Dneska je mi už přes sedmdesát a jsem v důchodu. Ale pořád ještě učím děcka hrát na klavír a ani na sex jsem zatím nerezignoval. Mám o patnáct let mladšího přítele, ovšem pro jistotu bydlíme každej zvlášť, protože některý lidi dokážou bejt pořád pěkný svině.

někdo tu přespává
anebo chcípnul
na černé svědomí,
možná my, mladší,
v jiné době –
vyber si den a století,
vyber si kterýkoli kámen
z mozaiky okamžiků
a vše, co řekneš,
bude použito.
míříme k mostu,
tušíme temný tok

Vozím ti jídlo často. Bydlíš ve čtvrti oblíbené mladými lidmi a uměleckou bohémou, ale tou, která rozhodně nemá hluboko do kapsy. V nejvyšším patře. Na dveřích máš samolepku EKO buňka Akademie. Zazvoním. Pootevřeš dveře, uvnitř hudba, hovory, občas je cítit tráva, řešíte budoucnost planety.

Otci nestačilo, že se líhnou nové a nové exempláře, pořádal na půdě ptačí svatby, vysílal starosvaty, přivazoval do vikýřů a do děr ve střeše dychtící a svůdné nevěsty a vskutku dosáhl svého, střecha našeho domu, rozložitá lomená sedlová šindelová střecha, se stala ptačím zájezdním hostincem, archou Noemovou, na niž se slétávali opeřenci všeho druhu zblízka i zdálky.

Uprostřed gulagu velkochovu
Zatím tiše roní slzy
Další článek potravního řetězce.

Hrábne-li na duši kostlivý spár,
duše zrudne a zapláče,
ale mlčet,
mlčet možné není.