Vizualizace vztahů mezi malířkou a portrétovanou osobou je uměleckou projekcí a stylizací mnoha vrstvených komponent, čímž se portréty či autoportréty stávají nositeli mnohočetných poselství.

Pochopila jsem (snad správně), že autoportrét je pro ni zrcadlo, které odráží to, co má před sebou, v tomto případě malíře, který před zrcadlem stojí a zhlíží se v něm, poznává se v něm, ale zároveň, a to je důležité, se do tohoto zrcadla dívá i autorka knihy a také se v něm odráží.

Autorka však zjevně nemá v oblibě otevřené konce, nakonec se všechno nějak (aspoň nějak a aspoň prozatím) vyřeší, záhada ztraceného obrazu je rozluštěna, dojde k závěrečnému tvůrčímu vzmachu a nakonec se rozsekne i ta nedůstojná práce, i když se nesluší prozrazovat jak.

Onuferův překlad si je vědom zvláštností Eliotova jazyka a zachovává jeho specifičnost tak, aby text působil autenticky.

Kompromisem ovšem bude každý překlad, už jen proto, že není v možnostech žádného jazyka postihnout mnohovýznamovost, na níž se řada Eliotových veršů zakládá.