mé oči slané panoramatické čáry
mé oči apokalyptický prostředník
každé ráno k nesnesení
každé ráno chlapská pomazánka
každé ráno s pocitem plísně v předsálí
každé ráno blíž samozřejmému konci

V subjektivním háji
je zima a voní tam čerstvými jablky suché odkvetlé květy
ibišku na větvích – malé, výmluvné.
Zlý zobák krajiny.

V mlze se ozývá tiché oddechování duší, křehké jako mráz při zemi, ostré jako ojíněná žebra plotu. Naplňuje zemi: pusté pole, lesní mýtinu, kluzkou ulici, bdící neonové oko nad městem.

Oblouk opsaný šípem duhy
prudce se propadající do vody
a růžové mraky,
rozeklaný vrcholek sopky
v protisvětle
a kupovitá oblaka nasycená kapkami,
a přesto žlutá od zapadajícího slunce
a moře, můj Bože,
kolik já jsem měla moře!

Zaútočíme na krysí tunel v rohu boudy tak úspěšně, že prokopneme ztrouchnivělé dřevo podlahy, prkna se pod úderem rozsypou, z hlubiny, kam dřevěná drť padá, vane syrový sklepní pach.

Hřebík se dá jistě zatlouct i samovarem, ale proč právě samovarem?

Vítr žene suchý list po kamenném zápraží. Kdo se domů vrací?

Desátý díl Město-já-stavení.