Poezie
rozmezí je
mezi mlčením a troubou,
krasopisná satorie
strhující vrytou chloubou

vyhřezlé homole věžáků
křiví se v paprscích
tiše se roztápí na pánvích dvorů

Někde ve mně nabírá na obrátkách kumulace úzkosti
z hasnoucího slunce které se ztrácí v temných konturách
díkůvzdání uprostřed bujení lacinosti v marx-leninském
stylu uprostřed kanibalské víry v liduprázdné sny
o návratu k lidství co s takovou vírou ze zamyšlení
mě vytrhne šouravý krok dozorce cítím jeho blízkost

Což jste opravdu neslyšeli jazz? Mezi železnými jeřáby, nad přístavním molem,
kde to páchlo petrolejem, mezi vagony se shnilými pomeranči.
Vy jste je opravdu neslyšeli hrát?

V připravované knize mezi příručkou a prózou zpracovává Pavel Klusák v krátkých encyklopedických heslech hudbu jedinečných osudů a technik, často ze zdánlivých okrajů scény, zapadlé příběhy, outsider art a art brut v hudbě, tvorbu duševně nemocných autorů stejně jako zkrachovalých labelů. „Zakázal jsem si v celé knize slova jako divný, nenormální a bláznivý,” říká Klusák, “jsou příznakem mylného a nudného přístupu k jedinečnosti v hudbě.”

Matčina rakev bez jisticích řemenů lítala v kabině sem a tam. Hleděla jsem ve zpětném zrcátku na dřevotřískovou rakev – na dřevěnou jsem neměla – a myslela na to, jak ráda bych byla mámě zařídila důstojný pohřeb.

Jak kouzelně mi zní ta doba v uších. Sám obklopen umělohmotnou, cajkovou přítomností. Jak mě občerstvuje ten čas, kdy v krajině duněla železná těla.

A potom tam dál seděl vysoko nad lidským pinožením, a jako když se gramofonová deska v závěru zasekne a pořád se škubavě otáčí, tak Kočárník do zblbnutí opakoval liščí říkanku, tam i zpátky, připraven konat tak až do skonání věků.

Zaútočíme na krysí tunel v rohu boudy tak úspěšně, že prokopneme ztrouchnivělé dřevo podlahy, prkna se pod úderem rozsypou, z hlubiny, kam dřevěná drť padá, vane syrový sklepní pach.