zoya

Velký příběhy jsou passé a potřeba hrdinství v textu skoro nulová. Příběh, kterej budu vyprávět já, nemá žádný hrdiny. Ani hrdinky. Žádný lásky, atentáty, boje o čest ani o moc, žádný velký gesta ani naději. Má melancholickej podkres a ruskou holku. Je něžná a křehká jako porcelán, dokonce tak i trochu vypadá. Má hustý zrzavý vlasy a velký smutný zelený oči. Je štíhlá a její kůže je průsvitná jako papír, rty má plný a nateklý, jako by pořád plakala. Jmenuje se Zoya a je tady v psychiatrický léčebně už nějakou dobu. Prošla různýma léčebnama, různýma pavilonama, ale teď sedí před místní kavárnou v hromadě listí naházenym mezi čtyřma lavičkama. Sedí tam se svojí kámoškou z blázince Janou.

Jana je ztracená a bystrá a taky trochu smažka. Je zachumlaná v roztrhaný mikině, zatimco Zoya má na sobě bílej huňatej kožíšek. Je babí léto a odpolední slunce příjemně hřeje. „Holky, můžu za váma do vířivky?“ – tohle je na blázinci skvělý. Nemusíte nic moc vysvětlovat, mantinely lidský imaginace jsou tu nastavený jinak. Je tady naprosto zřejmý, že lavičky v kruhu a uvnitř hromada listí je vířivka. Velikej muž se špatně oholenýma fousama si přisedne.

„Karel,“ řekne muž.

„Jana,“ řekne Jana.

„Zoya.“

„Já jsem schizofrenik,“ řekne Karel.

„Já jsem komunistka,“ řekne Jana a pak už zas nikdo nic neřiká. Válej se v listí, co je jako voda, a kouří sladký cigára. Park v blázinci je celkem příjemný místo s krásnýma budovama a starýma stromama. Holky mají „vycházky po areálu“; to znamená, že nemusí bejt v baráku ani moc pod dozorem, ale nemůžou ven, do světa.

„Poďme se projít. Když máme ty vycházky…“ Jana si prohlíží svoje prsty a ukazuje je Zoye: „Podívej, už mam varhánky!“

„Co to je varhánky?“ ptá se Zoya svým měkkym ruskym přízvukem. „To je, jak máš scvrklý prsty, když seš dlouho ve vodě… nebo když seš starej.“

„Jo, rozumím,“ směje se a vylejzá z vířivky, „já chtěla čůrat, ale už sem se vyčůrala do bazénu.“ Smějou se, jak odcházejí, a Karel zůstává sám v tý pochybný listový vodě.

Cest v areálu moc není a ty, který jsou, už znají všichni blázni nazpaměť. Kolem závisláků, kolem deviantů, ke hřbitovu anebo k poníkům, ale ani jedna z přítelkyň není z poníků kdovíjak nadšená. Jo a ke kostelu, ke kostelu, kterej je na kopci a vedou k němu všechny cesty. Je dobře vidět a spoustu místních pa- cientů k němu upíná svý naděje. Třeba František, kterýmu se má řikat Tomáš. František je pán, co je s holkama na pavilonu, je mu třeba šedesát a při představovacím kolečku řekl, že se těší na smrt.

„Příde mi, že ty lidi tady nejsou ani tak moc bláznivý, jako spíš osamělý,“ nechá Jana plynout svý myšlenky ven. Zoya se nadechuje, ale najednou na ni zavolá povědomej hlas.

„Počkej na mě, bipolární medvědice!“

Brejlatej kluk, co všude chodí se dvěma dozorcema, za ní utíká a v natažený ruce drží malinkej žlutej kvítek. Jenom si ho rychle předají, ani na sebe nestihnou koukat, jako že všemu rozumí, a jeho gorily už ho směrujou pryč.

„Achjo, osamělý…“

Zoyi pozvdech jde odněkud zevnitř a smutek jako by prostoupil vzduch okolo.

Couraj dál prosluněnym parkem, kolem neklidu. „Na neklidu mě zavřeli do místnosti celý ze skla, dostala jsem hodně léků, bylo mi to tak nepříjemný.“ Zoya má lesklý oči a Jana vidí, jak je nejkřehčí na světě.

„Myslíš, že je to tady pro tebe k něčemu?“ Jana je ve světě bláznů trochu víc nová, ještě neví, jak se věci mají. Ale není blbá a navíc o tom, co a jak, jí napověděl chlápek, terapeut, co dělal v léčebně truhlářskou dílnu „A vy tady děláte co? Já bejt váma, tak se tady zbláznim,“ řikal na poslední dílně. „Nemyslim, že je to dobrý pro mě tady. Ale mě nepustí domu.“

„Mě ale pustěj zejtra, kamarádko…“

Zpátky dojdou celkem potichu.

Odpolední rozhovor s psychiatričkou, která zná jenom dvě diagnózy – závislost a porucha příjmu potravy –, je utrpení, ale trvá jenom dvacet minut. Při večernim kolečku jeden pán vypráví o tom, jak šel ven a seděl na Václaváku na lavičce, protože nechtěl bejt sám, a doufal, že když je tam tolik lidí, někdo si s nim bude třeba povídat. Po kolečku všichni kouří na zápraží a notujou si v tom, jak je svět venku děsivej a jak nechtějí pryč. Zatimco tam v realitě nevědí, jak se zorientovat ve všech těch informacích a zmatku, v blázinci maj jídlo, lidi, co pro ně maj porozumění, a drogy každý ráno a večer bez dojezdů a bez rizika. Občas se zamilujou, blázni, jeden do druhýho. Doktoři to neradi viděj, ale často to znamená, že to prostě neviděj.

„Poslední noc.“

Jana kouká do země, a kdyby něco cítila, byl by to strach.

„Máš strach?“

„Jo. A ty?“

„Já taky.“

Obejmou se pevně a chvilku se nepouští. V pokoji jsou po čtyrech, a tak nemůžou mluvit, leží ve svejch postelích a koukaj do stropu, dokud neusnou nezdravym rivotrilovym spánkem.

Další den odpoledne sedí Zoya v dílně a šije polštářky ve tvaru koček. Její velký oči jsou prázdný. Po dílně se odšourá na pavilon a kouká na divný filmy, dokud před ni někdo nepoloží nějakou vege šlichtu, co má bejt její večeře. Párkrát se prohrábne vidličkou v jídle, a než ho stihne odnýst zpátky, příde matka Šárka a vyprosí si zbytky. Někdo ji zamedikoval, že je nenasytitelná.

Zoya jde do pokoje a vytáhne zpod jazyka svůj večerní příděl omamných látek. Schraňuje si je už třeba dva tejdny, všechny svý léky. Jenom když byla na neklidu, tak nemohla, to by jí neprošlo, tam dostáváš rovnou do žíly. Ještě neví, co s nima udělá, ale na zejtra má propustku pryč z blázince a to je báječný. Trochu děsivý a trochu báječný… Sbalí si s sebou všechny důležitý věci a ráno po rozcvičce a krátký diskuzi o ruský vážný hudbě s Tomášem, co je František, odejde do světa. Jede autobusem, poslouchá písničky ze sluchátek. Jede k řece a tam sedí a kouká a řeka teče tak klidně… Vyndá všechny svý nahromaděný medikamenty a vysype je do řeky. Poslouchá tu řeku a ví, že se nechce vrátit, že je to pořád stejný, v blázinci. Pořád dokola. Zbytek dne se toulá sem a tam, s nikym se nechtěla sejít a nikoho nechtěla vidět. Večer kouří na zápraží svýho blázincovýho domova sladký cígo a cítí tíhu celýho světa na svejch bedrech. Myslí na kluka se žlutym kvítkem a dvěma gorilama. Myslí na Janu a myslí na svoji mámu někde daleko v Moskvě.

Ráno, když matka Šárka otevře holčičí záchody, otevře pusu, ale zase ji zavře, oči má plný slz a odpotácí se do sesterny. V jedný kabince se choulí na zemi porcelánový tělo. Choulí se opřený o zeď a velký zelený oči jsou prázdnější než kdykoli jindy. Z kabinky táhne chlad a na kopci začíná ranní bohoslužba.

o samotě sami

koukam se do slunce a vidim že hřeje,

ale to teplo se skrz kůži nedostává nikam dovnitř. konečky prstů sou úplně ledový. malý mrazivý jehličky bodají po celym těle.

na rukou se pod průsvitnou pokožkou modrají jako řeky a potoky tenký sítě žilek a žil a všechna lidská srst je zježená zimnicí.

na bílejch oblázcích se odráží od nebe bez mraků oči tak průsvitný, že jima protejkam na druhou stranu, až se proteču a sem uvnitř. cinkaj tam blejskátka a jak se o sebe rozbíjej, tak se potom zase skládaj do fraktálovejch obrazců

vytrhnu se z rozjímání a zjistim, že o kousek dál sedí týpek a špulí rtama vzdušný pusy, co posílá mym směrem. je to trochu nechutný.

červený sluchátka a jen tak pro kontrolu ještě jednou otočim hlavou. ten týpek teď stojí přímo za mnou

„hello“

„hey“

„europe?“

„yes, europe.“

„(říká něco japonsky)“

„you make me feel uncomfortable“

„boyfriend?“

temný tvrdý techno rozbíjí tuhle slizkou přítomnost do bezemoční prázdnoty.

zavřu oči, abych nemusela nic cítit. jeho tíseň naplňuje vagón metra, až to nevydrží a vystoupí a všichni lidi jsou od sebe najednou vzdálený na kilometry daleko, i když si navzájem usínaj na rameni.

neživý nemrtví.

taky usínam někomu na rameni. vzbudim se akorát včas na přestup a malý občerstvení. kradu, ale jen tak trochu. aby se neřeklo, že kradu. aby se neřeklo, že nekradu. a protože všechno stojí hodně peněz a peníze jsou čas, kterej mám a nechci ho jen tak za něco vyměnit.

asi padesát lidí stojí na chodníku frontu na otevření novýho výherního automatu v pondělí dopoledne a stříbrný kuličky se sypou z otevřenejch dveří rovnou do kanálu před vchodem.

o pár dní později na mě ve vykřičenejch uličkách uprostřed dělnický osaky starý báby mávaj macatýma rukama, aby mi prodaly panenkově vypadající ženy vystavený ve výlohách na načechranejch polštářcích. nejistě mi kynou křehkýma pažema, většina jejich zákaz-níků sou chlápci.

v rannim prázdnym městě narazim na skupinu lidí, co sbíraj ze země odpadky. nechápu a pro jistotu o pár metrů dál vysypu vedle koše obsah svejch kapes, co čítá asi sto obalů od bonbónů, posmrkaný papírový kapesníky a jeden jedinej lístek na metro, kterej sem byla ochotná zaplatit.

stál v přepočtu zhruba čtvrthodinu mýho času.

sednu si kousek dál na lavičku a čekam, jestli to někdo uklidí. jako když sypete holubům.

když večer chytám v horký léčivý vodě vysoce infekční nákazu, pozoruju holku s tetovánim sakury. její tělo je štíhlý a hřejivý, bubliny přivíraj melancholický oči.

i přes všechnu neposkvrněnou posvátnost chrámů, co mě obklopujou, ve vzdálenejch, vínem rozmáčenejch vzpomínkách cizí ruce sahaj na moje prsa, pod moje kalhotky, drží mě pod krkem, aby pak povolily sevření a nechaly mě usínat s tlakem v podbřišku.

„cítíš se osaměle?”

ano