Pokusím se v krátké recensi přimět čtenáře, aby této knize věnoval pozornost. Nevím však, nakolik se mi to podaří, neboť budu nezaujatý, či lépe řečeno se pokusím takový být – a už proto jsem zvolil tento titulek, u něhož se mnohému čtenáři vybaví kniha bratří Bensonů (Tvar 19/2017) a najmě povídka E. F. Bensona „Muž, který zašel příliš daleko“ – a právě zde si vybavíme jisté podněty duchovní cesty, kterou je lépe nenásledovat.

Autor knihy Joscelyn Godwin (1945), britský skladatel, muzikolog a znalec hermetismu, vychází ze svých znalostí, bedlivé četby a osobních zkušeností, jeho poznatky nejsou podávány apodikticky, ale s jistou dávkou britského humoru, občas dá najevo mírnou nejistotu a znepokojení. A v některých pasážích je natolik divoký, že jeho cestu nedokážu sledovat. Jeho kniha – a bylo to nevyhnutelné – je do příjemně snesitelné míry polemikou s Jitrem kouzelníků (1959) Jacquese Bergiera a Louise Pauwelse. Ve skutečnosti však tuto knihu nepopírá ve všem, jen se neopírá pouze o básnický jazyk, domněnky a nepřímá svědectví, ale o fakta – Godwin však právě jako pátrači Jitra kouzelníků směle cituje básníky, evokátora římsko-keltské erotiky Richarda Payne Knighta (inspirátora Arthura Machena) i autora Ztraceného ráje Johna Miltona. Godwin neopomene zmínit ani Mikuláše Klima od barona Ludwiga van Holberga, knihu o cestě do nitra země, jež patří do legendárního výčtu oblíbených děl Rodericka Ushera. Poesie patří k myšlení – a sám Godwin zdůrazňuje, že mu jde spíše o „mapování dějin myšlení než o zjišťování pravdy“ (s. 51). Zde však můžeme udělit autorovi symbolický políček, uvádí totiž, že „také dobrodruh a prostopášník Giovanni Jacopo Casanova situoval ráj dovnitř země“ (s. 187). Jde o knihu Icosameron, kterou Casanova napsal a vydal roku 1788 v Duchcově s naději na jistý zisk a popisuje zde spíš podivuhodnou společnost ve středu Země, dokonce ani nikoli utopii nebo ráj.

„… náš současný rozlet je spíše postupně se zrychlujícím pádem,“ cituje (s. 36) Godwin Jeana Phaurea v úvaze o zlatém věku lidstva, pokračuje úvahami íránských súfijů a myslitelů 19. století, váhá nad madam Blavatskou. Za velmi důležitou považuji jeho úvahu nad citacemi z díla Saint-Yves d’Alveydra – pro dopochopení románů Umberta Eca Foucaultovo kyvadlo a Pražský hřbitov. Velmi pečlivý je výklad významu původu zemí či míst zvaných Šambhala a Agartha (Godwin upozorňuje, že podle způsobu zápisu poznáme zdroj). Zde se však musím zastavit u osobnosti autora této knihy, následující větou se stává nejen vědcem zaujatým, ale i chlapíkem otevřeným: kde se sympatie a hodnoty pátrače zcela jasně rozdělují:

Důkaz spočívá v naprosté vážnosti jeho charakteru a v publikacích a korespondenci z jeho dalšího života, v nichž považuje Agarthu a jejího bráhmana za bezesporu reálné. Avšak přijmout jeho Agarthu ve vší skutečnosti a tělesnosti je zcela jiná věc.
s. 140

Godwin je však vzdálen hystrionským paralelám, srovnává dějiny západního myšlení zaměřeného na mystiku Východu s jistým druhem nadšení, možná oddanosti. Malíř, mystik a cestovatel Nikolaj Rerich a jeho žena a syn jsou mu příkladem hledání jednoty. Řekněme, že spojení mezi mongolskou Urgou a Parsifalem a hledáním grálového kamene je ošidné, nikoli však pro ruského symbolistu.

Čtenáře jistě zaujmou kapitoly věnované Julesi Verneovi, E. A. Poeovi a H. P. Lovecraftovi a jejich vědeckým či pseudovědeckým zdrojům inspirace – čtenáře weird magazínů, respektive Amazing Stories potěší rozbor Shaverovy záhady. Mnoho takových záhad je spojených s ufouny, s předvídáním, ovšem – ale tato kniha je především o záhadách lidské mysli, o možnostech, neboť autor, ať již si myslí cokoli, se snaží být přesný – ale nemůže nikdy zůstat nad věcí. Uvedu příklad. Godwin píše, že všichni, kteří hlásali thesi o árijské rase, ať již nadřazené, či prostě jen pohodové partě rovné všem ostatním, ať již byli vědci, mysliteli, či ideology, se bez výjimky cítili být její součástí. Nepochybně počítal s tím, že knihu budou číst právě tací – a mohu to potvrdit. Odpustit mi můj humor jistě můžete.

Mýtus hyperborejců, teorie o změně pólů, obraz slunce a měsíce, mužského a ženského principu, jak je nazýváme, forever jin a jang, provází nás stále, není od věci se k problematice přitisknout a zahloubat – a přísahám, že kapitoly této úžasné knihy věnované polohám hvězd jsem zcela nepochopil. Třeba je pochopíte vy – a na jiných stránkách přiblížíte. O poloze zemské osy píše Godwin naprosto bez zastírání toto:

Dnešní vědci mohou být stejně nápadití jako jasnovidci dávných let, jakmile podlehnou pokušení představit si tuto past z Božího pohledu!
s. 198

Můžeme však stále bádat nad tím, co je skutečným cílem této knihy, jež směle cituje z románů-studií Jeana Parvulesca či Miguela Serrana, který v knize Adolf Hitler, poslední avatár (1984) píše: „… Protizemě, astrální země, do níž se člověk dostane jakoby ,lusknutím prstů‘, bilokací nebo trilokací v prostoru.“ Je snad Godwinova kniha zasvěcení a současně hledání cest slepých ptáků – kniha o omylech a možnostech? Ano, myslím, že přesně taková je.

Při čtení Godwinových kapitol o geologii musím znovu připomenout spojení básnictví s vědním oborem tak důsledně exaktním, jako je geologie: jde o geopoesii a původcem tohoto spojení je Harry Hess, vědec, který své poznatky publikoval v článku „Historie oceánských pánví“ (1962) s podtitulem „Esej o geopoesii“:

Geopoesie poskytuje přechod, most přes onen záliv, který odděluje vědecké a poetické myšlení, záliv, který dobře nesloužil ani nám, ani planetě, již obýváme s tak malou úctou a milosrdenstvím. Jsem v pokušení říci, že geopoesie je bod, v němž se materialismus a mysticismus, ti dávní nepřátelé, konečně setkají a povedou rozhovor, kdy každý bude naslouchat druhému, a pak si společně zajdou na skleničku.

Domnívám se, že Joscelyn Godwin by tuto vsuvku uvítal.

Nepochybně, až si, děcka, knihu přečtete, se shodneme na tom, že některé Godwinovy myšlenky jsou zbrklé, nepodložené či přinejmenším kacířské („středověká teologie oslavovaná v Dantově Božské komedii“ – s. 295, nebo „jediný úspěch třináctého dalajlámy patrně spočíval v tom, že se ještě před dosažením dospělosti dokázal vyhnout zavraždění Číňany“ – s. 175). Žádný pátrač, vědec, jak říkám osvícenec v temnotách, se nevyhne omylům, ani takový vykuk jako já! – přes drobnůstky rozpoznatelných výtek takové dílo brousí a rozšiřuje obzor myšlení – možná i za obzor Západu, ač si myslíme, že právě tam dosahuje naše moudrost.