V připravované knize mezi příručkou a prózou zpracovává Pavel Klusák v krátkých encyklopedických heslech hudbu jedinečných osudů a technik, často ze zdánlivých okrajů scény, zapadlé příběhy, outsider art a art brut v hudbě, tvorbu duševně nemocných autorů stejně jako zkrachovalých labelů. „Zakázal jsem si v celé knize slova jako divný, nenormální a bláznivý,” říká Klusák, “jsou příznakem mylného a nudného přístupu k jedinečnosti v hudbě.”

Matčina rakev bez jisticích řemenů lítala v kabině sem a tam. Hleděla jsem ve zpětném zrcátku na dřevotřískovou rakev – na dřevěnou jsem neměla – a myslela na to, jak ráda bych byla mámě zařídila důstojný pohřeb.

Jak kouzelně mi zní ta doba v uších. Sám obklopen umělohmotnou, cajkovou přítomností. Jak mě občerstvuje ten čas, kdy v krajině duněla železná těla.

A potom tam dál seděl vysoko nad lidským pinožením, a jako když se gramofonová deska v závěru zasekne a pořád se škubavě otáčí, tak Kočárník do zblbnutí opakoval liščí říkanku, tam i zpátky, připraven konat tak až do skonání věků.

Zaútočíme na krysí tunel v rohu boudy tak úspěšně, že prokopneme ztrouchnivělé dřevo podlahy, prkna se pod úderem rozsypou, z hlubiny, kam dřevěná drť padá, vane syrový sklepní pach.