34°
Mravenci šustí v žaluziích
v zahradě zvoní suchá tráva
únavou nejde spát

zvuk sanitek se odráží od rozpálených zdí
je to zase jako v covidu
neustále znějící taxíky pro kapačky
nic je neutiší

ptáci se snaží přehlušit kovový vzduch
co se cuká nad horkou zemí
vyschla jim hrdla skřehotají
„Nevycházejte, shoříte zevnitř
od vás pak vzplane asfalt a celá drahá města“
to nelze připustit

netopýři přestali létat
zanechali horoucí ticho
snažíš se olíznout si hvězdy nad horním rtem
ale přes pouliční lampy jsou příliš daleko

Dvě strategie přežití
Potřebuješ kolem sebe
oblečení jako štít a opevnění
co nejvíc být uvnitř záhybů a švů
když tě svlékám
vylupuju tě ze sádrového brnění
ze slupky a ulity
schováváš se před sluncem
vždycky ve vrstvách

Potřebuju být vně
aby moje tělo splynulo s prostorem
zmizelo v něm rozlilo se
oblečení je zbytečná hranice
zvýrazňující obrys
upoutávající
tlačí mě každý záhyb
svazují vrstvy

Obojí je snaha vtisknout
těla
do reality tak
aby si je už nikdo nikdy nemohl
vzít
bez našeho svolení

Ketuba
Nepřináším ti věnem nic cenného
jen pár knoflíků z perleti se kterými jsem si hrála jako malá
a babička mě jimi vybavila než umřela
dvě sederové písně
jejichž nápěv jsem znala ještě dřív
než jsem ho slyšela
A pár rodinných i vlastních traumat

Na svatbu měj při sobě
něco modrého
něco starého
něco nového
říkaly babičky

že nemám věno nevadí
naše ketuba by byla velmi stručná:
Nemůžou se tady vzít
toto není žádná země zaslíbená

A přesto si přeju s tebou sdílet
svá traumata a perleťové knoflíky

Letní idyla
Stísňují mě rozlehlá rovná pole
na jih od tvého města
mám strach že se na nich rozprostřou
moje nanicovatost nejistoty
a snaha být lepší kvůli tobě
která ve mně cosi vidíš

budou se spolu tetelit v horkém vzduchu
zbytní
ty je v té rovné krajině zahlédneš
a zjistíš

Letní idyla II
Lehni si na horkou mez a nech se pohltit
trávou kvítím hlučícím cvrčkem
prohřátá záda
slunce se propaluje pod kůži

rozpálená zem se pod tebou prohne
začne se drolit
pohlcuje tě se žhavým vzduchem
propadáš se vyschlou zemí
není se čeho chytit všechno je sypké rozpadlé
uschlé kořínky horká hlína mrtvé žížaly
v hlubině louky lapáš po vlhku
hmatáš po chladu
všude jen drolivé prašné ticho

pak možná zaslechneš –
škrtnutí sirkou

Šana tova
Spadaný jabka voní za obzor
vlhko a nasládlá vůně zámecký zahrady
lepí se na patro

namáčím ji do medu
prvního tišri roku 5783

čeká na mě deset dní
při kterých v zámecký zahradě
zplesniví a shnijou
dosud nesebraný jabka
a jejich vůně přeteče přes kopce
Bojím se

Gmar chatima tova, jabloně

***
V okně se rojí létající mravenci
upoceně lesklí
černí jak sutany katolických kněží
tiše zdolávají příčky žaluzie
vkrádají se skrz okenní škvíry do bytu

Přibližují se

nelze s nimi bojovat
houževnatí faráři na venkovských farách
jejich náhodná smrt se ohlašuje tichým křachnutím
chinin vydává zvuk

zhmotňují mé úzkosti
sedají na mě jako černé stíny
svědí mě
zakusují se
nejprve do zápěstí
kde je kůže už léta od žiletek tenká
pak do podkolenních jamek

jsem jich plná
obsadili mě obalili zevnitř plíce
nedýchám
Nepatřím si

neštítí se narušit prostor těla
které nedokážu uchránit
černých upoceně lesklých stínů

שם
šém jako prášky Různé
čekat a vložit úst do
ožiju až
necítit přestanu
otupělost a chlad zmizí
těla hliněného

uklidnění – jedna
neurózy – jedna
kafem a colou zapít
rozhýbala abych
těžké a velké neúměrně
sebe sama kusy

podvečer páteční v Jen
úleva přichází
hvězdy sobotní první do trvá

se rozpadnu prach na kdy čekám