Drážďanská cena lyriky se uděluje každé dva roky. Je určena autorům, kteří píší německy nebo česky a žijí v Evropě. Představujeme ukázky z poezie pěti nominovaných autorek a jednoho autora. O nominacích rozhodla porota ve složení Uwe Kolbe, Radek Malý, Katharina Schultens, Jitka Bret Srbová, Alžběta Stančáková a Jan Wagner. Slavnostní předání 16. Drážďanské ceny lyriky proběhne již 8. listopadu.

ELSA AIDS

Špatný začátek

Zvykl si psát,
když měl potíže.
Pak žádné neměl a nedělal nic.

Zastav se na chvíli a trochu si to ujasni.
Třeba tě napadne, co s tím.

V zimě jsem spadl na myčce
a rozřízl si dlaň o led
na betonu před měničkou bankovek.
Bylo to v noci.
Natáhl jsem si gumovou rukavici,
a zatímco se plnila krví,
ujížděl jsem pryč.

V dálce zářila Fashion Arena,
asfalt se matně leskl,
a přece jsem viděl jen tmu.

Nakonec jsem zajel k benzínce,
abych se opláchl.
Postával jsem u pultu s teplými zákusky
a bylo mi dobře.

Bez názvu

Narodil jsem se obráceně, ale bez potíží,
jen jsem na chvíli zabloudil.
Nakonec mě vytáhli.
Od tří do třinácti jsem si rád povídal,
ale nejvíc sám se sebou.
Od  patnácti  do  třiceti  jsem  spal  sám se  sebou,
až na výjimky.

V jedenatřiceti letech
jsem se naučil jezdit autem
a tím jsem ukončil své vzdělání.

Zbytek přeskočím.

Kde není místo pro mlčení, už není moc místa na nic.
I malé posunky se mění v malé schválnosti.
Je to jako mezi zeměmi
v době míru.

Nákupy

Vlez do mě.
Čím blíž parkuješ, tím víc
mě to vzrušuje.

Každý nákup je o něco hlouběji ve mně,
občas to bolí,
ale vždycky se to povede.

Protože výdělek je jako záblesk ve tmě
a žádné zboží není dost velké
pro obchod.

Má láska je bezedná, rozepínací
kožená taška.

Dárek

Setmělo se a začalo jemně sněžit.
Na chodníku ležela krabice od dortu
jako dárek
a pomalu ji  pokrýval sníh.

Uvnitř jsem našel mrtvou kočku
stočenou do klubka.
Nohy měla svázané provazem,
ležela na boku v rozsypaných granulích.

Byl jsem zmatený,
jako by mě někdo pohladil.

Příběh o lásce

Po období dešťů nastaly tropy.
Já neměl práci, ona si vzala dovolenou.
Vymyli jsme kelímky od jogurtu
a vydali se k teplovodu
sbírat ostružiny.
Byly všude.
Kelímky nestačily,
a tak jsme je trhali do dlaní
a rovnou jedli.

Já se svou láskou.

Sladká šťáva nám stékala po rukou,
rozpálené potrubí
stříbřitě zářilo.
Byli jsme špinaví,
ale nikdo nás neviděl.

Dnes je tu paintballová střelnice.
A všude po stromech
růžové tečky.

Bez názvu

Máš na sobě místo, které jsme spolu zničili.
Ten kus vytahané kůže bych nerad opustil.

TEREZA BÍNOVÁ

* * *

Teď
i v kterémkoli dalším okamžiku,
když se dívám pozorně,
a stejně tak ve chvíli naprosté nepozornosti,
když odcházím,
když zavřu oči,
věci mají zadní stranu.
Existuje, drží tvar, dává oporu.
Záda, zadní strana stehen, temeno,
i já mám zadní stranu.
Zahlédnu ji vždy na okamžik,
ve chvíli, kdy se odvracím,
zůstává za mnou o chvilku déle,
pozdrží se ještě na zlomek vteřiny.

Zadní stranu je možné spatřit vždy jen koutkem oka.

* * *

Pod prahem v chodbě žije stonožka.
Stonožka je velký dravec,
a přesto žije v malém prostoru pod prahem,
o kterém jsem nevěděla, že existuje,
dokud jsem neviděla stonožku,
jak běží a mizí pod prahem,
na který šlapu a který občas setřu mokrým hadrem.
Už nikdy jsem pak tu stonožku neviděla.
Stonožka je ale velký dravec,
naše chodba musí být plná vydatné kořisti.

* * *

Kostry zvířátek visí na provázcích,
které nelze spatřit pouhým okem.
Oknem táhne.
Kostry zvířátek se rozeznívají,
zvuk kosti o kost,
zvonkohra dutého zvuku.
Oknem fouká.
Kostry zvířátek se přeskupují.
Kuna, medvěd, vlčák, jezevec, liška, zajíc,
jestřáb, myš.
Medvěd, jestřáb, zajíc, liška, jezevec, myš, kuna,
vlčák.
Liška, myš, kuna, vlčák, medvěd, zajíc, jestřáb,
jezevec.
Oknem fouká.
Kuna skáče, medvěd zdvihá tlapu, jestřáb krouží,
myš se krčí, zajíc kličkuje, vlčák cení zuby,
liška rdousí, jezevec spí.
Dokořán otevřeným oknem fouká.
Medvěd se krčí, zajíc cení zuby, liška spí, vlčák
zdvihá tlapu, myš rdousí, jestřáb kličkuje,
jezevec skáče, kuna krouží.
Zajíc zdvihá tlapu jestřáb spí kuna kličkuje
jezevec rdousí medvěd krouží vlčák se krčí myš
cení zuby liška skáče.
Zavírám okno.
Zajíc, liška, medvěd, jestřáb, myš, vlčák,
jezevec, kuna.
Nelze je spatřit pouhým okem.
Kostry zvířátek v posledních dnech neopouští mou mysl,
má lebka je nástrojem dutého zvuku.

* * *

Kočka zemřela
v úctyhodném věku
šestnácti let.
Babička zemřela
v požehnaném věku
osmdesáti sedmi let
v plném zdraví a síle.

Slunce se stane Červeným obrem
Slunce je hvězda
Slunce je životadárný zdroj
Slunce je středem sluneční soustavy
Bílí trpaslíci jsou vyhaslé hvězdy
Země je součástí sluneční soustavy
Země je jednou ze všech planet
Je mnoho sluncí
Země je jediná živá planeta
Dinosauři byli největší žijící tvorové
Dinosauři vyhynuli před miliony milionů let
Za milion milionů let
se Země stane součástí Červeného obra.

Je mi osm let,
babičce osmdesát sedm,
kočce šestnáct.

* * *

L. mi vypráví,
jak těžké bylo, že celé těhotenství dítě neviděla.
Snila po nocích o průhledném břiše, děloze
z mléčného skla, propustné tkáni,
kterou mohlo dítě procházet ven a zase zpět.
Ve dne s ní ale žilo jen dítě neviditelné.

Narodilo se v zimě a L. ho omotala gázou.

Gáza se bude pořád zkracovat.
V létě z ní zbyde jen kraječka v jejích rukách.

RÓŽA DOMAŠCYNA

Kořeny v papírovém sáčku

přišla jsem z našich krajů
jazyk jsem si vzala s sebou
nikdo mu nechtěl rozumět
mlčeli o mém jazyce
smáli se mému jazyku
nepouštěj ho z hrdla, říkali
jsou lepší jazyky, tvrdili

každé slovo jsem osekala až na kořen
všechny jsem je obnažila

ty kořeny pak posbírej, radili mi
a tak jsem je dala do papírového sáčku
a ten přelepila
teď mám kořeny v papírovém sáčku

když ho sevřeš v dlani tak uslyšíš
jak praskají

Pastýř pletl

stromy života ve svatebních punčochách
posílal třináctileté kolednice
s pomlázkou a polévkou pro potřebné
od jedněch dveří k druhým
pak uviděl přijíždět buldozery
sledoval jak ta místa shrabávají na hromadu
a odvážejí a nakonec
vykopávají ďábelský dar
potemněla krajina potemněla
výkop se množil za výkopem a nakonec zůstaly
jen vytěžené jámy s označením jezero
za každé zmizelé místo vztyčili kámen
na holé ploše usilující o zeleň
ještě stále zpíval koledy
ve svém jazyce ve snu viděl ty dívky
zcela zahalené ve vyšívaných stuhách každá
si říkala DÍTĚ a šla za místními
dětmi aby je pohladila a dospělých
se dotkla proutkem aby jim došlo
co činí
den byl pak o slepičí krok delší

když kráčel vláčel za sebou celý rok
dívky táhly od místa k místu
na velikonoce začaly mluvit jinou řečí
ztratily pomlázku a polévku rozlily
později se někdy vrátily na stezku vedoucí
k jezerům a viděly jak se tam pasou losi a muly
v katamaránech na solární pohon
brázdily jezera jako by něco hledaly
avšak vánoce uchovaly tajemství
kolednic jak hladit děti
i obraz těch míst a stezku k pastýři
který pletl stromy života ve svatebních punčochách
na další den který zas bude o slepičí krok delší

Stroma ztepilá
               (věnováno Gerdě Lepke)

jež oddělovala náš pozemek od silnice
a jejíž větve zasahovaly do drátů pouličního osvětlení
a jejíž kořeny vyvracely jeho sloup tu označili

babička říkala že jestli ji pokácejí
skácí se s ní brzy ležela před domem
naskládaná polena jakmile to zjistila
odešla babička do nebe

malíř Nowak kreslil lístek lípy
do rohu každého svého obrazu
z přesvědčení že jen ty malby nestačí

často jsem sedávala ve stínu hrušně a četla si
o jménech čarodějnic za filipojakubské noci
jsem ve větvích slýchala jejich řev

korunu dubu jsem si vypálila do oka
aniž bych se ho dotkla zjistila jsem že je němec

ve výšce ramen jsem spatřila poprvé větev
švestky dotýkala se jejích plodů a nasávala jejich vůni
prohlížela si ji od kořenů až nahoru

stará chalupnice Buderka bydlela v lese
tam vázala bílá prostěradla na smrky u cesty
pro svého syna který se často vracel domů až za tmy

už dlouho zdála se mi zcela vzdálená špička
Protestantky jak tu lidé s úctou říkali
když v pěti objímali kmen borovice

roku 1620 ji tu vysadil pán z Muskau
a v roce 2020 ji nechala porazit těžařská společnost
a ekologicky zlikvidovat dle vyhlášky

ležela tam vcelku až do noci a já kráčela
podél ní a tajně krokovala její délku
a myslela si že tomu se říká odvaha

Poëma naturale

když oheň dohořel
když odevzdal dým větru svůj prapor
když uhlíky vychladly
pichlavé stéblo se opět rozvinulo v užerku
přeslenice vodní se proměnila v řečanku
a na již rozpoznatelné louce
se rozrostla mateřídouška
jako duše rozpadajícího se tvora
na jehož existenci nezapomněla

za mateřídouškou roste pás trávy a řas
a za nimi vochy a polštářové trvalky
z červánků se opět vynořují kuřátka
pod plody rakytníku se rozvíjí
ježatý vousáč korálovec
a objevují se květy prvosenek
jako klíče k nebesům

až se opět rozsvítí polární záře
a pod vánoční hvězdou bude břečťan
jako kapustázka skály zase popínat
tu se bakopa rozpomene kým kdysi byla:
já byla čistcem

a koníci svaté Marie ta šídla
se zakuklí na jeho listech
ještě váhavě a ne zcela
jako když přilétají hýlové
a vlaštovky budou na nebi kreslit obrazce
žluva hajní ptáček tichý Michael
zvedne hlavičku a pozná že je jeho čas
a dubový býček nebude mít pořád tušení
že býval kdysi roháčem
a slída zase nebude vědět
že se jí říkalo kočičí stříbro
ani co pro ni z tohoto označení vyplývá

jitrocel se bude opět podobat husímu jazyku
zjeví se křivonohý jezevec
a kočičí tlapky nesmrtelných slaměnek
budou šplhat za kozlíkem
jenž se bude muset znovu rozhodnout
ve kterém jazyce chce být zván kočičím kořenem
i kozí bradka se bude muset rozhodovat
v jaké řeči chce být známá coby stračka
a oba to opět raději nechají otevřené

v červeném drakovi poznají samce užovky
a v taru zase Áronův vous
bílý oměj vypustí pod jalovcem
své holubice do svatojakubské noci
která bude znovu tou nejkratší

            Z němčiny přeložila Jana Pokojová

NADJA KÜCHENMEISTER

kapitola I

vidím velký vůz a všechno, co bylo
nikdo rád nepřijíždí odpoledne
nádherný den s vyvrácenými stromy

a nebem, které netáhne ani vlákno mračen
žádné slunce se netočí jako slunce, čas
nebo duben, zprostřed jezera je sotva vidět

břeh, musím telefonovat
stisk kolem kotníku a chodidel, a strhává tě to
do hlubin, úsvit se ukáže

až se mu zachce, u otevřeného okna, průvan
po dřevěné podlaze žene chmýří pod postel
ve vodě se rozpouštějí platany, zvířata

která lze jen těžko rozpoznat
ještě jednou se zabořit do polštářů, ten obraz
si jen vysnívá, žádné jezero a žádný břeh

podrážka se pomalu odchlipuje od kůže
spát nebo jet, dva, tři vlaky
prsa nebo motýlek, velkoprostorový oddíl

nebo kupé, téměř bez povšimnutí
si přesedne z jedné strany na druhou, káva
včerejší noviny, několik zrnek soli

za závěsem, muší nohy
hlásí kontakt se zemí, znaví se, já jsem
čilá, je skoro ticho, vibrace, klid.

souhvězdí alkaid, mizar, alioth pohasínají
pod mincí měsíc, uvíznout
v berlíně, kolíně nebo lisabonu, hromádka

bílých prostěradel, halenek, kolíčků
v koši na prádlo šaty z kolíčků
ticho ve dvoře, tu a tam zvuky ptáků, zataženo

okno se záclonami, žádný štěkot
žádná slovíčka, mám teplé ruce
opar nad řekou tejo, tu a tam

menší hřeben vlny, třas
jako by mě následoval až do são vicente
ždímací program pračky

je brzy, moc brzy na dva havrany
na karavele, z hodin na kostelní
věži lze při troše štěstí

vyčíst čas, na límečku tvojí polo košile
žlutý proužek, na mrtvé nelze
zapomenout, ovšem mrtví na nás zapomenou
děti přivál vítr, vůně koriandru
tymiánu, člověk bloumá, podivit se
že se ještě dá bloumat, zatímco

čas neskýtá žádné spočinutí
žádné místo k odpočinku
aby neutekla jediná vteřina.

to, co jsem byla, už nemá paže ani
uši, aby slyšelo, ani nos
aby cítilo, ani konečky prstů

aby hmatalo, prsty, aby se dotýkalo
země, u umyvadla jsem
stála v tílku, s pohledem

na mýdlo, zubní kartáček, nit, koupelna
za mými zády, moje záda nikdy
nespatřila moji tvář, nohy natažené

směrem na západ, kdybych si dopřála ještě
jeden polštář pod lýtka, zdřevěněla by mi
chodidla, tak ráda jsem četla příbalové letáky

k večeru, než mě vysvobodilo
bouchnutí dveří, dostavilo se teplo a zůstalo
nasála jsem kyslík z terasy

hlas se mi tu a tam zadrhával
byl to papoušek druhu alexandr
malý, spíš ne, a potom vzduch

zničehonic opouštím, opouštím chodbu
a kalendář, koberec a kelímek
od jogurtu v horní přihrádce lednice

hned vedle mléka, opouštím postel
a tenhle pach, jen ať si tu krouží dál
nikdy jsem ho tak úplně nepochopila.

opouštím sprchu, ve tři v noci
náhlé rozrušení mých nervů
opouštím láhev pálenky u dřezu

hruškovice pircher williams, lesklou
ostrou špičku kanyly, opouštím
zábradlí a zrcadlo u dveří

zvonek a rohožku, schránku
klíček od schránky, zadní stranu
obálek, opouštím kavárnu

roh sülzburgstraße a luxemburger straße
člověk se s přibývajícími lety čím dál víc rozplývá
všechno vlaje, opouštím tramvaj

směr thielenbruch, zastávky
arnulfstraße, weißhausstraße, eifelwall
a barbarossaplatz, držadla

v tramvaji, zadní sedadla taxíků
temena taxikářů, drobné
co mi podává mezerou mezi sedadly, opouštím

čas, na mém zápěstí
v tento čas, kolej číslo dva, vlak pomalu
vjíždí do stanice, opouštím opuštěné nábřeží

rýna, opouštím všechno, co mě tak dlouho
nenechalo to všechno opustit, zní
to hůř, než to je, teď, když už jsem pryč.

ta chybějící tíha je nezvyklý pocit
už žádné toužení, pohodlí v punčochách
po parapetu se posouvá

slunce, všechno má koleje, estrela
město mrtvých, poslední dům nemá dveře
řeka tagus se zablyští, jasná jako den, obzor

je železná kolejnice, nadějné přesvědčení
vychází ze zubů nebo z kolen
ale je to pryč, až člověk přestane

počítat, kroky, nádechy
roky, kdy člověk žil a v kuchyni
neposlouchal rádio, na konci

si člověk vybaví možná jen jedno
špinavou hutnost, hrubý hadr
na zimní boty, díru v ledu

kterou se obkroužilo, puk
který se přes ni metal, a jak
někdo na basketbalu zavěsil míč do koše

chuť železa na jazyku
topení nechala opravit, jakmile začal
podzim, jednotlivé součástky
přesto nefungují jako celek, bublání
vody, pak ticho, každá hodina, minuta
vteřina tu byla, aby zmizela.

            Z němčiny přeložila Tereza Semotamová

MARION POSCHMANN

              Mnoho je na světě mocného,
               nic však mocnější člověka.

              Sofoklés, Antigoné

A chovala jsem v teplých rukou sníh

Ještě včera jsem dlela v zasněžených
horách. Teď jsou zcela zarovnané,
rozpuštěné, tak prostě, jako když se
rozmrazí lednička. Viděla jsem vodu,
jak se řine, led, jak se v kusech láme
od stěn, vše padalo a kapalnělo,
a bylo údolí a bylo nic.

Ještě včera jsem se kořila horám.
Koupené pohledy jsem posílala
sama sobě, domů, připomenout si
dílo zkázy, jež jsem tu vykonala,
Grónsko odtávalo pod mým zrakem,
ledovec se zpotil, když jsem nad ním
s účastí přelétala. Přát si můžeš

cokoliv, říká se, a kde je vůle,
je i cesta, řídký vzduch se ještě
dá zužitkovat, mnoho mocného,
ba i to nejmocnější porazit,
tak lehce, jako když klimbáš ve svém křesle
a o dlouhém letu se ti jenom zdá.

Oblačné portály

Ne na okraj posledního moře,
na konec světa jsem vyplout nechtěla,
ani tam, kde ledovce zvolna
tonou a ještě v tonutí nezapřou velikost,

tady chci čekat, na pláži
přesnosti, kde je každé zrnko písku
sečteno a splaceno,
písek, do nějž se klademe, když

se snažíme být doma,
ukryti v povstání rozžhaveného Slunce,
pod prýštícím nebem, vedle
třepotání dlouho sklapnutých clon.

Co zurčí nablízku, jsou sféry,
k nevíře, okraj téhle končiny, z nějž
přepadávají oblaka a povětří a vše
mizí v hloubkách, v hlubinách.

Jak je možné, že se tu udržím,
na samé hraně, mžik před smykem
do vesmíru, co mě tu drží, když
vím, že za noci mívám dar létat.

Ale přes den se svíjím jako červ
na ručníku na pláži,
už za života omotaná plátnem,
smíšená se zurčením,

které je snad větrem, vodou,
pláčem v té nejabstraktnější podobě,
když vlhkost přivádí sůl a
věci moc rychle korodují.

V koridoru ze složených
látek, ve froté a plavkovině
s otáčením Země dál kloužu
a jsem na pochybách,
zda se pohybuji
po okraji této pláže,
dezorientovaná v otázkách
dne v týdnu, data, svého vlastního jména,

zatímco hluk moře se ke mně vrhá
jako k jistotě.
A bez hnutí kráčím po pláži
a cítím to narážení, příboj,

hromobití vln,
zvedají se proti mně,
a já stále ještě čekám
na tvoji strašlivou blízkost,

aby se přivalila a přelila
a strhla mne s sebou
přes okraj známého
dovnitř.

hypnopompa

zachránit světové klima
z ducha německé ódy –
nenaložili jsme si toho
nějak moc?

my, kteří si tak rádi
hrajeme se staniolem,
ceníme si šustivých kuliček,
mačkáme z nich

perly,
zcela zabráni do sebe
vidíme plachtit okřídlené kuličky,
duši v těžišti jejich pohybu,

noříme se do dortových krajek,
do třpytu svých prstů, uchvacuje nás
ozubený věnec smějících se tet,
vyvážení bílé, šedý standard, referenční hodnoty –

*

když jsem šla za žloutek, oblékli mne
do lepivého bílku, který se podvoloval
cizím dotykům, přelévala jsem se, vejce
bez skořápky, mistrovský výkon umu nosnic.

kolemjdoucí do mne pořád vráželi, tak to chodí
s citelně zvětšenou aurou, pusinku sem,
pusinku tam, na jahodové bezé šleháme
tak dlouho, dokud nevznikne sníh. a vskutku,

vyztužila jsem se, když na ulici
ležely ocucané vajgly, ulpívaly
a já je vláčela s sebou až do tmy,
zjevila jsem se ti v nimbu z nedopalků,

tak to tehdy bylo, reklama na pudink, jedlá
soda, přísady plnily ulice, jakmile
polevil dozor, a já vždycky v zamyšlené
póze, protokol snu o niternosti –

*

za mého života zmizelo 60 %
volně žijících obratlovců.
a kdo odešel, vidí se zdaleka
a nikomu se nemůže vyložit,

čte jízdní řády, potisk. cituji
poslední chléb, který jsem koupila,
měl pásku s textem: dlouho
jsme obcházeli kolem.

Z němčiny přeložil Jonáš Hájek

YVETA TAUSINGEROVÁ SHANFELDOVÁ

* * *

Všechny žaly.

Slýchám o dopolední zahloubanosti a plachém, cílevědomém spěchu, o přihrádkách zájmových klubů, o náhlých zvucích při usínání, o černě lesklém rámu neslýchaných nápadů, o estetických předkrmech, o nemožnosti rozlišit prosté od luxusního. Měkce na trní.
Neustále slyšet sprchu, když se zavřou kohoutky, vyhrne se z ní pár těch největších, nejrychlejších kapek.

Před vším stojí kamenná nádoba přemrštěné velikosti. Kolem cupitá oceán. Ústřice, ostřice, a na čupřině dálky – domáckost.

Dorazit uprostřed týdne, dostat pokoj. Zklamání tichých stavů v cizím městě. Ten hrozný pocit lásky.

* * *

Tvůj dech, duch, sojka. Sojka se houpe na
jaru – oba je hladí dlaň. Krátký vzlet verše. Tresť, pěnice svítilna.

U nás se stonalo celé dny. Taková byla ta jarní píseň.

* * *

Dívám se na dnešní románské slunce,
geometrie se zpřesňuje na minuty. Zpřísněné
paprsky na holých síních. Takhle se rozpíná dnešek,
na cestě za úlevou, za únavou, úžinou.
Tolik básní a dní, každá krajina je dlaní, každá chvíle,
která mi zůstala, je místem. Každá cesta stoupá.

Potom se ta chvíle otevře. Krajina se rozhýbá, místo
zaostří. Třeba jen špička boty v prachu a co sis u toho
myslela, cesto.
To, co je nepřenosné, je nakonec tak strašně přenosné.

* * *

propichování měkkých věcí

poutník
sám jako strach

přítomnost jícnů
smrt zřítelnice

v pokoji sedí tma
a v ní srdce
o hlavu vyšívá

* * *

Léto volá po sychravosti, podzimu, dešti. Volá tak, že mlčí.
Světlo je nedorozumění. Nebo omyl. Řeka, podkova nebe, se vykrucuje, vandruje, jak hlas.

* * *

Je podzimní noční vítr jedním z místních?
Je září. Rovnodennost. Než se rozpustí interpunkce: planeta lehce odkloněná, nakloněná

utíká jak skvrna
a přitom prudce svírá
barvy si lehají cestou do příkopu

nejhorší je, když utichne vítr a slyšíš jen
tlukot.

Celý den o lásce a smrti
facka, denní rovnodennost
a vesmír po nocích voní

už se i noc stmívá
dech jak dýka.