04_proza
Jiří Kratochvil

Zvíkovský rarášek (Varianta Markytánky)

Jenže být pouhým pozorovatelem je dost obtížné, vždyť ani pozorovatelé pozorovatelů neodolají pokušení zahrát si na pozorované pozorovatele pozorovaných pozorovatelů. A tak si koupil stálou lóži v divadle, protože ho moc zajímalo, jak lidé dokážou to pozorované napodobovat, hrát sami sebe.

Beletrie – Próza
Z čísla 16/2023

„Stopař“ bydlel v jedenáctiposchoďovém paneláku. Přízvisko stopař si osvojil ještě v časech, kdy vášnivě četl indiánky, ale nikdo ho pod přízviskem neznal a nikdo netušil, že přestože byl teď zaměstnán jako opravář výtahů, náklonnost ke stopařině si ho podržela.

A tak si už několikrát všiml, že po deštivých nocích vedla od domovních dveří cesta neobvykle velikých šlápot. Ale pak si ověřil, že to není jenom po deštivých nocích. Přikleknutím k dlažbě zjistil, že ty šlápoty jsou tam noc co noc, jenom bez deště hůř čitelné. Dlouho si říkal, že si na původce šlápot ku konci noci došlápne, ale pořád se k tomu neměl. Až jednou konečně. Nastavil si budík na třetí noční, jat stopařskou vášní přinutil se sjet výtahem ze svého pátého poschodí a přivezl si s sebou stoličku. A aby se lépe vžil do kůže číhajícího stopaře, vzal si s sebou mayovku, Trampem v Sonoře, a posadil se na stoličku pod světelný zdroj u výtahu. Tím zdrojem byla holá žárovka, protože jak někdo, nejspíš malíř pokojů, šel kolem se žebříkem, rozbil mléčný kryt žárovky. Ale sotva se stačil začíst, klaply dveře a někdo vešel. Ale bylo to spíš něco než někdo. Stopař přidušeně vykřikl, ale to už ho něco zhltlo i se stoličkou, kterouž pak vyplivlo. Načež něco nastoupilo do výtahu. Ale protože něco je samo od sebe tlusté, a navíc nadito teď tlustým stopařem (ještě jsem to neřekl? stopař byl tlustoprd), naplnilo teď výtah nadoraz. A vevnitř pak bobtnalo následkem bujných pohybů střev připravujících se na zpracování stopaře, a tak výtahovou klícku rozervalo. Což bylo o to ošemetnější, že sežravši stopaře, sežralo opraváře výtahu.

Ondřej Kolomazník se vracel po dlouhém abiturientském večírku v hospůdce U Chlupatých labutí. Jestli chcete znát jeho zaměstnání, vypracoval se na učitele čínštiny, což byl nyní hodně progresivní obor. Během večírku se ho každou chvíli někdo zeptal, jak se řekne to a ono čínsky, a nejvíc někdejší spolužáky zajímaly, což vás nepřekvapí, čínské nadávky, ale taky si vymýšleli věty k přeložení, jako třeba „padne-li padavka do padoucnice, nenapadne ji nic pádnějšího než vyskočit padákem“. Nemohl popřít, že to byl sice hodně blboučký, ale celkem příjemný večer. Už například ten fakt, že si se spolužáky kdysi vůbec nerozuměl, zasklívali ho, a teď porozuměním přímo oplývali. Jistě to bylo tím, že se z něho vyklubal sinolog, a všichni už věděli, že bez čínštiny jednou, a už brzy, nedají ani ránu.

Stál na zastávce tramvaje znechucen, že teď v noci jezdí tak pořídku a taxík je k nesehnání. Ale povězme si, že tak dostal čas ledasco si v klidu probrat. Například zrovna Evičku Kvíčalovou, teď ovšem Uhrovou. Kdysi, ještě před maturitou, po ní jel, a jen Kvíčalku uviděl, už mu v hrudi tlouklo srdce a v kalhotách se zas zvedlo srdce jiného zvonu. Ale on pro ni neexistoval, byl docela průhlednej, a kdyby se jí tenkrát postavil do cesty, prošla by jím jak korálkovým závěsem. Ale dnes se po celý večírek kolem motala a dávala všemožně najevo, že přišla vlastně jenom kvůli němu. Jenže už nebylo o co stát. A odtud už jeho myšlenky přeskočily k mnoha závažnějším, dá-li se to tak nazvat, existenciálním úvahám, které ho sužovaly po celý život, a teď to na zastávce tramvaje vypadalo, že mu byla nabídnuta příležitost přijít jim na kloub. Ale potom si uvědomil, že už vůbec ničemu na kloub nepřijde. Kde se vzal, tu se vzal obrovský noční netvor a uchopil ho zespodu, totiž za paty, hravě ho vyzvedl do výše a důkladně jím zatřepal, až mu všechno vypadalo z kapes. Taky peněženka s kartičkou do bankomatu. A obrovský netvor chtěl teď po Kolomazníkovi PIN, číslo PINu. „Když mi ho povíš, ušetřím tě.“ Ondřej Kolomazník vykoktal číslo a netvor poděkoval. A Kolomazník se mu hned zapřisáhl, že o něm nikomu nepoví, že setkání s netvorem vymaže ze své lebeční dutinky. A netvorovi se to zprvu jevilo věrohodným, ale pak si vzpomněl, že někde na internetu četl, že Češi jsou „smějící se bestie“, a tak Kolomazníka přece jen vstřebal.

Celé léto se mu dařilo ten den odkládat. Ale teď už Mrzek moc dobře věděl, že zítra tomu už neujde. Ještě před třemi dny (totiž tři dny zpátky, opravil se) byl v pokušení napsat Čichoňovi dlouhý patolízalský mail anebo aspoň devótní, podlézavou esemesku. Ponížil by se tak tím nejhorším možným způsobem. Ale když už sahal po chytrém telefonu, aby Čichoňovi vlezl rovnou do zadku, něco mu zadrželo ruku. Copak se narodil proto, aby teď poplival celý svůj život? A to už ho od okamžiku, kdy se s Čichoněm bude muset sejít, dělilo takových dvanáct třináct hodin. Žena a děti už spaly. Pohyboval se opatrně, aby je nevzbudil. Vzal si v předsíni ze stojanu na deštníky svou krásnou dubovou hůl s mosazným koncem, hůl, kterou si koupil ve Stuttgartu, když v tom dávném čase poprvé směl vyjet za hranice. Tenkrát to byl jen takový krásný kousek, kterému nedokázal odolat, ale teď už bez ní nedokázal chodit, byla mu nezbytnou oporou. Vyšel na ulici, kde právě začal pulsovat noční život, sice nic moc ve srovnání s Vídní anebo s tím Stuttgartem, ale přece jen ho to obtěžovalo. Našel si nejbližší poklidnou uličku, ale sotva tu udělal první čtyři kroky, byl čímsi pozřen. Poslední Mrzkovou myšlenkou bylo, že život přece jen nebyl tak krutý: vždyť dnes sežrán byl tak zproštěn zítřejšího ponížení před Čichoněm!

A když tu asi o dvacet minut později šel kdosi, shýbl se pro dubovou hůl. „Nádherný kousek,“ pochvaloval si. „Starožitný! Totiž asi jen replika starožitného kousku. Ale i tak cosi. O něco takového se nejspíš opíral Goethe na konci své životní pouti. Ale co to? Fuj! Zdá se to celý oslintaný…“ Ale to už ho spolkl netvor. Však ten byl taky znechucen: „Co to? Zase ta dubová hůl! A ještě k tomu oslintaná! Fuj!“ A odplivl si, až hůl přeletěla nad hlavou zelináře, co měl v té uličce krámek, a skončila v hlávkách zelí.

Netvor přijal jméno Zvíkovský rarášek. K vysvětlení se dostaneme později. Teď se Zvíkovským raráškem vyšlápneme jedenáct poschodí (ach, ten sežraný opravář výtahu!) a železnými vrátky vystoupíme na střešní terasu, na níž selhal pokus nájemníků vypěstovat si tu malý lesopark. Výsledkem je velký vegetační chaos, který ale Zvíkovskému raráškovi vyhovuje. Postavil si zde totiž (vskrytu) svůj přístřešek, kde přes den přespává a v noci vysedává u laptopu, když si tak noční čas rozkrojil na tři díly: internet, pozorování hvězdné oblohy a výpravy do nočního města.

Přístřešek je na pohled ošklivá betonová bouda, ale svou velikostí pohodlně obsáhne jeho hřmotné tělo. A skryt v tom vegetačním chaosu a navíc opatřen výstražnými nápisy. Několikrát se už stalo, že někdo, kdo měl či neměl na střeše co dělat, údržbář, elektrotechnik nebo náhodný zvědavec, přece jen zabloudil až k betonové boudě a tam narazil na festovní zámek. A pak se třeba stalo, že rozhodl, že se tam třeba ještě někdy vrátí, což pak buď udělal, či neudělal. A pokud udělal, buď se přitom setkal se Zvíkovským raráškem a byl bez povyku sežrán, anebo nesetkal a vrátil se tam třeba ještě několikráte, až se s ním nakonec setkal. Taková houževnatost si pak zasloužila sežrání.

Žádný internet ale nenahradí přímé pozorování lidí, zvláště pak jejich sociálních interakcí. Ale zatímco při pojídání lidí počítal právě s tou hrůzou, jež oběť ochromí, takže se nechá bez odporu zhltnout (neměl totiž rád, když se zoufalci bránili, protože to v něm probudilo soucit, lítostivou empatii, připravující o apetit). Když však chtěl lidi v noci jen tak pozorovat, musel svůj netvoří vzhled obléci do něčeho komického, co tu netvoří hrůzu zgroteskní a zežertovní, a učiní ji tak pro lidi přijatelnější. Strávil pak v boudě spoustu času před velkým zrcadlem, ale dlouho jenom s tím výsledkem, že když se potom převlečen usadil v nočních hodinách v nějaké restauraci nebo kavárně či nočním klubu, ihned vzal na vědomí, jak se odtamtud vytrácejí hosté. Čili převlek nebyl dost komický a musel hledat dál. Až když se jednou v něčem dalším objevil v hospůdce U Zachariáše, ukázal na něho kdosi z hostů a pobaveně vyjuchl: Zvíkovský rarášek! Což pak musel vysvětlit ostatním. Jako mizerně placený úředníček na geodetickém úřadě si večer přivydělával v komparsech v operním domě Nad Bažinou a zrovna teď tam hráli komickou operu Zvíkovský rarášek.

Netvora to sice v první chvíli přivedlo do rozpaků, ale pak to přijal. O čemž svědčilo i to, že když pak s někým vedl korespondenci (i to se někdy stalo), ať už poštovní, mailovou, či esemeskovou, tak už se podepisoval jako Zvíkovský rarášek.

Ale tady musíme odbočit z proudu vyprávění, abychom pověděli, co je třeba vědět. Nuže k základní výbavě Zvíkovského raráška patřilo, že je nesmrtelný. Zabít ho nemožno, ať už nějakým hrdelním zločinem, či střetnutím s motorovým vozidlem nebo na železničním přechodu vlakovou soupravou. Ale bezmocné byly i smrtící bakterie a viry, které se jinak tak rády pasou na lidských životech, a zahubit ho sešlostí věkem už vůbec nepřipadalo v úvahu. Druhou stranou téže mince je, že nesmrtelníci se nerozmnožují, a tím víc Zvíkovského raráška zajímala právě tato lidská aktivita. Považoval ji dokonce za nejzajímavější ze všech sociálních interakcí, neboť se v ní do jediné akce spojily psychické, fyzické i ty společenské složky. A podle toho, jak tam bývaly umocněny, nebo naopak oslabeny, totiž která složka převážila a která se zas naopak odlehčila, mohl je pak rozlišovat ve všemožných variacích, odstínech i vzájemných kombinacích.

A tuto nejzajímavější fyzickou, psychickou a sociální interakci si dopřával plnými doušky. Za knížecí honorář (z bankovních kartiček snědenců) si vždy najal pár, ochotný předvést mu heterosexuální nebo homosexuální či lesbickou lásku hodně zblízka, tête-à-tête. Jen seděl a díval se, stříhaje si přitom nehty (jejich hrubé kousky přelétávaly nad šukající dvojicí jako Kimovy balistické střely nad japonskými ostrovy). Nakonec si ale nemohl pomoct a vždycky pak šukavce snědl: to jejich slastné dělání totiž probudilo jeho apetit.

Lidská agonie ho přitom zajímala možná ještě víc než lidský koitus. Jenže noční pobyt u lůžka umírajícího při ztlumeném světle a za plentou ho stál opravdu nekřesťanské peníze, totiž přímo královský honorář, sloužící pak charitativcům k provozu hospiců. Protože existovaly špatné zkušenosti s heparinovými vrahy a dalšími zabijáky v hospicech i nemocnicích, natáčela ho přitom bezpečnostní kamera: každý jeho pohyb u lůžka umírajícího. Ale Zvíkovský rarášek tam pokojně seděl a tady si ani nestříhal nehty, jenom pozorně sledoval každou, i nejnepatrnější změnu ve tváři umírajícího, aniž se odvážil k tváři sklonit, protože to by pak bezpečnostní kamera vydala kvílivý zvuk. A především – a to je důležité – necítil při sledování agonie v hospicech žádnou lítost. To přece nebyla jeho oběť, ale jen pozorovatelský objekt, jehož sledování si poctivě zaplatil. Na lůžka v hospicech hleděl jak z divadelní lóže. A tady si přitom dopřával něco, co mu unikalo při pojídání náhodných chodců, protože při pojídání to vždycky bylo jen tak šup šup, kdežto tady to mělo svou váhu.

Jenže být pouhým pozorovatelem je dost obtížné, vždyť ani pozorovatelé pozorovatelů neodolají pokušení zahrát si na pozorované pozorovatele pozorovaných pozorovatelů. A tak si koupil stálou lóži v divadle, protože ho moc zajímalo, jak lidé dokážou to pozorované napodobovat, hrát sami sebe. Vidět to takhle naživo sice uspokojilo jeho pozorovatelskou posedlost, ale divadelní gesta na prknech, jež znamenala svět, byla pak v praxi nepoužitelná. A navíc ho otrávilo, když tam byl svědkem celé přehlídky slavných světových oper, a že on si napotvoru vybral zrovna Zvíkovského raráška, když mohl být třeba Rigolettem, Toscou, Němou z Portici, Růžovým kavalírem či Mamzellem Nitouche. Ale už s tím nechtěl hejbat.

Ale to už se zas vrátíme do proudu vyprávění, protože kdo chtěl o Raráškovi víc vědět, teď už ví, a kdo nechtěl, nemá už zapotřebí, abychom ho dál týrali.

Takže jedné chladné říjnové noci vracel se Zvíkovský rarášek z divadelní lóže a takřka naslepo proběhl mizerně osvětlenými uličkami, nevyhledávaje už žádného rozptýlení. A vyšlápl zas všech jedenáct poschodí (výtah pořád ještě trucoval, nemluvě o tom, že Zvíkovský rarášek na závěr pozřel buclatou divadelní šatnářku, takže by zas ve výtahu nastaly problémy) a na střeše se prodíral zpodzimělou střešní vegetací, až stanul u své boudy a ihned vzal na vědomí, že dveře jsou pootevřeny. To bylo nedopatření, které se mu běžně nestávalo, vždyť vynikal dbalostí, již mu bylo možné závidět. Je známo, že i ta nejpečlivější dbalost vás někdy zaskočí dírou, kterou byste mohli klidně prostrčit hlavu. Ale to, že někdo vnikl dovnitř a prostrčil dírou celý svůj trup, to už Zvíkovského raráška přece jen trochu zneklidnilo.

Ale čekal ho tam někdo, kdo s ním chtěl mluvit, a nejen mluvit. A tak mu dejme slovo:

„Přeji krásný den, pane… A vidíte, hned je tu svízel. Promiňte, ale to vaše dehonestující jméno, Zvíkovský rarášek… Moc se omlouvám, jste kdosi, a tak byste mohl nést důstojné jméno, jež vás bude ctít a držet v lidské paměti. Hodně jsme o tom přemýšleli a přináším vám na ukázku tři vizitky, z nichž si můžete vybrat.

Tak tady prosím: Sir Norbert Chambert, podnikatel. Ale hned vidím, že to se vám nijak nejeví. A což tak JUDr. Adam Slaný? A koukám, že ani to vám takříkajíc nesedí. Přiznám, že od počátku na vás myslíme jako na Matěje. Vždyť náš dobrý lid by měl moc rád Matěje. Je docela na vás, jak se rozhodnete. Když rozhodnete setrvat na svém Zvíkovském raráškovi, tak i to bereme.

Ale především jsem pověřen vám sdělit, že žít tady v takové betonové boudě je přece hluboko pod vaši úroveň. A proto přicházím s nabídkou, z níž si taky můžete vybrat. Což tak rozkošný víkendový domek někde v plenéru? Samozřejmě s velkou zahradou plnou ovocných stromů, zeleniny, tulipánů… Fuj, odplivnete si a rovnou na mou botu. To nic, možná byste raději pěknou vilku na předměstí. Anebo přímo v centru, poblíž velkého operního dómu, kam vás táhne srdce i váš smysl pro krásu. Ale vy byste přece jenom nejraději ve své betonové boudě. A jak tak na ni hledím, má svůj neskonalý půvab a ten vám nemíníme brát.

Ale ještě tu máme takovou speciální nabídku. Sluhu nebo služebnou, někoho, kdo by se staral o všechno ve vašem každodenním režimu. Ráno by vám přinesl snídani a pak posloužil ve všem, čeho vám zapotřebí. A kdyby se vám v něm zalíbilo, sám by se vám nabídl ke snězení. I když na druhé straně chápu, že vy jste spíš ten samotář, a tak strkat vám sem někoho by byla ohavnost.

Ale my přece od vás vůbec nic nechceme. Berem vás takového, jaký jste. A jste až na vrcholu potravinového řetězce a žerete všechny a nikdo nežere vás. A takových si dokážeme vážit. Umožníme vám přístup do jakýchkoli společenských kruhů. A my vám tam ukážeme a vy si zobnete. Zobnete si tady a zobnete si tam. To vás nijak nepřipraví o vaše vlastní rozhodnutí, jen vás upozorníme na zvlášť vybrané kousky. Například je třeba likvidovat novináře a všechny ty havloidy. A nejenže si naplníte břicho, aniž by vám to kdokoli měl za zlé, ale zároveň tak můžete pomoct našemu dobrému lidu.

A snad se dá říct, že naše setkání není jen tak nějaká náhoda. My potřebujeme vás a vy potřebujete nás. Co na to říkáte?“

„Říkám,“ řekl a snědl ho.

A já hned přiskočím a podám mu ubrousek, aby si mohl otřít pysky.

Chviličku.
Načítá se.
  • Jiří Kratochvil

    (1940, Brno) absolvoval filosofickou fakultu, obor čeština-ruština. Velice krátce učil a v čase normalizace byl zaměstnán jen jako pomocný dělník. Publikoval v samizdatu a v exilových časopisech. První knížka mu mohla vyjít až v roce 1991 v nakladatelství ...
    Profil

Souvisí

  • Cenzura
    Anketa s Emilem Haklem, Viktorem Janišem, Milošem Urbanem, Ivanou Myškovou, Irenou Douskovou, Martinem Reinerem, Michalem Vieweghem, Olgou Stehlíkovou, Jiřím Kratochvilem, Svatavou Antošovou, Františkem Kotletou, Patrikem Linhartem, Petrou Hůlovou, Pavlou Horákovou, Milanem Uhdem, Sabrinou Karasovou, Pavlem Göblem, Janem Němcem, Davidem Zábranským, Petrem Nagyem a Ondřejem Maclem

    Na Dahla si troufnou, ale troufnou si třeba na Kunderu?

    Ptá se Milan Ohnisko

    V situaci, kdy Evropa prochází a bude procházet rozsáhlými společenskými změnami, tahle cenzura ještě urychlí už teď probíhající banalizaci literatury a ztrátu jejího smyslu.
    Emil Hakl

    Rozhovory – Anketa
    Z čísla 12/2023
  • Anketa s Jiřím Kratochvilem, Petrem Hruškou, Dorou Kaprálovou, Josefem Strakou, Svatavou Antošovou, Vladimírem Novotným, Alenou Zemančíkovou, Michalem Ajvazem, Milanem Šedivým, Petrem Šmídem, Bohuslavem Vaňkem-Úvalským, Vítem Kremličkou, Radkem Fridrichem, Adamem El Chaarem, Vítem Janotou, Patrikem Linhartem, Václavem Maxmiliánem a Michalem Šandou

    Číst Kafku je jako protahovat si trnitou růži hrdlem

    Ptá se Vojtěch Němec

    Stejně tak je u něj vyvážená tragika s komikou – výsledkem je neobyčejně přitažlivá nesnesitelnost, s jakou nám předává vzkaz o tom, že člověk nedokáže žít mimo systém (politický, společenský, intimní i biologický) a že každý systém v sobě skrývá nezrušitelnou osamělost.

    Rozhovory – Anketa
    Z čísla 11/2023
  • Horor
    Jiří Kratochvil

    Růže pro Hitchcocka

    A pak se to už tedy odehrálo. Chlupatý dostrkal Vlasatého před ten portrét. A teď už od něho upřímně čekal, že tady se zastaví, zasekne a začne skutečně trčet. A taky se dočkal.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 18/2022
  • Anketa s Jiřím Charvátem, Michalem Vieweghem, Davidem Zábranským, Arnoštem Goldflamem, Martinem Reinerem, Jiřím Kratochvilem, Mášou Pivovarovou, Josefem Daňkem, Markem Janem Vilímkem, Filipem Tylšem, Petrem Stančíkem, Robertem Kanóczem, Václavem Kahudou, Radimem Kopáčem, Janem Němcem, Romanem Krištofem, Janem Šavrdou, Lukášem Marvanem, Michalem Šandou, Adélou Elbel, Jiřím Trávníčkem, Vítem Slívou, Milanem Uhdem, Igorem Malijevským, Jakubem Šofarem, Štěpánem Kučerou, Danielou Drtinovou, Annou Beatou Háblovou, Marianem Pallou, Petrem Hruškou, Františkem Dryjem, Zbyňkem Fišerem, Ondřejem Hanusem, Michaelem Rozsypalem, Jakubem Řehákem, Wandou Heinrichovou, Jakubem Železným, Vandou Senko, Viki Shockem, Markétou Novou, Milenou Slavickou (M. S.), Lucií Vopálenskou, Terezou Semotamovou, Martinem Stöhrem, Jitkou Bret Srbovou, Václavem Bidlem, Lydií Frankou Bartošovou, Viktorií Rybákovou, Kamilou Ženatou, Ladislavem Heryánem, Zbyňkem Vlasákem, Vítem Kremličkou, Vojtěchem Černým, Lucií Lomovou, Pavlou Horákovou, Kristýnou Jirátovou, Miroslavem Fišmeisterem, Pavlem Turkem, Lukášem Pavláskem, Kamilou Němečkovou, Petrou Hůlovou, Jakubem Hlaváčkem, Jiřím Jakubů a Patrikem Linhartem

    Dá rozum, že nejraději mám knihy vlastní. Která kniha vás letos nejvíc zasáhla a proč?

    Ptá se Milan Ohnisko

    Až na tři knihy – Ztroskotanec na břehu atlantském Ivana Wernische, Almara téhož a Nevědění Milana Kudery, které zazněly dvakrát – se tituly neopakují. A pestré jsou i žánry, a dokonce jazyky…

    Rozhovory – Anketa
    Z čísla 21/2021
  • Jiří Kratochvil

    Návštěvou v Zuzilandu

    Bylo v něm něco čaromocného, co občas v ateliéru velice hlasitě rozbouřilo ženské smysly, až tak, že jsem závistivě zabušil do tenké stěny, která mě od ateliéru dělila.

    Drobná publicistika – Ohlédnutí
    Z čísla 17/2021