* * *

Moje tváře, zmrzlé sklo
konečky tvých prstů řezaly do mého bezčasí
roky ses mi třel o záda
tlačila jsem proti tvé směšné síle
roky jsem se vrhala do tvé prázdnoty
prchajíc k protější stěně
v němém pokoji

Pokaždé když jsem se pokoušela vypustit smích a křik
za oknem blýskaly vzdechy slunce
vždy v létě
na samotě u moře

* * *

Být v oddělení
je dvousečný meč bez rukojeti
držím ho tak pevně
krev tuhne ve žlábku a temní
touha se točí v hrstech, rozměr dýchatelna
převrácený sen, sen naruby
obnažený, vyvržený
sen v břiše
kulatý, koulící se, bobtnající do neznáma

* * *

Já ti chybím
ale chybím ti jenom pro tebe
jsem pouhou blechou ve tvé mlze
a ty stále spíš jako princ
tvá kůže je suchá a popraskaná
můj pohled na tebe je podobný
pohledu na umírající velrybu
nevím proč
ale popadá mě smutek tak hluboký
jako chlad na dně oceánu

Zabydlení

Samota si protáhla paže v mé pamětní krajině
a moje ticho ztvrdlo a opotřebovalo se
První teplé jarní odpoledne odpískalo cinkot tramvají s jistým posměškem
vítr sebou zmítal v ulicích
než všechno kolem poklidně zmodralo tvou nepřítomností
stále jsem cítila dávno povadlé objetí
ten velkolepý den s veškerým sluncem
jsi seslal ty
ale teď se vracím zpátky domů s poněkud napuchlým srdcem
odvrácená, shrbená k zemi
oči přejíždějí stíny obkroužené světlem
hranice jsou prázdné nádoby
plné zranitelnosti včerejšků, posledních výmyků

Venku se stále modralo
schodiště bylo zpocené a dusné
když se za mnou zabouchly dveře
modralo se i ve mně
nebylo to dlouhé čekání
a noc se úpěnlivě držela na hraně okenice
aby ještě nespadla do úplné temnoty
na chodbě byly slyšet kroky cizích lidí
cosi jim šumělo z úst
jejich hlasy zněly přehraně, jako z chraptivé mašiny
ozvalo se hlasité bouchnutí
potom křik a odmlka tak prázdná
že zamrzl celý dům

Opírám se o dveře a poslouchám mezery
čekám na další úder
nebo snad na požár
vchodové dveře se zrcadlí v protějším okně
sedím jako voják
dívám se dopředu
okna jako nevykrmené tunely nejasných poloprůhledných odrazů
přinášejí pouze přebytečné zmatky
nesplňujíce ideál
pobyt zde
v jejich domech
je děsivý

* * *

Vděk
je rozlišovat mezi
vynutit si rozhřešení s naprostou urputností

poděkovat
rozehrát karty a zapálit stůl

pokračovat
naplnit kapsy roztřískaným sklem

nepřestávat
opatrně do nich položit ruce a vypotit se krví

kráčet
rozvrhnout kroky, když přešlapuješ ve tmě

dál
tučným smíchem fabulovat sebe

někam
vrátit se domů

tam
do smrtonosného rozevření všech stran

kde
klečíš na prahu světla
kde nebe je, zrcadlí se
kde přijímáš
děkuješ za ostatky
a vynášíš je naposledy na světlo

Nabitá půda

Odloučení je živá půda
a čirá hustota
touha plná a průhledná
jako oheň vciťující se do dřeva
hmota teplého dřeva je něžná
jako vlhkost vevnitř
neustávající setrvačností změny
a dřevo v kouř a popel

A vlhkost čiré vodní hladiny

Hladina zrcadlí bez námahy
vědouc, že ze tmy vzkypí den
jako osud v neznámé tónině
vlny nevěří jako my
nechytají se břehů s urputností
nejsou otlučené
i když znají břehy všech stěn
nepotřebují odvahu odstoupit
nesouloží s duší
jen o sebe legračně bijí
tiše zpívají v řeči probuzení
promlouvají smíchem moudrosti nejsvěžejšího stáří
s prudkostí poklidně nemizí
nepotřebují uši ani spřežení
jsou nezemsky vedlejší

Odloučení je živá půda
zvlhčená a bahnitá
nabitá půda
bažina tužeb

A půdy seschlé a zvrásčené
jsou grimasy řehtajícího se šílence
pukají výhradně v ticho
ale půda nezná ticho
a voda taky ne

* * *

Jako malá jsem se vyplakávala do ranní jizvy
a slzy vyleptaly díru
když se rány zacelily a kůže zvrásněla do uzlů
utrhla jsem se ze řetězu, náhle
do šedivé záře
namočila jsem nohy
do louže svého světa
když se ztišil pláč a já se rozhlížela kolem
noc se často vlekla
za denního světla jsem vláčela dary
a cítila mravenčení, když oblaka utíkala
a rozhodovala se stát neutěšenou pohlednicí

Našlapovala jsem sloní chůzí
na sídlišti zasněná mladá odvrácená
betonová cesta se stále rozpínala doširoka
v dálce mizela a propadala se do zdivočelé, jasné zeleně
kde včera tancoval dětský smích
byla sladkost poháněná turbínou neřestí

V mlze skutečností

Ta vytroubenost pravd s nehorázností duní
jako přirážka fiktivní laskavosti
ta špína plížící se z neobratnosti jazyka
je nebezpečně neohrabaná
ta umělá estetika slov
jsou hrany zlověstných krychlí
(množí se s každým dalším nádechem)
tříští se jedna do druhé v bodavém šumu
a my
obklíčeni tupými barvami, v mlze skutečností…
Ta zářivost nabízeného
spaluje oči
v útrobách sžírá se
možná je zdařilejší
potají polykat své drobné hříčky
a nezalykávat se tím
nutno vyzrát nad obrazy
nespouštět zrak ze svých bohů
přivést na svět příznivý nečas
v mrštném letu k druhým

* * *

Nesu se dnes křivě
s úšklebkem plným hořké slámy
vlhké hlíny
a drobných kamínků
pohled k zemi upnutý
na místo kde
ostříhané pramínky vlasů leží
jak vlákna roztřepených myšlenek

když křivíš palce v křeči
a hryžeš se do dlaní
ve vydlabané jeskyni
kde mravní zákon leptá střeva
v očích utečenost
a rozleželý žal starých křivd
tuhé dusno v bezproudí
kde vůle není
zájem brní
a horké noční slzy
suchá rána budí

Kolem díry

Tak snadno
jen podivný větříček
průvan projíždějící mezi dvěma póly
dvěma okenicemi věčnosti
tak snadně
rozkmitané mozečky kolem díry poskakují
pokoušejíce se o návrat
spirálovitě vrhají se
nemotornými otáčkami
do kulminačního bodu nahoty
a s úlevným výdechem
na okamžik mizí
jeden z bohů, katarze
pomalu odzbrojí prsty
a uvolní je
zpátky do vytržení

* * *

Zachtělo se mi psát o andělech
chtěla jsem je přivolat
ucítit jejich rozpustilou sílu
tepající hřejivé jiskření
celou kůží slyšet jejich šepot
vypovědět se z neřestí
utnout hukot větru
vypustit hořlavinu do trávy
a vyvrhnout zrezivělé nářadí
namočit je do očisťující kyseliny
vypustit vřískot z uzamčené truhly tajemství
za zády ucítit volání po vzkříšení

Rozvrhnout zítřky pod objemnými víčky
rozříznout sladký plod
šťávu nechat vytéct po ulicích