Rok 2031 se mezitím kvapně blíží a citová a mentální scenérie, kterou Jean-Paul Dubois ve své knize narýsovává, není nikterak povzbudivá. Zčásti tu dominuje typ lidí, kteří žijí zlem a živí se zlem, ať se děje, co se děje, jenže konkrétní společenské podloží těmto šiřitelům zla vytvářejí postavy, jejichž emocionální okoralost je natolik univerzální, až nerespektují žádné své bližní.

Nejsilnější je ovšem úvodní sekvence románu, kdy je Pabstův bývalý asistent pozván do rakouské televize, aby tam zavzpomínal na spolupráci se slavným režisérem. Zobrazení senilního starce, který si není jistý, kde je, kdo jsou ostatní a co z jeho vzpomínek je realita, je geniální studií svého druhu. Už jen kvůli ní stojí za to román otevřít.

Jazykový humor Milady Rezkové mě oblažuje a děti baví. Zejména hra se zaužívanými frázemi, přesmyčky a asociační výlupky, jimiž texty krásně šperkuje. Stojí za to se u nich s dětmi zastavit, když je nerozklíčují samy.

Právě proto ten román potřebujeme. Protože pořád žijeme v době, kdy ženská zkušenost – zvlášť ta tělesná, bolestivá, ale i hrdá – musí být obhajována, vysvětlována a v lepším případě „korigována“. Co já? Co ty? na nic takového nepřistupuje. Dávno se pohybuje jinde – v prostoru, kde tělo a hlas nejsou metafory, ale nástroje moci. Není to román o pádu, ale o návratu k sobě. A mluví dost nahlas.

Magická přitažlivost mangy spočívá v tom, že se čtenář s postavami velice rychle identifikuje a pevně k nim přilne. Zdánlivě jednoduchá výtvarná složka je ve skutečnosti pečlivě selektovaným obrazem, který nám umožňuje soustředit se jen na to podstatné. A tak je to i s jazykem. Květnatých pasáží v této manze moc nenajdete. Pod kůži se zarývajících myšlenek a rozehraných rodinných konstelací je tu však víc než stránek.