Někoho toto může oslovit, pro mne to však banalizuje a dehonestuje reálnou složitost a krutost autorem simulované doby. Zvláště když to vše je zliterárněno jazykem otřepaným, stereotypním a náležitě redundantním, který zkušenějšímu umožňuje zredukovat četbu na brouzdání prvními větami odstavců, aniž by o cokoli přišel.

V této poezii všemu nemůžeme rozumět, a ani nemusíme – přesto jí můžeme porozumět. Massalema je dalším z vlny básnířek a básníků, kteří v posledních letech přinášejí podstatná svědectví o světě, který je stejný jako ten náš, a tím myslím doslova stejný: stejné území, stejný časoprostor. Je tady.

A tak tedy konečně… Postkonceptualismus, resp. jeho strategie. Vybízela-li jsem během různých tematických a myšlenkových odboček k opakování slova materiál a zapojovala do úvah i dosavadní recenze, teprve teď mohu s klidným svědomím konstatovat oprávněnost takovéhoto konání. Právě to, co se ve většině textů Vážného románu „zaměnitelně“ děje v prvním plánu, má samo o sobě krátkou životnost: Slovensko? Klaus? Přírodní lyrika?