* * *

Je večer a porodní báby
v neckách koupou novorozeně
s kouskem chleba a soli.
Takhle se chceš zmocnit tajemství,
takhle se mě zmocňuješ.
Zatím Kristus v lůně Marie
tiše polyká plodovou vodu,
chléb a sůl.

* * *

Na počátku našeho věku
Matce Boží odnímají dělohu.
Svatý Jeroným píše list.
„Připoj k tomu další potupy přirozenosti:
nucení na zvracení, porod, pleny…“
Meruzalka krvavá omamně kvete
v koutě zahrady, na tom požehnaném místě.

* * *

Hledaje dítě ozvěny,
ztrhal jsi po cestě tři koně,
nedopřál sis oddechu,
protože ho nikdo nedopřál tobě.
Dychtíš po pravdě,
ale stále máš na jazyku
cosi spáleného, co mě drásá.
Možná proto,
abych vykřikla „nechci“ a „nebudu“,
abych ti naslibovala,
že si z těch rozkoší, kterých jsme se vzdali,
ušijeme jednou polštář
k pokojnému usínání.

* * *

Naše nenaplněnost přece stále roste,
to slábne pouze její moc.
Touho moje, sekero
propadlá do ledu.
Nosím tě v sobě jako šifru,
která se ozřejmí až v příštím věku.
Poslední kus hadru
chránící tvář před omrzlinami.

* * *

Josefínce

Vyvést tě ze sebe
jako nepřiznaný strach,
ztracenou víru,
to všechno, co neumím, nemám, nechci.
Vyvést tě ze sebe jako utajené dobro,
jako naději, že nezešílím ze slepoty.

* * *

V květinách si do domu nosím housenky, červy.
Paty přiskříplé v ostří nůžek.
V mé představě
prochází velbloud uchem jehly lehce a klidně,
takže si přitom bezstarostně vařím kávu,
bezstarostně se dotýkám dávných přeludů,
kterých jsem se tak pracně vzdala.
Přibíhají ke mně jako zapuzené děti,
natahují ručky a já se s nimi mazlím,
namísto toho, abych si ze svých vlasů
upletla dlouhý bič.

* * *

Jaká je v tom blaženost
k sobě samé zůstat tvrdá.
Přiložit na oheň svou měkkou peřinu
a spát v brnění.
Ta úleva, že nezměknu
jako máslo, jako bláto,
břečka z mých slz,
které jsem vyplakala pro sebe samu.

* * *

Bojím se, když ďáblové spí,
že na sebe vzali podobu mého spánku.

* * *

Ke břehu vyplavená
tlejí těla ryb.
Po břehu jde muž
zbavený strachu.
Dveřmi prochází žena
v porodních bolestech.
Báby jí na šatech rozvazují tkanice,
rozplétají cop,
chvatně odemykají všechny zámky v domě.

* * *

Budete mě zaříkávat,
aby ode mě odplula všechna krev.
Abych ukrytá za koutnici
všecka zbělela a našla odpuštění.
Abych své vymydlené nohy složila
podél sebe, aby mi pod peřinou dozrály
až po špičky prstů, přes zahanbená kolena.
Na jizvu obklad z jílu a bylin
zatímco mléko poteče do snu,
do nově stvořené tváře.
Na tělo když steče slza
v okamžiku proměňování.

* * *

Františce

Ještě jednou chci poslouchat,
jak se rozčiluješ nad příběhem vyhnání z ráje,
zatímco Juliana za stolem obrací noviny,
Josefínka ujídá z kočičí misky,
nový komín špatně táhne, oheň se dusí,
a z toho jsme přece živi,
z toho dýmu, z děr ve střeše, z té suti kolem,
z nedokončených obrazů, z vratkých přátelství,
z trní a hloží,
z plamenných mečů v rukou cherubínů.

* * *

Takhle jít na věčnost!
Kráčet sehnutá
nesouc na zádech
všechny svoje děti.