Rubriky
Návraty k Tiché Orlici jsou méně četné, než bych si přál. Mám její nivu moc rád v předjaří a na jaře, nejlépe s mírnými rozlivy po lukách, s volavkami, čejkami, ledňáčkem. Když jedu služebně vlakem z Brna do Prahy, v České Třebové přerušuji práci a až někde za Zámrsk se dívám z okna. I u Loučné je hezky, na rybníku Rzováku potkáš jeřáby a desítky druhů vodních ptáků, prostě nádhera.
Asi na sobě úplně nepozoruju žádný kauzální vztah „kniha přečtena = vztah k přírodě změněn“. Spíš bych využil metafory, že jsem určitou „rezonanční deskou“, kterou různé zážitky (nejen) s literaturou postupně ladí a mění, jak dokážu v kontaktu s okolním světem rezonovat. (Jakub Caha)
Stačilo jen třiadvacet let na to, aby Irsko došlo od dekriminalizace ke zrovnoprávnění. Navíc lidovým hlasováním, v jiných zemích si podobné zákony schválili v parlamentech. Zpátky tedy k vaší otázce, pro mě to není autofikce, ale bildungsroman. Je to tradiční román, v němž mohu přinést čtenářům tolik věcí, které se staly nejen mně, v mém životě, ale i těch, které se mi nestaly.
Středem mého kánonu je v jistém ohledu Jorge Luis Borges. Od něj se toho odvíjí hodně. Vždycky mě zajímala literatura, která mě dovede za hranice vlastního uvažování, a v tom je pro mě Borges naprosto jedinečný, vždycky, když ho čtu, tak si uvědomuji, že lidská hlava dovede úplně všechno, když chce.
Doba Olegů Susů a Janů Lopatků je definitivně za námi. Literární kritika jako řemeslo zanikla, to, co ji dnes nahrazuje ve stejném dresu, je víceméně marketingový nástroj. Připouštím, že někteří se snaží držet praporu, ale jsou to jen takové mše pro hrstku podobných blouznivců. Role se otočily, nejdřív se „vymyslí“, nebo spíše převezme výraz, a pak se teprve naplní. (Jakub Šofar)
Já to řeším tak, že si vydělávám jinde, ale většina překladatelů takovou možnost nemá. Host každoročně pořádá setkání překladatelů, kde sdílíme svoje příběhy, a někdy to je až k breku, ačkoliv Host je, troufám si tvrdit, k překladatelům velice vstřícný. Většina překladatelů jsou ženy, často na mateřské nebo takové, které živí manžel.
No jistě, že čtení doma neustále všem tlačím, ale není to snadné, telefon je tak lákavý. Ta záplava informací, která se z něj valí, působí na mozek jako jed. Synovi je skoro dvacet a zase začal číst, ale trvalo to. Teď čte zajímavou směsici: knihy o buddhismu a meditaci a zároveň miluje Bukowského.
Námět knihy jsem v sobě nosila delší čas. Už v době, kdy jsem dopisovala Karneval zvířat, jsem věděla, že toto téma chci zpracovat. Pořád jsou v naší společnosti skutečnosti, o kterých zapomínáme, nebo nechceme mluvit. Leckdy jsou to témata ale vážnější, než si myslíme.
Je zajímavé, jak jedna kniha může člověka obohatit a poskytnout vysvětlení něčemu, co nebylo zřejmé. Když jsem četl Patricka Sériota, tak mi došel celý ten šílený oblouk až k současnosti. V šedesátých letech znovu oživil ideu eurasiánství Nikolaj Gumiljov, který ji dál rozvíjel, včetně praštěných konceptů propojení klimatických podmínek, kosmického záření a geologického podloží ve vlivu na etnogenezi, na vývoj ruského národa.
Platón tím „šílením“ nejspíš myslel něco trochu jiného než to, čemu dnešním jazykem říkáme psychiatrická diagnóza. Duševní nemoc by nebyla nemocí, kdyby s sebou nenesla velké strádání, neodčerpávala životní síly, nevystavovala člověka různým omezením a neztěžovala mu podmínky – včetně podmínek k tvorbě. (Jaromír Typlt)
Jedním z problémů, kterým jako gibraltarští spisovatelé čelíme, je, že gibraltarská společnost je ze své podstaty konzervativní a defenzivní. Částečně je to způsobeno tlakem, který s sebou přináší život na sporném území.
To je zvláštní, co říkáš o té temnotě. Protože já se temnotě bráním. Myslím, že ve všem musí být skulinka světla a naděje, jinak pro mě i psaní postrádá smysl. Asi hledám sama v psaní nějakou útěchu a v tom procesu se chci ubezpečit i o tom, že to má nějaký základní existenciální smysl.
Zdá se, jako by mezinárodní úspěch kriminálního románu Vilmose Kondora z roku 2008 s názvem Budapest noir nastartoval motor současných maďarských detektivek. Není to samozřejmý vývoj, protože po změně režimu byla maďarsky psaná detektivní literatura spíše opomíjena.
Nemám pocit, že svět je nesrozumitelný. Ne že bych ho uměl postihnout v jeho šířce, ne že bych neviděl zdánlivé abnormality a iracionality. Ale dokážu vidět paralely, buď v jiných řečech, nebo v jiných světech, jiných soustavách nebo v jiném čase. A to mi umožňuje vytvářet strukturu, ve které se snad orientuje i čtenář v knížce.
Už nikdy nezáleží na legálním literárním kánonu. A nechce se mi mluvit o knížkách, které mi zbyly v knihovně – o dynkánonu. (P. S. – právě znovu čtu Bruna Schulze – Skořicové krámy plus Sanatorium na věčnosti – takové knížky dokáží pěkně zamávat s mým básnickým sebevědomím – odrazují od vlastní tvorby!)
Pracovala jsem také pět let pro Slovenské literárne centrum, tehdy jsem byla do literárního světa ponořená ještě víc, pak jsem dostala nabídku práce na Úřadu vlády. Přijala jsem to s radostí právě kvůli tomu, že od literárního světa a života trochu poodstoupím a nebudu na něj muset mít názor.
Ono se obecně má za to, že děti nerozumí umění nebo že nemají na umění nebo literaturu názor. Já si to nemyslím. Děti mají leckdy zcela jasný názor, jen ještě nemají příslušný slovní repertoár na to, aby ho vyjádřily. Pokud jde speciálně o výtvarné umění, obrovský kus práce tu vykonávají například Juraj Horváth nebo Renáta Fučíková, šéfka Ateliéru didaktické ilustrace na plzeňské Sutnarce.
Je to svoboda, je to přístup k právu, ke svobodné tvorbě a svobodě myšlení, to jsou věci, které jsou často vysmívané, protože svobody se člověk nenají a lidská práva si na chleba nenamaže, a když máš diktátora, který ti dává práci, příslovečný „chléb a hry“, je to pro určitou sortu lidí podmanivé lákadlo. Svoboda, právo, myšlení: to je pořád něco, co dělá Evropu Evropou.
Nezapisuju. Hrozně ráda bych to dělala, ale nemám na to kázeň. Takže text vznikne jen z toho, co udržím v hlavě. Nepamatuju si, pro co jdu do špajzu, takže se čtyřikrát vracím, ale prokazatelně si pamatuju některé momenty ze svých dvou let.
Všechna témata spolu nějak souvisejí. Vždycky říkám, že misogynie je propojená s homofobií. Když se muži řekne, že se chová jako žena, je to vnímáno jako urážka. Pamatuju si, když jsem se pohyboval na seznamkách, že mi někdo občas napsal: „Čau tetko…“
Ačkoliv vyvře liny slov v tvorbě básníka Emila Juliše jsou úzce spjaty s místopisem vulkanických hor Českého středohoří, stojí jeho poezie široce rozkročena nad celým výsostným územím české literatury. (Robert Janda)
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
