Poezie
rozmezí je
mezi mlčením a troubou,
krasopisná satorie
strhující vrytou chloubou

vyhřezlé homole věžáků
křiví se v paprscích
tiše se roztápí na pánvích dvorů

Někde ve mně nabírá na obrátkách kumulace úzkosti
z hasnoucího slunce které se ztrácí v temných konturách
díkůvzdání uprostřed bujení lacinosti v marx-leninském
stylu uprostřed kanibalské víry v liduprázdné sny
o návratu k lidství co s takovou vírou ze zamyšlení
mě vytrhne šouravý krok dozorce cítím jeho blízkost

Což jste opravdu neslyšeli jazz? Mezi železnými jeřáby, nad přístavním molem,
kde to páchlo petrolejem, mezi vagony se shnilými pomeranči.
Vy jste je opravdu neslyšeli hrát?

Hřebík se dá jistě zatlouct i samovarem, ale proč právě samovarem?

Vítr žene suchý list po kamenném zápraží. Kdo se domů vrací?

Desátý díl Město-já-stavení.

Možná právě proto se svět mazal a rozpadával. To bylo příčinou mlhy a šedých mezer. Například dnes odpoledne, když Chladná voda běžela přes humna k areálu předků, se náhle smazal kousíček světa. Stalo se to vpravo na obzoru, na okraji jejího zorného pole. Chladná voda zachytila změnu koutkem oka a zastavila se, aby se podívala. V dáli bylo vidět cár šedivé mlhy, malou záplatu, kašovité nic tam, kde Chladná voda téměř jistě dříve vídala strom. Možná topol. Nebo eukalyptus. Strom patřící ke ztracené vzpomínce. Jak říkala její stařešina, nebylo možné vypovědět všechno.

,Před několika měsíci tu myšlení bylo tím největším zločinem,‘ přiznal mi v Brně jeden profesor. To znamená, že svobodu dogmatického komunismu, stejně jako svobodu všech diktatur, lze shrnout velmi jednoduše, a to takto: ,Mysli jako já, nebo nemysli vůbec.‘

Mladý muži! Vy máte do tváře vepsán takový zvláštní, hluboký smutek. Jako byste padal dolů časem.