Beletrie
Někde ve mně nabírá na obrátkách kumulace úzkosti
z hasnoucího slunce které se ztrácí v temných konturách
díkůvzdání uprostřed bujení lacinosti v marx-leninském
stylu uprostřed kanibalské víry v liduprázdné sny
o návratu k lidství co s takovou vírou ze zamyšlení
mě vytrhne šouravý krok dozorce cítím jeho blízkost
Což jste opravdu neslyšeli jazz? Mezi železnými jeřáby, nad přístavním molem,
kde to páchlo petrolejem, mezi vagony se shnilými pomeranči.
Vy jste je opravdu neslyšeli hrát?
Matčina rakev bez jisticích řemenů lítala v kabině sem a tam. Hleděla jsem ve zpětném zrcátku na dřevotřískovou rakev – na dřevěnou jsem neměla – a myslela na to, jak ráda bych byla mámě zařídila důstojný pohřeb.
Jak kouzelně mi zní ta doba v uších. Sám obklopen umělohmotnou, cajkovou přítomností. Jak mě občerstvuje ten čas, kdy v krajině duněla železná těla.
A potom tam dál seděl vysoko nad lidským pinožením, a jako když se gramofonová deska v závěru zasekne a pořád se škubavě otáčí, tak Kočárník do zblbnutí opakoval liščí říkanku, tam i zpátky, připraven konat tak až do skonání věků.
Zaútočíme na krysí tunel v rohu boudy tak úspěšně, že prokopneme ztrouchnivělé dře vo podlahy, prkna se pod úderem rozsypou, z hlubi ny, kam dřevěná drť padá, vane syrový sklepní pach.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
