List je popisován a prázdných míst ubývá, tak jako na mapě kontinentů. Pro vyznavače pokroku to snad znamená úspěch, ale u jiných to může vyvolat melancholii a ambivalentní pocity.

Síla této básnické sbírky je také v její skryté reflexivnosti, novinářská deskriptivnost není „autorsky komentována“ (vše je přítomno přímo v popisech samých) – je zpracovávána samotným médiem básně, totiž přesnou a nesmírně naléhavou obrazností, sugestivní vizualitou, senzualitou obecně, přitom za zachování podivuhodně věcného sdělení.

Vizualizace vztahů mezi malířkou a portrétovanou osobou je uměleckou projekcí a stylizací mnoha vrstvených komponent, čímž se portréty či autoportréty stávají nositeli mnohočetných poselství.

Pochopila jsem (snad správně), že autoportrét je pro ni zrcadlo, které odráží to, co má před sebou, v tomto případě malíře, který před zrcadlem stojí a zhlíží se v něm, poznává se v něm, ale zároveň, a to je důležité, se do tohoto zrcadla dívá i autorka knihy a také se v něm odráží.

Autorka však zjevně nemá v oblibě otevřené konce, nakonec se všechno nějak (aspoň nějak a aspoň prozatím) vyřeší, záhada ztraceného obrazu je rozluštěna, dojde k závěrečnému tvůrčímu vzmachu a nakonec se rozsekne i ta nedůstojná práce, i když se nesluší prozrazovat jak.

Onuferův překlad si je vědom zvláštností Eliotova jazyka a zachovává jeho specifičnost tak, aby text působil autenticky.