mé oči slané panoramatické čáry
mé oči apokalyptický prostředník
každé ráno k nesnesení
každé ráno chlapská pomazánka
každé ráno s pocitem plísně v předsálí
každé ráno blíž samozřejmému konci

V subjektivním háji
je zima a voní tam čerstvými jablky suché odkvetlé květy
ibišku na větvích – malé, výmluvné.
Zlý zobák krajiny.

V mlze se ozývá tiché oddechování duší, křehké jako mráz při zemi, ostré jako ojíněná žebra plotu. Naplňuje zemi: pusté pole, lesní mýtinu, kluzkou ulici, bdící neonové oko nad městem.

Oblouk opsaný šípem duhy
prudce se propadající do vody
a růžové mraky,
rozeklaný vrcholek sopky
v protisvětle
a kupovitá oblaka nasycená kapkami,
a přesto žlutá od zapadajícího slunce
a moře, můj Bože,
kolik já jsem měla moře!