mé oči slané panoramatické čáry
mé oči apokalyptický prostředník
každé ráno k nesnesení
každé ráno chlapská pomazánka
každé ráno s pocitem plísně v předsálí
každé ráno blíž samozřejmému konci

V subjektivním háji
je zima a voní tam čerstvými jablky suché odkvetlé květy
ibišku na větvích – malé, výmluvné.
Zlý zobák krajiny.

V mlze se ozývá tiché oddechování duší, křehké jako mráz při zemi, ostré jako ojíněná žebra plotu. Naplňuje zemi: pusté pole, lesní mýtinu, kluzkou ulici, bdící neonové oko nad městem.

Oblouk opsaný šípem duhy
prudce se propadající do vody
a růžové mraky,
rozeklaný vrcholek sopky
v protisvětle
a kupovitá oblaka nasycená kapkami,
a přesto žlutá od zapadajícího slunce
a moře, můj Bože,
kolik já jsem měla moře!

Otevřel skicák a nenápadně ho naklonil ke svíčce před sebou. Pokoj se znovu vynořil ze tmy vměkce rozpitých zónách karmínu a šedé, s tuctem plamínků posbíraných do zrcadla a s širou, nehybnou temnotou okna, bylo to téma, které se bez barvy neobešlo. Přísvit svíček zdůrazňoval prohlubně a výstupky těch postarších tváří, hladil je a jemně karikoval.

Klečel jsem u ní, hladil jsem ji po ručkách a po vlasech a bylo mně jí nevýslovně líto. Přitom jsem sice věděl, že je to moje maminka, zároveň ale holčička, dítě, a přitom dospělý tvor, a jenom jsem opakoval pořád dokola: „Mami, neplač, to nic není. Slyšíš? Nic to není. Neboj se nic.“

Naskákali jsme do brouzdaliště a začali v něm čile rejdit. Představovali jsme si, jak něco takového teď možná dělají i ti, kdo se o naši svobodu zasloužili. Viděli jsme Havla, Pitharta, Dienstbiera, Bendu a Kroupu, jak se s rozkoší cachtají a vytřásají si pak vodu z vousů, právě jako my.

Z podkroví staré vily se ozval zvuk připomínající kuželkovou kouli valící se po parketové podlaze…

Devátý díl Město-já-stavení.

I prázdnota těhotná vlastním je pojmem. Němou do ran sype sůl jak do krmelce (nic-aby-něco-přece-znamenalo) – na čekanou. Hou – hou!

Záhadou zůstává, proč má lidský hlas schopnost stát se tolika způsoby neskutečnem a proč si naše dámy z tolika způsobů vybraly pravě tenhle.

Táta ten kýbl plný štik vylil na dvoře a psi se mezi ně rozběhli…

Mísíš svou fyzickou podobu, hmotu svého těla, se svými myšlenkami a pocity.

Skutek vskutku utek. Kdo mu pomohl přes plůtek? Inu, celé nádvorní zoo, začal to Mistr Nepraš, když nenápadně otevřel dvířka. Ve skutečné králíkárně, nikoli ve vznikajícím sousoší. Dalo by se říci, že Mistr Nepraš vytáhl králíka z králíkárny jako kouzelník z klobouku.