Postavy knihy Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové (Meander, 2019), s nimi dům u potoka a město Černošice se vracejí na scénu v nové knížce Petra a Evy Koťátkových, v příběhu, který tentokrát zcela jinak, ale stejně tajuplně oživuje dávnou historii a nechává ji zasahovat do událostí našich časů.

Prkna ztracené autobusové zastávky.
Nadržené kresby.
Blátem zastříkaná tabulka
bez jízdního řádu.
Bílý husí mrak na zeleném břehu.
Syčení.

Dužnatá noc s francouzským přízvukem; pečlivě
balím do dárkového papíru glycerinové mýdlo
a přibaluji svoje ruce, aby sis vymyl rány
Nebem oslepneš, podívej se mi do očí
Co tam vidíš?

Mé karty svítí ve tmě,
přestože z jedné strany jsou černé
jsem tvá černáda listeruška
jsem i mladším bratrem Lilith,
který po každé souloži krvácí z penisu

Anna si uvědomila, jak jsou všechny rozchody trochu směšné a nezáleží, jestli nastanou po třech, nebo po šestadvaceti letech.

Slunečný den je jak chycený do ledu.
Cítím jen to, že nejsem při sobě,
nevím ale, kde jsem. Však víš.
Dáš veselé, sladké
vlnky do krve? Dáš?

Dneska je mi už přes sedmdesát a jsem v důchodu. Ale pořád ještě učím děcka hrát na klavír a ani na sex jsem zatím nerezignoval. Mám o patnáct let mladšího přítele, ovšem pro jistotu bydlíme každej zvlášť, protože některý lidi dokážou bejt pořád pěkný svině.