Vidím chlapce chtíčem obřezané
Vylézající ze snů svých matek
Co se požehnaly bezděčně
Rychlým gestem a na druhý bok
Jako na smrt se pak obrátily

Od západu se to kazí, musíme použít magii,
otevřít jiné cesty k upřímnosti.

Neboj se, že prozradím tvé tajemství,
přijde jaro a ohluší všechny zbylé smysly,

jenom to, co je bílé a papírové, co je tištěné,
to zůstane.

Koně bez hřívy,
lidi bez páteře.
Bezejmenní.

Bělostné hlavy
bílých labutí
lesknou se v pološeru

Básníků je jako hvězd,
lidské věci se rozpadají.
Na zemi, pod zemí,
v éteru, na scéně, na papíře, v knihovně.

POKLEKÁM PŘED HVĚZDOU SE SEDMI CÍPY,
odpusť mi, Venuše, smrtelné hříchy,
odpusť mi v hlubinách, odpusť mi nahoře,
odpusť mi, Venuše, v pekelné pokoře.

Vůně levných mýdel
při umývání pohlaví
v koupelně neznámého bytu

Matčina rakev bez jisticích řemenů lítala v kabině sem a tam. Hleděla jsem ve zpětném zrcátku na dřevotřískovou rakev – na dřevěnou jsem neměla – a myslela na to, jak ráda bych byla mámě zařídila důstojný pohřeb.

Jak kouzelně mi zní ta doba v uších. Sám obklopen umělohmotnou, cajkovou přítomností. Jak mě občerstvuje ten čas, kdy v krajině duněla železná těla.

A potom tam dál seděl vysoko nad lidským pinožením, a jako když se gramofonová deska v závěru zasekne a pořád se škubavě otáčí, tak Kočárník do zblbnutí opakoval liščí říkanku, tam i zpátky, připraven konat tak až do skonání věků.

Zaútočíme na krysí tunel v rohu boudy tak úspěšně, že prokopneme ztrouchnivělé dřevo podlahy, prkna se pod úderem rozsypou, z hlubiny, kam dřevěná drť padá, vane syrový sklepní pach.