí primárně pořídit fotku se šikmým kostelem, tomu se v časech instagramu nevyhnete. O genia loci kostela se neobávám – ten je tak promodlený, že se ubrání. Ale většina lidí přijíždí z upřímného zájmu, s mapami procházejí místa, o kterých v mých knihách četli.

Jedním z problémů, kterým jako gibraltarští spisovatelé čelíme, je, že gibraltarská společnost je ze své podstaty konzervativní a defenzivní. Částečně je to způsobeno tlakem, který s sebou přináší život na sporném území.

To je zvláštní, co říkáš o té temnotě. Protože já se temnotě bráním. Myslím, že ve všem musí být skulinka světla a naděje, jinak pro mě i psaní postrádá smysl. Asi hledám sama v psaní nějakou útěchu a v tom procesu se chci ubezpečit i o tom, že to má nějaký základní existenciální smysl.

Zdá se, jako by mezinárodní úspěch kriminálního románu Vilmose Kondora z roku 2008 s názvem Budapest noir nastartoval motor současných maďarských detektivek. Není to samozřejmý vývoj, protože po změně režimu byla maďarsky psaná detektivní literatura spíše opomíjena.

Nemám pocit, že svět je nesrozumitelný. Ne že bych ho uměl postihnout v jeho šířce, ne že bych neviděl zdánlivé abnormality a iracionality. Ale dokážu vidět paralely, buď v jiných řečech, nebo v jiných světech, jiných soustavách nebo v jiném čase. A to mi umožňuje vytvářet strukturu, ve které se snad orientuje i čtenář v knížce.

Už nikdy nezáleží na legálním literárním kánonu. A nechce se mi mluvit o knížkách, které mi zbyly v knihovně – o dynkánonu. (P. S. – právě znovu čtu Bruna Schulze – Skořicové krámy plus Sanatorium na věčnosti – takové knížky dokáží pěkně zamávat s mým básnickým sebevědomím – odrazují od vlastní tvorby!)

Pracovala jsem také pět let pro Slovenské literárne centrum, tehdy jsem byla do literárního světa ponořená ještě víc, pak jsem dostala nabídku práce na Úřadu vlády. Přijala jsem to s radostí právě kvůli tomu, že od literárního světa a života trochu poodstoupím a nebudu na něj muset mít názor.

Ono se obecně má za to, že děti nerozumí umění nebo že nemají na umění nebo literaturu názor. Já si to nemyslím. Děti mají leckdy zcela jasný názor, jen ještě nemají příslušný slovní repertoár na to, aby ho vyjádřily. Pokud jde speciálně o výtvarné umění, obrovský kus práce tu vykonávají například Juraj Horváth nebo Renáta Fučíková, šéfka Ateliéru didaktické ilustrace na plzeňské Sutnarce.