a není
už světla
zesrpnělých

nocí,
jež
doprohřívá

zem
do hloubky
sta pyramid;

to dnešní
líbá
dlaně

obilných
polí a
na dotyk

je opravdu
příjemné;
není

tak silné
jako
víno

z jižních
svahů;
jeho

stíny
jsou
krásnější

a nelámou
se v rukách;
na rtech

nepálí,
je sladké
jako

mléko,
jež
máma

dává
svému
dítěti;

je nádherné,
říká
kdosi,

kdo tě
míjí
a kdo

slyšel,
jak se
modlíš;

zavřeš oči
a zašeptáš:
je nádherné;

víc
říkat
netřeba

a co je to
vlastně
bolest,

mámo?
otočila se
a poposedla si,

aby ji
tolik
nebolela

záda;
bolest?
zeptala se;

když můžeš,
a nesmíš,
to je bolest;

když chceš,
a nejde to;
tuhle tě

pobolívá,
řekla mu,
a dotkla se

ho něžně
na prsou;
cítil

její jemné,
teplé
ruce,

a řekl jí:
a co je to
ještě

bolest,
mámo?
srdce bez

tlukotu,
mládě
vypadlé

z hnízda,
louka bez
bařiček

a chrp,
nebe
bez

papírových
draků,
kolo

bez
řetězu,
láska

bez lásky
a ruce,
které

nikdo
nezahřívá;
přinesl

jsem ti
celou
dlaň šípků

a nakreslil
cestu
mezi

poli,
kudy
běháváš;

pohladila ho
a řekla mu:
hned jak

postavím
na čaj,
povím ti,

co je
to radost,
láska a štěstí;

pomůžeš
mi?
chceš?

někteří
přišli
jen

z druhého
břehu,
jiní putovali

až z velké
dálky;
jedni šli sami,

druzí
pospolu,
v objetí,

které bylo
na počátku
rozdělení

světla a tmy;
přišli luční
koníci,

střevlík
i motýl
s potrhanými

křídly;
všichni
věděli,

že přijít
musí;
modř

jejich šatů
vystavěla
chrám,

v němž plavali
akvamarínoví
delfíni

a s nimi
lidé naděje
a víry;

někteří
měli
v rukou

květy
ladoňky,
jiní zas

ve vlasech
snítku
chrpy

či stéblo
rozrazilu;
nemluvilo se,

slova
ukrytá
v hloubce

nevysloveného
by k modři
jejích šatů

neřekla
nic podstatného;
dva delfíni

zpívají
píseň o obrácení;
v dlani

tiskneš
šupinu chalcedonu
a čekáš

na
západ
slunce

janu palachovi
—
ruce
rozepjaté,
srdce

jobovských
trýzní,
oči

planoucí
proroctvími;
tu jan,

tichý
syn boží,
vyběhl

na golgotu,
hoře
a mlče,

aby hanbu
malověrných
obmyl

královskou
statečností;
každá

z žen
chtěla by
tišit

tvé rány;
muži,
hledíce

na své
dlaně,
v slzách

povídají:
mohli
jsme udělat

víc;
pros za
nás živé,

jane,
abychom
se neminuli

s věčným
staň se;
tvá pravda

zvítězila
nad
lží

a nenávistí;
prší,
je tma;

tvá pochodeň,
tvé slovo,
tvé prosím

amen

a lem
božího roucha
ve světle

ozářeného
květy oměje
jsem viděl

a omilostněnou
tíhu
prvního nadechnutí

dítěte
vidět bych
chtěl

a dlaně syna
člověka,
který uhladí

záhyby
života přetěžkého
uvidím,

vzdám-li se
všeho s nadějí
vlaštovek,

že nad passo
di brennero
bude sněžit

jen otcova milost
a že držet se ho
je lepší

než polykat
slzy a prach
a po větru

pouštět slova,
která nikdo
nevidí

podél
cesty,
ale spíš

už kopřivami
a loňskými
šípky,

kráčel
bůh;
bylo

vidět,
že je sám;
v dlouhých

spletených
vlasech
mu zářily

květy
rozrazilu
a zlatá

stébla
slámy,
v níž spává;

zastavil
jsem u něj,
objal ho

a zeptal se:
kam jdeš,
bože, který

jsi sám?
podíval se
na mě

pohledem
nemocného
slůněte

a lehl si
do hluboké
brázdy

čerstvě
zoraného
pole;

možná spal,
možná ne;
květy

rozrazilu
zářily
a z jeho

dlaní
vyráželo
mléčné

hřejivé
světlo;
podíval jsem

se na své
dlaně,
byly čisté

a zdálo se
mi, že se
začínají

podobat
dlaním
syna člověka

je ti
smutno,
viď?

řekla
mu vážka,
sedící

na ráhnu
kříže
smíření

a dál,
jakoby nic,
se skrze

svá křídla
dívala
přímo

do slunce;
každé
z křídel

mělo
jinou
barvu;

rudou,
žlutou,
modrou

a zelenou;
v té rudé
viděl

boha na
kříži;
ve žluté

zase
boha
na zemi;

v modré
boha
člověka

a v zelené
boha
vzkříšení;

a stalo se,
že v tom
modrém

křídle,
chvíli před
západem

slunce,
spatřil
obraz

svého
staň se:
rozplakal se

a přál si,
aby se
mohl

ve všech
těch barvách
rozplynout

mámo!
ozývá se
tiše

z kolébky
zavěšené
ve dveřích;

uzlíček
polekaný
paprsky

ranního
světla,
které mu

připadá
jako
vlnobití,

volá:
mámo!
Máma

nechá své
práce,
otře si

ruce od
chlebového
těsta

a položí si
malého
anděla

na srdce;
oběma se
chce spát

a tíha
brzkého
jitra

také oba
ukolíbá;
koruna

usychající
lípy
zpívá

magnificat;
usnuli,
malá

ručka
v mámině
dlani

je jako
kalich
v rukou

ježíšových;
jejich dech
je pozdvihováním,

a jejich láska
dopromění
svět;

je ráno,
asi pět
hodin