a není
už světla
zesrpnělých
nocí,
jež
doprohřívá
zem
do hloubky
sta pyramid;
to dnešní
líbá
dlaně
obilných
polí a
na dotyk
je opravdu
příjemné;
není
tak silné
jako
víno
z jižních
svahů;
jeho
stíny
jsou
krásnější
a nelámou
se v rukách;
na rtech
nepálí,
je sladké
jako
mléko,
jež
máma
dává
svému
dítěti;
je nádherné,
říká
kdosi,
kdo tě
míjí
a kdo
slyšel,
jak se
modlíš;
zavřeš oči
a zašeptáš:
je nádherné;
víc
říkat
netřeba
a co je to
vlastně
bolest,
mámo?
otočila se
a poposedla si,
aby ji
tolik
nebolela
záda;
bolest?
zeptala se;
když můžeš,
a nesmíš,
to je bolest;
když chceš,
a nejde to;
tuhle tě
pobolívá,
řekla mu,
a dotkla se
ho něžně
na prsou;
cítil
její jemné,
teplé
ruce,
a řekl jí:
a co je to
ještě
bolest,
mámo?
srdce bez
tlukotu,
mládě
vypadlé
z hnízda,
louka bez
bařiček
a chrp,
nebe
bez
papírových
draků,
kolo
bez
řetězu,
láska
bez lásky
a ruce,
které
nikdo
nezahřívá;
přinesl
jsem ti
celou
dlaň šípků
a nakreslil
cestu
mezi
poli,
kudy
běháváš;
pohladila ho
a řekla mu:
hned jak
postavím
na čaj,
povím ti,
co je
to radost,
láska a štěstí;
pomůžeš
mi?
chceš?
někteří
přišli
jen
z druhého
břehu,
jiní putovali
až z velké
dálky;
jedni šli sami,
druzí
pospolu,
v objetí,
které bylo
na počátku
rozdělení
světla a tmy;
přišli luční
koníci,
střevlík
i motýl
s potrhanými
křídly;
všichni
věděli,
že přijít
musí;
modř
jejich šatů
vystavěla
chrám,
v němž plavali
akvamarínoví
delfíni
a s nimi
lidé naděje
a víry;
někteří
měli
v rukou
květy
ladoňky,
jiní zas
ve vlasech
snítku
chrpy
či stéblo
rozrazilu;
nemluvilo se,
slova
ukrytá
v hloubce
nevysloveného
by k modři
jejích šatů
neřekla
nic podstatného;
dva delfíni
zpívají
píseň o obrácení;
v dlani
tiskneš
šupinu chalcedonu
a čekáš
na
západ
slunce
janu palachovi
—
ruce
rozepjaté,
srdce
jobovských
trýzní,
oči
planoucí
proroctvími;
tu jan,
tichý
syn boží,
vyběhl
na golgotu,
hoře
a mlče,
aby hanbu
malověrných
obmyl
královskou
statečností;
každá
z žen
chtěla by
tišit
tvé rány;
muži,
hledíce
na své
dlaně,
v slzách
povídají:
mohli
jsme udělat
víc;
pros za
nás živé,
jane,
abychom
se neminuli
s věčným
staň se;
tvá pravda
zvítězila
nad
lží
a nenávistí;
prší,
je tma;
tvá pochodeň,
tvé slovo,
tvé prosím
amen
a lem
božího roucha
ve světle
ozářeného
květy oměje
jsem viděl
a omilostněnou
tíhu
prvního nadechnutí
dítěte
vidět bych
chtěl
a dlaně syna
člověka,
který uhladí
záhyby
života přetěžkého
uvidím,
vzdám-li se
všeho s nadějí
vlaštovek,
že nad passo
di brennero
bude sněžit
jen otcova milost
a že držet se ho
je lepší
než polykat
slzy a prach
a po větru
pouštět slova,
která nikdo
nevidí
podél
cesty,
ale spíš
už kopřivami
a loňskými
šípky,
kráčel
bůh;
bylo
vidět,
že je sám;
v dlouhých
spletených
vlasech
mu zářily
květy
rozrazilu
a zlatá
stébla
slámy,
v níž spává;
zastavil
jsem u něj,
objal ho
a zeptal se:
kam jdeš,
bože, který
jsi sám?
podíval se
na mě
pohledem
nemocného
slůněte
a lehl si
do hluboké
brázdy
čerstvě
zoraného
pole;
možná spal,
možná ne;
květy
rozrazilu
zářily
a z jeho
dlaní
vyráželo
mléčné
hřejivé
světlo;
podíval jsem
se na své
dlaně,
byly čisté
a zdálo se
mi, že se
začínají
podobat
dlaním
syna člověka
je ti
smutno,
viď?
řekla
mu vážka,
sedící
na ráhnu
kříže
smíření
a dál,
jakoby nic,
se skrze
svá křídla
dívala
přímo
do slunce;
každé
z křídel
mělo
jinou
barvu;
rudou,
žlutou,
modrou
a zelenou;
v té rudé
viděl
boha na
kříži;
ve žluté
zase
boha
na zemi;
v modré
boha
člověka
a v zelené
boha
vzkříšení;
a stalo se,
že v tom
modrém
křídle,
chvíli před
západem
slunce,
spatřil
obraz
svého
staň se:
rozplakal se
a přál si,
aby se
mohl
ve všech
těch barvách
rozplynout
mámo!
ozývá se
tiše
z kolébky
zavěšené
ve dveřích;
uzlíček
polekaný
paprsky
ranního
světla,
které mu
připadá
jako
vlnobití,
volá:
mámo!
Máma
nechá své
práce,
otře si
ruce od
chlebového
těsta
a položí si
malého
anděla
na srdce;
oběma se
chce spát
a tíha
brzkého
jitra
také oba
ukolíbá;
koruna
usychající
lípy
zpívá
magnificat;
usnuli,
malá
ručka
v mámině
dlani
je jako
kalich
v rukou
ježíšových;
jejich dech
je pozdvihováním,
a jejich láska
dopromění
svět;
je ráno,
asi pět
hodin
-
Zdeněk A. Eminger
(1978) je křesťanský teolog vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění. Ve svých odborných i esejistických pojednáních, článcích a promluvách se soustředí na obecně lidské ...Profil
Souvisí
-
Milenci jsou jako zvěř – jako včely
nemůžou žít bez nápoje lásky (love drink) květů.
Ústy, neurvale jako rozkazy, jež obnažují zuby, se jich zmocňují.
Až opadávají okvětní plátky –
slivoní, které jsou lačné po včelách. -
Lásku svého života viděl. Stála jak holubice mezi sviněmi a zvolna kouřila. Říkal si: Kdyby mě znala, možná by mně odpustila zločin světa.