Barokní varhaník listuje v partech,
klečím a ohýbám červené boty,
trnu a visím Ti, Beránku, na rtech,
slyším vzduch v píšťalách, první dvě noty.

V červí struktuře mi byla přidělena role ducha.

Vynesl mě odtud polámaný eskalátor, starý nemocný sluha, který celou cestu repetil pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko…

V mé paměti jste natrvalo ubytován jako mladý temnovlasý básník, který vchází do Národní kavárny s pěknou dívkou, pokrevnou sestrou rožmberských růží. Všechno se jakoby rozsvítí, oči se stáčejí v tu stranu a soused mi šeptá: to je slečna Polanova.

růŽena zavřeštěla, jako by ji na nože brali, no to se opovaž! a ve výstřihu jí naskočily červený skvrny

V připravované knize mezi příručkou a prózou zpracovává Pavel Klusák v krátkých encyklopedických heslech hudbu jedinečných osudů a technik, často ze zdánlivých okrajů scény, zapadlé příběhy, outsider art a art brut v hudbě, tvorbu duševně nemocných autorů stejně jako zkrachovalých labelů. „Zakázal jsem si v celé knize slova jako divný, nenormální a bláznivý,” říká Klusák, “jsou příznakem mylného a nudného přístupu k jedinečnosti v hudbě.”