Na počátku devadesátých let jsem se publikováním manifestu Obnovení chaosu podílel na popravě do té doby takřka sakrálního pojmu „svědomí národa“. Věřil jsem, že pádem komunistického režimu se česká literatura vyvlekla z chomoutu společenské odpovědnosti a zbavila se svého národního údělu a poslání, přestala být jakousi národotvornou institucí. Pojem „svědomí národa“ se údajně vyprázdnil a stal se tenkrát dokonce komickým.

Euforie, ta mlžná clona počátku devadesátých let, způsobila, že jsme napřed jaksi neviděli, že česká literatura je sice totálně svobodná, ale že zároveň klesla na jednu z nejnižších příček společenského žebříčku. A tak například ta dosud obtížně dostupná a taky tím pro čtenáře atraktivní zakázaná literatura čili libri prohibiti se nyní obrátila v nulli libri, totiž že její tržní, konzumní nijakost ji nyní odstavila na slepou kolej. A v nás převládl pocit, že když se literatura zbavila svého obtížného celospolečenského poslání, musí se teď dejme tomu soustředit jen na svou schopnost „ostrého individuálního vědomí“, řečeno tedy se Sartrem a jeho existencialistickým krédem. Ale zatím už pohotoví „literární veksláci“, kteří byli zvyklí se v každé situaci obratně znormalizovat, hodně rychle pochopili, že literatura je taky už jenom zboží, a už si valili své „oligarchické kuličky“.

Takže po normalizačním čase, v němž literatura mohla oficiálně přežívat, když se aspoň naoko hlásila k poetice socialistického realismu čili k sorele, nyní nastal čas, kdy literatura, aby mohla zas dál přežít, se musela přihlásit ke konzumnímu realismu čili ke korele. A tak je tomu i nadále. Samozřejmě to neplatí doslova, korela, konzumní realismus, není chválabohu jedinou literární poetikou v současném čase. Literatura dál žije, i když už mnohem obtížněji, ve všech svých polohách, a to zásluhou literárních časopisů, literárních veletrhů a literárních stipendií. Ovšem ta její nejartistnější podoba už není a už nikdy nebude přímo v centru čtenářské pozornosti. A tak nám dál vycházejí knížky, které v těch nejlepších románech a povídkách dál rozdávají vypravěčskou radost z poutavě vedeného příběhu.

Praví se sice, že inter arma silent musae, ale jsem přesvědčen, že je tomu právě naopak: právě inter arma, právě ve stínu války, nesmíme mlčet, zůstávat ve spisovatelských ulitách. Naší povinností je použít své literární řemeslo taky k tomu, abychom oslovili ty politicky zmanipulované. Na rozdíl od hloupého výroku z počátku devadesátých let, že už minul čas svědomí národa, což bylo prosím selháním intelektu, naše dnešní mlčení by bylo právě selháním našeho spisovatelského svědomí, naší mravní odpovědnosti.

A tak na potvoru Stalinovu výroku, že „spisovatelé jsou inženýry lidských duší“, buďme tedy těmi inženýry a oslovme duše otrávené politickými hoaxy a putinovskými ubijstvennými obmany. Probuďme znova svědomí národa, které za komunistické totality dokázalo oslovit národ, anebo aspoň jeho významnou část. Nemlčme a vystupme ze své literátské splendid isolation.

Tím proboha nemyslím psát politické romány nebo skládat nějaké politické básně, nýbrž angažovat se v živé občanské publicistice. Použít jazyk vytříbený na literárních textech a psát úvahy, analýzy, eseje i vtipné fejetony, které mají co říct k naší současné občanské a politické situaci. A hle, troufnu si dokonce tvrdit, že je to naší spisovatelskou povinností.