Dron se vznáší z parkoviště

Koryto Dunaje octové barvy. Po průtrži. Kopec určený pro alej, osazený starogermánskou hradní pevností. Varan? Hejno vran jak šachové figurky.  Na černém čtverci dojídá svačinu rodina, křídově bílý ubrousek se od nich odděluje, ve větru se vznáší, až nad čtverec vyasfaltovaného apelplatzu, až ke kameře dronu. Drobný pan Klát v červené bejzbolové čepici se pohybuje od bodu B (busu) do bodu P (pece). Červenou čepici následuje skupinka lidí. Od červené čepice se vymrští ruka a ukazuje, kudy v roce 1942 kolečkem vyvážel popel, a krouživým pohybem naznačuje, jak ho míchal do betonu. Pohlédne vzhůru k dronu, zamává a pokračuje dál. Vykachličkovaný chlad. Hygienická běloba. Kukr v plátovaných dveřích s nápisem GALA OLOMUTZ (možnost přiblížit zoomem). Obruč lomu. Bzučí nad ním vznášedlo dronu a zvuk má ozvěnu. V kopcích útulný statek do tvaru U, pasoucí se krávy v jitřně zelených pásech luk. Za dráty rokle – bývalé smetiště. S odpadky tam vyvezeny fůry prachu z dvaceti tisíc lidí. Dron pomalu sedá na parkoviště, poslední zaznamenaný obraz: do škarpy spadlá turistická cedule s několika vyrezlými písmeny M A   T  H A U S   N.

Z deníků (2014 – 2016):

***

Návrat nocí. Detaily mizí. Jen tušení. Snad: leguáni lesů. Snad: tance svatojánů. Vůně žita, třezalek, divokého kopru, vyležených pelechů zajíců a kdesi za tím domov bez plotů.

***

Na kole. V Želivě. Tři studená piva u řeky. Nad Bolechovem komáří nohy. Zvonice ve Lhoticích – zobák čápa. Nad Vožicí liják. Obnažují se v polích mohyly a černé sekeromlaty.

***

Krajina teď plná vzmachu. Škemrání světla skrz mraky (cedník), od řeky pára. Psí soumrak, nade dvorem proletěla volavka, archaické plavidlo. Přeškrtla příčně čtverec.

***

U hřbitova se vymlátil Vojta na kole. Sedřená záda, prasklá osa. Začalo pršet.

Odlepil se od země, triko promokvalo krví, kvetl bez a šeřík, byl první máj.

***

Ještě třeba zatopit v kamnech. Kamna po chvíli: telátko, které se teplem olizuje.

***

Vítr žene suchý list po kamenném zápraží. Kdo se domů vrací?

***

Horký večer, noc. Nebe plné komet a divizen. Pivem a plaváním v řece chladit oudy. Voní jasmínem. Táhle.

***

Dosekal trávu, hlavu strčil pod pumpu. Ledový proud za krkem, pod košilí, v kalhotách. Otřepe se jak pes. Ve vaku poledního slunce k zalknutí. K večeru narůžovělý obzor jak její včerejší Venušin pahorek.

***

Žluťásek řešetlákový třepetá nad krokusem. Světlo za nehty. Málo vody, bez odrazu svět. Krtinců nespočet.

***

Lehce prší do malin, na listy ořešáku, na ropuchu pod stodolou, do myších děr, na můrku, která se nestačila skrýt. Ze sklepa si přinesl láhev červeného, knížka čínské poezie. Svatá chvíle po celodenní dřině.

***

Usnul jak dítě, s knihou v ruce. Otevřeným oknem žhavá láva teče. Poledne. Vydechne, vychladne. Nadobro zdechne starý svět. Oltářem mu bude kouřící hnůj. Sirius jak vražený kůl v mordě psa bude vržen do ohně.

***

Líto mi léta, že odchází, podmáčené. Poseto žaludy. Kvasí švestky v sudu. Na dudy prý začal hrát Pavel Kuneš. Mokré nebe mokvá. Z komína kouř. Do Číhoště třeba. Z dálky hučí dálnice, přeplněná, šílená. Střed má svůj pozemek.

***

Jitro omoklo. Chuť na čaj z kopřiv. Slivoň kvete nesměle. Útlý konipas už druhý den stále umanutě naráží do okna, patrně neznámá duše se chce dostat do nitra domu. Kde zemřela? Kde se rodila? Lípa ještě bez listí, začíná dub. Bolí jen půl hlavy, studna zakalená. Krev v noci z nosu. Padají hvězdy. A zas a zas ten konipas. Vždyť se umlátíš, ptáčku!

***

Vozil a řezal dřevo ze staré třešně, kterou na jaře rozčísl vichr. Na choroše. Opravit závoru. Bez matky pusto.

***

„Topol šumí alejí.“ Nad zdí ohradní teče líh. Hebrejské písmo vysekané do žulové desky, v úpatí náhrobku modřenec. Jestli tu čekají, dnes dočkají se, dočkají.

***

Bogan na Pejškovně honí motýla. Slávek na Křemešníku. Sestra do Curychu. Eva v Rejčkově. Milan do Znojma. Kateřina na Velehrad. Beran do Prahy.

***

Ještě dojít na kamenný mostek a nechat se strhnout proudem potoka nebo hlubinou lesa, plného nor a vývratů.

***

Jsem jedinečný sběrač třešní a plivač pecek.

(Možné pokračování: Sednout do necek a odpádlovat do kališťské kořalny. Maják, který svítí na cestu vyprahlým žíznivým i nacucaným mátohám. „Van večera je mírný.“)

***

Hromnice. Plechový kocour po zdi kráčí. Voda v sudu zamrzla. Plešatí okousané poledne. Zelená konev ve sněhu trčí. Olízne střep ledu, zívne. Kocour se po ledu smýkne, nelehne.