*
V hodině vlků se ti vlomí domů
láska, lámané ticho s třaskavinou
nevyřčených vět;
jak štěnice po stoupačkách,
jak svit tě pronásleduje
hlubinná Nadinfo scéna,
napojila ti štěnice do sluchátka
do jazyka, do vědomí…

Probouzí tě břinkot kovu,
prohrabují kontejnery
a třískají o zábradlí tvého domu truhlicemi;
jasně, že vytáhnou poklad,
mrští ho do tvého okna,
unikají s vánkem odtud,
už nic není jako dřív…
Jen propast milosrdenství
dosud všechny parkety ti netvoří.

Dosud si myslíš, že jsi normální
občan současné západní civilizace…
Avšak již nastaly časy tvé spásy,
které tě nesmírně znepokojují:

**
Já jen, že včera byla Křišťálová noc,
a my se dnes přehrabujem’ v kontejnerech na sklo.

Vitráže’s nechal stranou
a vyprávíš nám všudypřítomnými střípky
napjatými k prasknutí jak struny
zavěšené na topoly
či na vykotlané vrby. Tedy

chtěl jsem říct, že trvá Křišťálová noc
a před trůnem moře jiskřících rozbitých výloh.
Bytosti plné očí tiše našlapují,
a na každém kroku si vrážejí do zornic střípky;

Žijeme ve světě,
v němž kapky krve nahradily ukazatel.
Na tyrkysové planetě,
kde poklad leckdo našel.

***
Na hrubé plátno
nanášíš jemně
rysy své podoby ve tváři vyvrhele,
jemuž dnes Technické služby opět vyhodily
matraci, peřinu, pár tašek s věcmi…

Začíná zima,
brzy se připozdívá,
lehčí je vraždit.
(A ptáci mají hnízda.)

V podchodu Eleazar,
na beton Ezechiel,
chystající se v předvečer třistadevadesátéhoprvního dne
obrátit z boku na bok.
Ve spletích nadávek, temně znějícího hukotu hlasů
mluvíš zas tiše, jemně…

A celý vnitroblok Tě monitoruje,
když si chceš v klidu popovídat
I víckrát denně telefonují
udavači na pavlačích…

V optice odstřelovačů zříš kříž.
O něžné policii sníš.

Všichni prý chtěli jenom v klidu chodit do práce
a kdosi je tu ruší
tím, že je – plus tím, že chodí, sedí, leží…
(Lehčí je vraždit.)

Dnes jsi chtěl už jen vodu,
zítra i voda zmrzne.

Kdo se tu za Tebe dnes nestydí?

Je půlnoc před polednem…

****
Zde, do Tvé otevřenosti pod rozžehnutým, roztopeným sluncem
se každým dnem narodí dcera…
Pobudu minutku. Co vložit do vínku
do postýlky, kynklající se nad srázem?

Hebounké plyšáky, odvary z makovic,
křiklavé jednorožce,
spoření moci?

Anebo truhličku po okraj prázdnou
i zašlou plastovou hračku, kterou jsme spatřili na východě Rumunska,
pár vymírajících křísů,
motáky z provincie Sin-ťiang,
korunku z ostnatých drátů?

Jakou jen dcera zacelí ránu
v bohatě osídleném, precizně zmapovaném prázdnu?

Vím, že ji nesmíme ukolébat k smrti,
lepší je po provaze převézt také kočárek.
Život je extrémně riskantní štěstí,
skutečně – riziko otevřené