Vážení čtenáři, vážené čtenářky,

dnes do regionu ležícího na západě republiky – Karlovarského kraje. Kraje, který se z pohledu centra vyznačuje specifiky a anomáliemi jinde neopakovatelnými vůbec nebo opakovatelnými jen obtížně. Kraje, o kterém v roce 2021, za covidové pandemie, premiér Andrej Babiš prohlásil, že je „úplně nejhorší, historicky ve všem“. Nenaznačuji, že měl Andrej Babiš pravdu nebo že je vhodné z jeho výroku vyvozovat nějaké závěry, nicméně je pravda, že v médiích a analýzách se Karlovarský kraj často objevuje na posledních příčkách, co se týče životních podmínek nebo jakéhosi obyvatelského well-beingu. Do literatury se to může propisovat třeba tak, jak popisuje v úvodním rozhovoru básník, slamer a hudebník Teodor Kravál:

Myslím, že v regionech máš témata, což je floskule, protože témata najdeš všude. V bohatších centrech máš ale větší šanci je zpracovat nějakou sofistikovanější formou. Když například chceš dělat kapelu, tak tady nemáš kde zkoušet, nemáš na nástroje, tví spoluhráči tě serou a jiný nenajdeš, bydlíte od sebe třicet kilometrů, takže seš závislej na autě, který v šestnácti nemáš, a skoro už není kde vystupovat. Tak si prostě aspoň píšeš na papír jak debil. Jsi jen ty a papír, jen ty a mikrofon, je to na dřeň.

Paradox regionálních specifik! V tom citátu je tak nějak všechno: strukturální odliv obyvatel, sociální únava, prázdnota. Právě mobilita, zdá se mi, se vrací jako motiv napříč mnohými texty shromážděnými v tomto čísle, jejichž autoři opakovaně tematizují, kdo odtud odešel (krátký, ale hutný text Kláry Teršové v rubrice Pokoje na s. 12), kdo (kupodivu, stále ještě) zůstal (Štěpán Javůrek – vizte rozhovor na s. 17) a kdo se zase vrátil (zmíněný Teodor Kravál). Should I stay or should I go? „Karlovarský kraj je kraj, v němž chce málokdo žít, anžto je to z mnoha hledisek těžší než jinde, avšak jako zdroj inspirace je nevyčerpatelný,“ říká ve svém textu „Problematika místopisu“ na s. 11 další výrazný autor pocházející z regionu, básník a slamer Filip Koryta. „Nakonec se vždycky nějakým způsobem vracíme ke svým kořenům,“ doplňuje Hana Franková, režisérka divadelní inscenace Sokolov podle stejnojmenné knihy Lukáše Beneše, protagonisty kauzy „prvního zakázaného spisovatele po roce 1989“, jak sám sebe označil, poté co byla kniha stažena z prodeje v sokolovském městském informačním centru, protože prý město zobrazovala příliš negativně. Jeho hrdina se zoufale snaží se Sokolova utéct, ale nakonec se stejně pokaždé pokorně vrátí.

Nevyčerpatelný zdroj inspirace – a to zatím jen kloužeme po povrchu. Co vrstvy historické paměti (skvělý text Aleše Česala v rubrice Literární život na s. 12!), lázeňství se svou performativní tělesností (esej Natálie Müller na s. 7), turismus, instagramovatelné kulisy, festivaly, ruská stopa, současné metamorfózy goethovského mýtu (třeba u Vratislava Maňáka)? Napadá mě, že jestli je literární Karlovarsko něčím ohrožené, pak je to snadný pád do klišé, toho negativního i toho pozitivního. To všechno už je dávno „vytěženej kraj“, jak zní titul jedné oblíbené prózy, která se sice vztahuje k severněji ležícímu regionu, ale společných rysů by se našlo jen což. Ale přesto to celé nějak žije, nějak univerzálně i specificky, nějak synekdochicky i lokálně, nějak šedivě i pestrobarevně. Začtěte se do textů od autorů povolanějších, než jsem já, sami; já už tu jen vyjádřím naději, že se nám tomu pádu do klišovitosti snad podařilo v přítomném čísle vyhnout a přinést vám část literárního obrazu skutečného kraje.

Za spolupráci na přípravě čísla závěrem děkujeme Janu B. Peňásovi, který vlastně s tím nápadem přišel a několik textů redakčně připravil.

Přeji vám, milí čtenáři a čtenářky, orientované čtení.