Rubriky
Abychom si knihu mohli užít, musíme přistoupit na vícehlasost, která se tu podle „paví logiky“ proplétá. Dlouhé, výpravné, „filmové“ básně střídají drobná pozorování východního střihu (viz oddíl „Svlačec a slza“). Autor se zde nevyhýbá ani momentům bolesti a hrůzy.
Neboť touha je nakonec tím, co vede k plodnosti, a tedy tím, co tenhle básnický svět drží celý pohromadě.
Evokativní, fragmentární styl, otevřenost, zdrženlivost a nedořečenost mohou být frustrující pro čtenáře toužící po hutnějším a systematičtějším výkladu či praktickém návodu na meditaci.
Románu v tomto případě nejspíš uškodila autobiografická zkušenost. Výhoda znalosti prostředí mu totiž zásadně nepomohla, protože fakt, že se v klášteře hodně pracuje a ne vždy panují mezi ženami jednoduché vztahy, nebude pro čtenáře překvapivou novinkou.
Na stole leží otázka, co vlastně běžně pokládáme za fikci a co za fakta a jestli knihy, které jsou nepřiznané autofikce, se tím v čtenářské recepci snadno proměnily ve fikce. V tomto ohledu by bylo zajímavé, kdyby se Fonioková dotkla i jiných českých knih, které jsme jako autofikci nebyli zvyklí číst, ale nyní bychom je takto číst mohli.
Předčítáme-li knihu, usnadňuje náš zvýšený hlas pochopení a intenzitu zábavy. Hrajeme si s textem a zjišťujeme, jak si autor hraje s námi. A jsme za tu hru rádi. Chceme ji hrát znovu a znovu.
Ač nejsem specialistou na horor a zvolil jsem knihu tak trochu naslepo a jako oddechovou četbu, byl jsem ve výsledku velmi mile překvapen. Jistě, český Stephen King se nezrodil, kvalitní autor hororu však bezpochyby ano.
Nizozemské literatury pro děti bych chtěla v češtině víc. Její nebojácný, ale nekonfliktní přístup k tématům národnostní i názorové plurality a empatické obrazy kulturně velmi pestrého světa jsou něčím, z čeho by český dětský čtenář jistě mohl profitovat. Těším se na další knihy Enne Koens. Moc se na ně těším.
Možná by pomohlo, kdyby autor více použil (jen jemně v textu naznačené) prolepse; tedy možnosti korigovat někdejší příliš zaujaté a ještě nedospělé soudy vypravěččiny pohledem životem již zkušené ženy. Možná by textu prospělo, kdyby bylo některým vypravěččiným protihráčům dovoleno zřetelněji a více v textu vystoupit…
Básně Jiřího Haubera nás vyzývají, abychom stanuli a vešli do tichého souručenství s tím, co celý čas lhostejně míjíme.
List je popisován a prázdných míst ubývá, tak jako na mapě kontinentů. Pro vyznavače pokroku to snad znamená úspěch, ale u jiných to může vyvolat melancholii a ambivalentní pocity.
Síla této básnické sbírky je také v její skryté reflexivnosti, novinářská deskriptivnost není „autorsky komentována“ (vše je přítomno přímo v popisech samých) – je zpracovávána samotným médiem básně, totiž přesnou a nesmírně naléhavou obrazností, sugestivní vizualitou, senzualitou obecně, přitom za zachování podivuhodně věcného sdělení.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
