Co řeší české spisovatelky, překladatelky, ilustrátorky a vůbec ženy od literatury? Zjevně každá trochu něco jiného, jak vyplývá z předchozích příspěvků v této rubrice. Záleží na tom, jestli je pro ně umělecká tvorba hlavním zdrojem příjmů, nebo je to spíš volnočasová aktivita. Jiné starosti mají literární celebrity a odlišné zase kulturní prekariát.
Když jsem zmíněnou otázku dostala, zaradovala jsem se, že konečně budu mít šanci vylít si vztek a frustraci za celá léta drobných ústrků a nenápadného zneužívání, které člověk v tomto byznysu zažívá. Vzápětí jsem ale zaváhala, jestli dokážu přinést něco nového, jelikož radosti a strasti dělnictva kultury už vyčerpávajícím způsobem vylíčila Alžběta Stančáková ve svém textu Tak zas budou Vánoce a každý chce svůj klid pro časopis Host v roce 2023. Jevy, které vyjmenovává, znám jakožto autorka z první ruky a zažívala jsem je i coby literární překladatelka, než jsem nevýnosné a nevděčné řemeslo pověsila na hřebík. Vzpomínám na bídné honoráře za knižní překlady, z nichž první půlka byla splatná po odevzdání díla a druhá až po vydání knihy. Začasté jsem je musela opakovaně vymáhat a cítila jsem se při tom jako nelida, protože: „Děti mají astma a musejí k moři, fakt teď nemám.“ V jednom případě jsem dlužných pár tisícovek za přeloženou knihu inkasovala dokonce v naturáliích. Odnášela jsem si krabici výtisků, zatímco majiteli s ubohými neduživými dětmi parkovala na dvoře nakladatelství fungl nová motorka.
Podobným bojem o důstojnost jsou besedy, kdy čtvrtinu honoráře spolkne dráha, ale ke zdanění se musí přiznat všechno. „Ozvěte se!“ radí oborové spolky. Dvakrát jsem se pokusila usmlouvat cesťák, dvakrát mě poslali do háje, jako kdyby to dávali ze svého. Sami máme málo! A těch výjezdů na čtení zcela bez honoráře – do Ostravy, do Brna, do Hradce… Den v tahu, domů dorazím hladová a utrmácená a na účtu mám o tisícovku míň. Co si stěžuješ, je to přece čest, když o tebe mají zájem! Občas se cítím provinile, že nakupuju málo knih. Ale pak si uvědomím, že českou literaturu podporuju jinak – neplacenou prací.
„Je mi líto, že vám nemůžu dát víc,“ naklonil se ke mně produkční komponovaného večera a šeptem dodal, že naše nejslovutnější autorka za míň než sedm set eur nevstane z postele, zatímco mi předával příjmový doklad a ohmatanou pětistovku.
A pak tu jsou všichni ti nakladatelští vykukové, kteří dělají, že nevědí o propadlých licencích, vyčůránkové, kteří licenční dobu nenápadně prodloužili z pěti na sedm a pak na deset let anebo pro jistotu do smlouvy žádnou lhůtu neuvádějí.
To vám mám postoupit autorská práva na věky věků?
divím se, když si čtu smlouvu k povídce do antologie. Prý se když tak nějak dohodneme. Půlroční vyplácení procent z prodejů knih se nenápadně změnilo na roční. Kéž bych měla hvězdné manýry jako některé kolegyně a uměla nakladatelské smlouvy na místě trhat.
Další kapkou do kalicha hořkosti jsou lemplové v účtárnách bohatých podniků, kterým moje faktura za povídku nebo fejeton pro korporátní tiskovinu leží na stole dlouhé týdny po splatnosti. Anebo když si miliardářovo médium objedná sérii textů, nad kterými strávíte hodiny a hodiny rešeršováním, a po zveřejnění vám sdělí, že celá akce byla samozřejmě nehonorovaná. Opravdu se musím pokaždé předem ptát, a to i solventních subjektů, jestli bude poptávaná práce zaplacená? Dokážou si lidičkové, co pobírají výplatu každý měsíc, představit, že pár tisícovek, které mi dluží za práci, fakt potřebuju, protože například za knížku vydanou v březnu dostanu svá drobná procenta až napřesrok v květnu?
Když už platí málo, kéž by platili alespoň včas. Místo abych se soustředila na práci, sleduju pohyby na účtu. Vedu si seznam dlužníků a obvolávám je jako lichvář. Říká se, že dřív dostane zaplaceno ten, kdo víc řve, jeho faktura se v komínku posune nahoru. Jenže upomínání nepomáhá a ponížení je dvojnásobné. Jako by nestačilo, že vám dávají najevo, jak moc si vás a vaší práce neváží, ale ještě vás staví do role malicherné hamižné hokyně. Až jednou definitivně odhodím důstojnost, všechny výše uvedené šíbry a nestydy s gustem vyjmenuju plným titulem.
Zatímco na výplatu čekám, ode mě se peníze vyžadují okamžitě. Životní náklady a povinné odvody stále rostou, ale odměny za naši práci nikoli, anebo jen symbolicky. Stát nás považuje za podnikatele, jimiž nejsme, a cizí podnikatelská rizika dopadají na nás. Stát ani negarantuje transparentní právní prostředí: smlouvy jsou formality, termíny výplat honorářů jsou orientační, práce zadarmo není považována za nemravnou. V podfinancovaném a zadluženém světě kultury je autorstvo a překladatelstvo na spodku potravního řetězce a zároveň tím, kdo má projevovat pochopení, trpělivost a velkorysost. S nástupem nové vlády kazisvětů navíc přišly nové nejistoty. Budoucnost rozhlasu, pro nějž pravidelně píšu povídky a publicistické texty, visí na vážkách a kvůli škrtům v resortu kultury netuším, zda vůbec za tento text dostanu alespoň ten symbolický honorář, který mi byl nabídnut. A nejspíš bude hůř.
Ale abych nebyla jenom negativní. Všechny vyjmenované skutečnosti, které musím řešit, mi sice velmi leží v žaludku, ale pokaždé když začnu žehrat a brblat, připomenu si, co všechno na rozdíl od svých kolegyň a kolegů z méně pohodových zemí světa řešit NEMUSÍM.
V první řadě na mě (zatím) nepadají bomby a rakety, (zatím) u nás nepanuje autoritářský režim nebo diktatura a nejbližší soused nám nehrozí invazí. V naší zemi nevládnou drogové kartely, nezuří tu občanská válka, moje texty (zatím) nikdo necenzuruje, nikdo (zatím) nezpochybňuje a neporušuje moje lidská a občanská práva. Nemusím se vypořádávat s dědictvím kolonialismu, nežiju v cizí zemi jako vysídlenec nebo válečný uprchlík. Zelený trávník pro mě není vzácnost, na kterou se bojím stoupnout jako mí kolegové, kteří z domova znají jen písek, beton a sutiny po bombardování. To nejsou nějaké abstraktní hrůzy, ale jednotlivé autentické zkušenosti spisovatelek a básníků například z Tchaj-wanu, Mexika, Sýrie, Zimbabwe, Gazy, Venezuely, Maďarska nebo Gruzie, se kterými jsem se osobně setkala a cítila se před nimi provinile za to, že žiju v mírové demokratické zemi, odkud můžu svobodně vycestovat a zase se vrátit. Že žiju v zemi se všeobecným zdravotním a sociálním pojištěním, v zemi, kde je ochrana přírodního a kulturního dědictví obecně uznávanou hodnotou (nebo alespoň donedávna byla) a kde jsou si lidé (téměř) rovni před zákonem. Oproti nim řeším problémy až přízemní, problémy prvního světa. Když mám pocit, že bojuju o svou důstojnost, není to jen pouhá ješitnost? Nemám se povznést nad špatnou platební morálku a být ráda, že žiju v relativně spořádané a nudné zemi, kde vlastně není o čem psát?
Často se ptám, zda vedle autorů a autorek, kteří ve svých vlastech čelí politickému pronásledování, bezpečnostním a vojenským hrozbám nebo ekologickým katastrofám, má spisovatelstvo z České republiky vůbec co nabídnout jinému než domácímu publiku. Může nějak přispět světové literatuře? I když vzhledem k mezinárodní geopolitické situaci a rozmachu fašismu doma i ve světě se třeba „velkých témat“ dočkáme také. Rozhodně si to nepřeju. Ale možná je to stejně všechno jedno, jelikož literatura to má nejspíš už spočítané a spisovatele a spisovatelky beztak během několika let nahradí velké jazykové modely.
Dnes byl dobrý den, říkám si před večerem. Sice mi na účtu nepřistála žádná z pohledávek, ale aspoň po mně nikdo nechtěl neplacenou práci. Už vím, co udělám, až příště dostanu nabídku napsat text bez honoráře. Uvařím si kafe a naťukám do okýnka příslušný prompt. Odteď ať zadarmo pracují roboti.