Právě proto ten román potřebujeme. Protože pořád žijeme v době, kdy ženská zkušenost – zvlášť ta tělesná, bolestivá, ale i hrdá – musí být obhajována, vysvětlována a v lepším případě „korigována“. Co já? Co ty? na nic takového nepřistupuje. Dávno se pohybuje jinde – v prostoru, kde tělo a hlas nejsou metafory, ale nástroje moci. Není to román o pádu, ale o návratu k sobě. A mluví dost nahlas.

Magická přitažlivost mangy spočívá v tom, že se čtenář s postavami velice rychle identifikuje a pevně k nim přilne. Zdánlivě jednoduchá výtvarná složka je ve skutečnosti pečlivě selektovaným obrazem, který nám umožňuje soustředit se jen na to podstatné. A tak je to i s jazykem. Květnatých pasáží v této manze moc nenajdete. Pod kůži se zarývajících myšlenek a rozehraných rodinných konstelací je tu však víc než stránek.

Kniha však rozhodně není souborem příběhů nekritického liberalismu, který by v touze po moci nehleděl na své okolí. Zde stojí za zmínku židovský podnikatel F. L. Popper, který v Chrudimi vybudoval významnou obuvní továrnu. Současně také usiloval o sociální program pro své dělníky a postavil nejen továrnu, ale i zaměstnanecké bydlení, čímž se stal předmětem zájmu i pro zahraniční podnikatele.

Texty Jana Krasického na mě nepůsobí jednoznačně depresivně nebo bezvýchodně. Umí je odlehčit. Možná i tím, že dokáže vytvořit poutavý a silný obraz (kráter dřezu) a zručně jej zakomponovat do celku básně (obraz kuchyně).

Náladu v textech tvoří autorka často jazykem, až znepokojivě živoucími popisy lidí. Má jemný smysl pro vystižení nálady i krajiny. Drogový dealer je tak děsivý, že byste hrdince s jeho vraždou bez výčitek svědomí pomohli.