Tvar jako Domov
Svatava Antošová

Tiše za sebou zavřít

V Sasku, na německé straně Krušných hor, se nachází čtrnáct osmitisícovek – stejně jako v Himálajích. Rozdíl je pouze v tom, že jejich výška přesahuje 8 000 decimetrů, nikoliv metrů. Na každém vrcholu je umístěna cedulka s názvem a údajem o nadmořské výšce krušnohorské „osmitisícovky“ a pro srovnání i té himálajské, jejíž výška v metrech je té „decimetrové“ nejblíže. Následující básně vznikaly během výstupů na ně od podzimu 2021 do začátku léta 2022 a jsou součástí cyklu nazvaného Smích kostí.

Beletrie – Poezie
revue Ravt 10/2022

Rošáda
Něco mezi svítilnou
a cizí planetou
vybíhá ke mně z mlhy
jako věci z minula

Na kusu ploché skály rozkládám
malé cestovní šachy
po rodičích
Jejich stíny si dávají mat
ve vykáceném lese
Maminka pro klid obětuje dámu
otec se nechápavě zasmuší

Černá políčka vypadají ohořele
bílá připomínají hebká trsátka
z lidských kostí…

Jedno opatrně vylomím
a drnknu o stříbrnou strunu
pavučiny

Táhne se od milovaného Haydna
k průsvitnému Pärtovi
ale rozezní se jen vzácně
Za rošády

Jenže král vládnoucí stovky let
poranil se o jediný den
… a věž?
Sotva zavadila o čas
vymezený čekáním na ni
v tichosti svalila se na bok
a zarostla kopřivami –

Tu partii na skále jsem rozehrála
jednoho nelítostného jara
kdy všichni kolem umírali
na stáří na nemoc
Na žal

Teď je už bůhví kolikátý podzim
možná poslední
po hudbě ani slechu
A všude zas červeně křičí mech
až mrazí

(Biwak Kuppe 8.285 dm / Makalu 8.485 m)

 

Sázení ohně
Stále hledám tu blátivou stezku
vedoucí k pochopení
marnosti…

Říká se
že po pár krocích mizí v hoře
odkud se ozývá pláč
Nikdo neví čí

Kdysi za rozkvětu renesance
v ní havíři sázeli oheň
a jeden z nich se přes plameny
nedostal ven

Od té doby vylétá z nitra hory
samotářský krkavec
na křídlech zbytky fosforu a slídy
Odlamuje z nebe trsy jisker
a vrhá je v kruzích dolů

Trpělivě sleduji jeho kroužení
a zkouším uhodnout
kam se nakonec vydá

Zda vzhůru k pražícímu slunci
které nikdy nezapomnělo
na Ikara
Nebo zpátky tam
kde jsme si kdysi pálili duše
o uhel

On však krouží dál
a nechává mě v nejistotě…

Sázení ohně je dávno minulostí
ale on musel přeletět několik epoch
abychom se prohledali k poznání
že jsme jen my a život
který nás minul

A že projít tou horou se mi podaří
až se naučím mluvit
s mrtvými

(Grosser Lugstein 8. 992 dm / Mount Everest 8. 848 m)

 

Tíseň
Jak dojít po rovině
na vrchol?

Vždyť cesta se nezvedá
a jistota marných výhledů
mění můj úsporný krok
v plahočení

Jdu ztěžka
ve stopách zbytků zvěře
zahnané přelidněním do šera
úkrytů

Kam zmizela ta dětská dlaň
co kdysi chtěla pohladit
srnu nebo lišku?
Z herbáře rukávu vytřásám
jen uschlý stonek ruky

Jdu bez mapy
ale nemohu zabloudit
Za dne se nechávám vést
mechem na stromech
Za noci hlasem plaché sovy

A pak…
mapa je jako prázdná lebka
v které si rád pospí had

Jdu dlouho
přes půl století
Uprostřed lesa v přístřešku
zasypaném hvězdami
sotva si vydechnu

Co na tom
že od jihu se žene tisíciletá voda?
Že ze severu je slyšet tání
ledovců?

Jdu dál
v srdci Hru o smysl
v kapse pro jistotu žábry
Nad sebou oko vesmíru
s přesnou muškou

(Drachenkopf-Kannelberg 8.054 dm / Gasherbrum I. 8.080 m)

 

Sněžný anděl
Nejdřív byl jen větrem
spal na chudé palandě
upletené z větví
Slunce si tiše lehalo vedle něj
aby ho nevzbudilo

Později létal v těle sovice
z údolí vynášel na hřeben
celá myší města
A když nějaké upustil na sníh
ani se po něm neohlédl

Pak pohnul zemskou osou
její náhlý výkyv ochromil pohyb
slunečnic
Květy se natočily k půlnoci
a přišly o svou barvu
semena o Fibonacciho posloupnost

Nakonec proměnil ve zkamenělinu
kus lidské kůže
a vepsal do ní krátký vzkaz
jak nelidský může být náš příští
osud…

Jednou se mi podařilo
setkat se s ním
Vypadal starší než svět
sotva stál na nohou
pod očima mramorové kruhy
ve vousech mráz

Hledal místo pro odpočinek
a prosil o hlt čaje
víc prý nepotřebuje
Jen zůstat přes noc
a dívat se skrz plamen duše
do tmy…

Ráno zmizel tak rychle
jako kdyby roztál
V kaluži bílé krve
po něm zbylo špinavé křídlo
s kusem klíční kosti

Kdykoliv o něj zakopnu
ve stromech kolem to zapraská
o bok se mi otře nepatrný
závan tepla

Vím
každý návrat sem je vstupem
na území věčného spánku
Ale ztratil-li tu anděl křídlo
já tu nalézám ztracený klid

(Wüste – Unbenannte Höhe 8.266 dm / Cho Oyu 8.188 m)

 

Bolest lišky
Ráno si o mě brousí nůž
aby se prořezalo mlhou…

Vstávám z mokrého listí
bosý chlad přede mnou ustupuje
dolů k potoku
Ticho jde lehkým krokem
za ním

První probuzený motýl
otřepává z křídel námrazu
a prolétá mou prázdnou myslí

Dávno mě opustila všechna slova
dávno jsem přestala rozumět
řeči civilizace

Co musím vědět
řekne mi jasný vzduch
Voda čekající v prohlubni napajedla
hrst země sebrané na rozcestí
Oheň z Prométheovy duté hole

Nemarním své dny
jen marně unikám pohledům
zkušených lovců
A nic mě ještě nestálo
tolik sil

Ani matná vzpomínka
na vznik světa…

Tehdy se život skoro neměnil
pak jsme se ukázali my
a chtěli všemu přijít
na kloub

Přišli jsme na knihtisk
žárovku a spalovací motor
Na strukturu DNA
jádro
i umělou inteligenci

Objevili Ameriku…

Ale když přijde žilnatá noc
a polije mě černou krví
pokaždé se mi zdá
jak ležím u vyvráceného posedu
a zakouším bolest lišky
kterou postřelili

(Fuchshübel 8.138 dm / Manaslu 8.163 m)

 

Soumrak
Jsem na konci cesty…

Někdy se podobala touze
zapsat se do historie
Jindy osamělému ústupu
z přeplněného výsluní

Teď po ní vrávorám
na svou poslední osmitisícovku
s cílem přestat se trápit
stavem světa

Slunce nad lesem po kouscích mizí
rudnoucí nebe se ke mně spouští
po provazech vody
a já vyhlížím nejbližší schutzhütte
která mi nabídne suchou lavici
a místo k přemítání

Je těsně pod vrcholem
a podivně se naklání ke straně
jako by ji to už táhlo do věčnosti
(přitom jí bude asi tolik jako mně)

Vyženu ven překvapený vítr
v tmavém koutě usednu do prázdna
které tu zanechal
a po chvíli zaslechnu
jak někde nade mnou bije srdce
v těle pavouka

Prý si mne pamatuje
prý jsme spolu kdysi chodili
na mouchy!

Dívám se do míst
odkud se ten tlukot ozývá
a vidím
jak i vzduch kolem mě protrhávají
stále ostřejší vzpomínky na to
co znovu přijde

Pokládám na stůl zápisník
škrtám verš za veršem
a s úsměvem se vytrácím z literatury
zlehka a vyrovnaně

Jistý básník měl nutkání
podat svědectví o své existenci
v Mariánském příkopu

Mně postačí vejít bez povšimnutí
do krvavých dveří soumraku
a tiše za sebou zavřít…

(Scharspitze 8.072 dm / Nanga Parbat 8.125 m)

Chviličku.
Načítá se.
  • Svatava Antošová

    (3. 6. 1957, Teplice) básnířka, prozaička a publicistka. Knižně vydala básnické sbírky Říkají mi poezie (Mladá fronta, 1987), Ta ženská musí být opilá (Československý spisovatel, 1990), Dvakrát pro přátele (Spolek českých ...
    Profil

Souvisí

  • 02_rozhovor
    Rozhovor se Svatavou Antošovou

    Psát básně musí básník sám

    Ptá se Michal Škrabal

    A najednou vidíš, že škvírou pod nimi se protahuje světlo, takové chabé, mihotavé, jakoby bojácné, ale přece jen světlo, a i když tě co chvíli jímá strach, jdeš a pomalu, pomaloučku je otevíráš…

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 19/2022
  • 02_rozhovor

    To kdysi vzpřímené tělo
    které si umělo říct slunci
    o prsten
    už nevyjde nahoru
    Jen moje paměť ještě stoupá
    po točitých schodech
    a chce mít poslední slovo

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 19/2022
  • Páni, všichni mluví o šetření, ale na dráze se topí, i když je venku kolem dvaceti stupňů! V zimě se na to vykašlou a nám ze všech tělních otvorů polezou rampouchy!

    Drobná publicistika – Sloupek
    Z čísla 19/2022
  • Nad knihou
    Joseph Grim Feinberg, Jakub Ort, Michael HauserPolitika jednoty ve světě proměn

    Dokážeme žít pospolu?

    Reflektuje Svatava Antošová

    Podle autorů tu sice lze vypozorovat jisté podobnosti s temnými fenomény 20. století, ale zároveň bychom přitom neměli zavírat oči před rozdíly, které nám napovídají, že se nejedná o pouhé opakování těchto fenoménů, ale o cosi úplně nového, pro co teprve hledáme přesné pojmenování.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 9/2022