V mé paměti jste natrvalo ubytován jako mladý temnovlasý básník, který vchází do Národní kavárny s pěknou dívkou, pokrevnou sestrou rožmberských růží. Všechno se jakoby rozsvítí, oči se stáčejí v tu stranu a soused mi šeptá: to je slečna Polanova.

růŽena zavřeštěla, jako by ji na nože brali, no to se opovaž! a ve výstřihu jí naskočily červený skvrny

V připravované knize mezi příručkou a prózou zpracovává Pavel Klusák v krátkých encyklopedických heslech hudbu jedinečných osudů a technik, často ze zdánlivých okrajů scény, zapadlé příběhy, outsider art a art brut v hudbě, tvorbu duševně nemocných autorů stejně jako zkrachovalých labelů. „Zakázal jsem si v celé knize slova jako divný, nenormální a bláznivý,” říká Klusák, “jsou příznakem mylného a nudného přístupu k jedinečnosti v hudbě.”

Matčina rakev bez jisticích řemenů lítala v kabině sem a tam. Hleděla jsem ve zpětném zrcátku na dřevotřískovou rakev – na dřevěnou jsem neměla – a myslela na to, jak ráda bych byla mámě zařídila důstojný pohřeb.

Jak kouzelně mi zní ta doba v uších. Sám obklopen umělohmotnou, cajkovou přítomností. Jak mě občerstvuje ten čas, kdy v krajině duněla železná těla.