Vidím chlapce chtíčem obřezané
Vylézající ze snů svých matek
Co se požehnaly bezděčně
Rychlým gestem a na druhý bok
Jako na smrt se pak obrátily

Od západu se to kazí, musíme použít magii,
otevřít jiné cesty k upřímnosti.

Neboj se, že prozradím tvé tajemství,
přijde jaro a ohluší všechny zbylé smysly,

jenom to, co je bílé a papírové, co je tištěné,
to zůstane.

Koně bez hřívy,
lidi bez páteře.
Bezejmenní.

Bělostné hlavy
bílých labutí
lesknou se v pološeru

Básníků je jako hvězd,
lidské věci se rozpadají.
Na zemi, pod zemí,
v éteru, na scéně, na papíře, v knihovně.

POKLEKÁM PŘED HVĚZDOU SE SEDMI CÍPY,
odpusť mi, Venuše, smrtelné hříchy,
odpusť mi v hlubinách, odpusť mi nahoře,
odpusť mi, Venuše, v pekelné pokoře.

Vůně levných mýdel
při umývání pohlaví
v koupelně neznámého bytu

Není ovšem na škodu knihu alespoň prolistovat, pokud chcete, stejně jako já, pochopit, odkud vítr vane, když se někdo veřejně staví proti snahám současného feminismu ve stylu: Mně nic nevadí, nikdo mě neznásilnil, já mám peněz a příležitostí dostatek… a zbytek už dořeší příroda, která nám jasně rozdala role…

Po čase se po Mickey Ferucci začal shánět producent Irwin Chusid, specialista na outsidery a art brut. Zjistil, že Mickey žije stabilizovaně: medikace kombinovaná s terapií jí pomohla zmenšit výkyvy nálad. To ovšem mělo za následek, že Mickey přestala zajímat publikum.

V červí struktuře mi byla přidělena role ducha.

Vynesl mě odtud polámaný eskalátor, starý nemocný sluha, který celou cestu repetil pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko…

V mé paměti jste natrvalo ubytován jako mladý temnovlasý básník, který vchází do Národní kavárny s pěknou dívkou, pokrevnou sestrou rožmberských růží. Všechno se jakoby rozsvítí, oči se stáčejí v tu stranu a soused mi šeptá: to je slečna Polanova.

růŽena zavřeštěla, jako by ji na nože brali, no to se opovaž! a ve výstřihu jí naskočily červený skvrny