Rošáda
Něco mezi svítilnou
a cizí planetou
vybíhá ke mně z mlhy
jako věci z minula
Na kusu ploché skály rozkládám
malé cestovní šachy
po rodičích
Jejich stíny si dávají mat
ve vykáceném lese
Maminka pro klid obětuje dámu
otec se nechápavě zasmuší
Černá políčka vypadají ohořele
bílá připomínají hebká trsátka
z lidských kostí…
Jedno opatrně vylomím
a drnknu o stříbrnou strunu
pavučiny
Táhne se od milovaného Haydna
k průsvitnému Pärtovi
ale rozezní se jen vzácně
Za rošády
Jenže král vládnoucí stovky let
poranil se o jediný den
… a věž?
Sotva zavadila o čas
vymezený čekáním na ni
v tichosti svalila se na bok
a zarostla kopřivami –
Tu partii na skále jsem rozehrála
jednoho nelítostného jara
kdy všichni kolem umírali
na stáří na nemoc
Na žal
Teď je už bůhví kolikátý podzim
možná poslední
po hudbě ani slechu
A všude zas červeně křičí mech
až mrazí
(Biwak Kuppe 8.285 dm / Makalu 8.485 m)
Sázení ohně
Stále hledám tu blátivou stezku
vedoucí k pochopení
marnosti…
Říká se
že po pár krocích mizí v hoře
odkud se ozývá pláč
Nikdo neví čí
Kdysi za rozkvětu renesance
v ní havíři sázeli oheň
a jeden z nich se přes plameny
nedostal ven
Od té doby vylétá z nitra hory
samotářský krkavec
na křídlech zbytky fosforu a slídy
Odlamuje z nebe trsy jisker
a vrhá je v kruzích dolů
Trpělivě sleduji jeho kroužení
a zkouším uhodnout
kam se nakonec vydá
Zda vzhůru k pražícímu slunci
které nikdy nezapomnělo
na Ikara
Nebo zpátky tam
kde jsme si kdysi pálili duše
o uhel
On však krouží dál
a nechává mě v nejistotě…
Sázení ohně je dávno minulostí
ale on musel přeletět několik epoch
abychom se prohledali k poznání
že jsme jen my a život
který nás minul
A že projít tou horou se mi podaří
až se naučím mluvit
s mrtvými
(Grosser Lugstein 8. 992 dm / Mount Everest 8. 848 m)
Tíseň
Jak dojít po rovině
na vrchol?
Vždyť cesta se nezvedá
a jistota marných výhledů
mění můj úsporný krok
v plahočení
Jdu ztěžka
ve stopách zbytků zvěře
zahnané přelidněním do šera
úkrytů
Kam zmizela ta dětská dlaň
co kdysi chtěla pohladit
srnu nebo lišku?
Z herbáře rukávu vytřásám
jen uschlý stonek ruky
Jdu bez mapy
ale nemohu zabloudit
Za dne se nechávám vést
mechem na stromech
Za noci hlasem plaché sovy
A pak…
mapa je jako prázdná lebka
v které si rád pospí had
Jdu dlouho
přes půl století
Uprostřed lesa v přístřešku
zasypaném hvězdami
sotva si vydechnu
Co na tom
že od jihu se žene tisíciletá voda?
Že ze severu je slyšet tání
ledovců?
Jdu dál
v srdci Hru o smysl
v kapse pro jistotu žábry
Nad sebou oko vesmíru
s přesnou muškou
(Drachenkopf-Kannelberg 8.054 dm / Gasherbrum I. 8.080 m)
Sněžný anděl
Nejdřív byl jen větrem
spal na chudé palandě
upletené z větví
Slunce si tiše lehalo vedle něj
aby ho nevzbudilo
Později létal v těle sovice
z údolí vynášel na hřeben
celá myší města
A když nějaké upustil na sníh
ani se po něm neohlédl
Pak pohnul zemskou osou
její náhlý výkyv ochromil pohyb
slunečnic
Květy se natočily k půlnoci
a přišly o svou barvu
semena o Fibonacciho posloupnost
Nakonec proměnil ve zkamenělinu
kus lidské kůže
a vepsal do ní krátký vzkaz
jak nelidský může být náš příští
osud…
Jednou se mi podařilo
setkat se s ním
Vypadal starší než svět
sotva stál na nohou
pod očima mramorové kruhy
ve vousech mráz
Hledal místo pro odpočinek
a prosil o hlt čaje
víc prý nepotřebuje
Jen zůstat přes noc
a dívat se skrz plamen duše
do tmy…
Ráno zmizel tak rychle
jako kdyby roztál
V kaluži bílé krve
po něm zbylo špinavé křídlo
s kusem klíční kosti
Kdykoliv o něj zakopnu
ve stromech kolem to zapraská
o bok se mi otře nepatrný
závan tepla
Vím
každý návrat sem je vstupem
na území věčného spánku
Ale ztratil-li tu anděl křídlo
já tu nalézám ztracený klid
(Wüste – Unbenannte Höhe 8.266 dm / Cho Oyu 8.188 m)
Bolest lišky
Ráno si o mě brousí nůž
aby se prořezalo mlhou…
Vstávám z mokrého listí
bosý chlad přede mnou ustupuje
dolů k potoku
Ticho jde lehkým krokem
za ním
První probuzený motýl
otřepává z křídel námrazu
a prolétá mou prázdnou myslí
Dávno mě opustila všechna slova
dávno jsem přestala rozumět
řeči civilizace
Co musím vědět
řekne mi jasný vzduch
Voda čekající v prohlubni napajedla
hrst země sebrané na rozcestí
Oheň z Prométheovy duté hole
Nemarním své dny
jen marně unikám pohledům
zkušených lovců
A nic mě ještě nestálo
tolik sil
Ani matná vzpomínka
na vznik světa…
Tehdy se život skoro neměnil
pak jsme se ukázali my
a chtěli všemu přijít
na kloub
Přišli jsme na knihtisk
žárovku a spalovací motor
Na strukturu DNA
jádro
i umělou inteligenci
Objevili Ameriku…
Ale když přijde žilnatá noc
a polije mě černou krví
pokaždé se mi zdá
jak ležím u vyvráceného posedu
a zakouším bolest lišky
kterou postřelili
(Fuchshübel 8.138 dm / Manaslu 8.163 m)
Soumrak
Jsem na konci cesty…
Někdy se podobala touze
zapsat se do historie
Jindy osamělému ústupu
z přeplněného výsluní
Teď po ní vrávorám
na svou poslední osmitisícovku
s cílem přestat se trápit
stavem světa
Slunce nad lesem po kouscích mizí
rudnoucí nebe se ke mně spouští
po provazech vody
a já vyhlížím nejbližší schutzhütte
která mi nabídne suchou lavici
a místo k přemítání
Je těsně pod vrcholem
a podivně se naklání ke straně
jako by ji to už táhlo do věčnosti
(přitom jí bude asi tolik jako mně)
Vyženu ven překvapený vítr
v tmavém koutě usednu do prázdna
které tu zanechal
a po chvíli zaslechnu
jak někde nade mnou bije srdce
v těle pavouka
Prý si mne pamatuje
prý jsme spolu kdysi chodili
na mouchy!
Dívám se do míst
odkud se ten tlukot ozývá
a vidím
jak i vzduch kolem mě protrhávají
stále ostřejší vzpomínky na to
co znovu přijde
Pokládám na stůl zápisník
škrtám verš za veršem
a s úsměvem se vytrácím z literatury
zlehka a vyrovnaně
Jistý básník měl nutkání
podat svědectví o své existenci
v Mariánském příkopu
Mně postačí vejít bez povšimnutí
do krvavých dveří soumraku
a tiše za sebou zavřít…
(Scharspitze 8.072 dm / Nanga Parbat 8.125 m)
