Vidím chlapce chtíčem obřezané
Vylézající ze snů svých matek
Co se požehnaly bezděčně
Rychlým gestem a na druhý bok
Jako na smrt se pak obrátily

Od západu se to kazí, musíme použít magii,
otevřít jiné cesty k upřímnosti.

Neboj se, že prozradím tvé tajemství,
přijde jaro a ohluší všechny zbylé smysly,

jenom to, co je bílé a papírové, co je tištěné,
to zůstane.

Koně bez hřívy,
lidi bez páteře.
Bezejmenní.

Bělostné hlavy
bílých labutí
lesknou se v pološeru

Básníků je jako hvězd,
lidské věci se rozpadají.
Na zemi, pod zemí,
v éteru, na scéně, na papíře, v knihovně.

Desátý díl Město-já-stavení.

Možná právě proto se svět mazal a rozpadával. To bylo příčinou mlhy a šedých mezer. Například dnes odpoledne, když Chladná voda běžela přes humna k areálu předků, se náhle smazal kousíček světa. Stalo se to vpravo na obzoru, na okraji jejího zorného pole. Chladná voda zachytila změnu koutkem oka a zastavila se, aby se podívala. V dáli bylo vidět cár šedivé mlhy, malou záplatu, kašovité nic tam, kde Chladná voda téměř jistě dříve vídala strom. Možná topol. Nebo eukalyptus. Strom patřící ke ztracené vzpomínce. Jak říkala její stařešina, nebylo možné vypovědět všechno.

,Před několika měsíci tu myšlení bylo tím největším zločinem,‘ přiznal mi v Brně jeden profesor. To znamená, že svobodu dogmatického komunismu, stejně jako svobodu všech diktatur, lze shrnout velmi jednoduše, a to takto: ,Mysli jako já, nebo nemysli vůbec.‘

Mladý muži! Vy máte do tváře vepsán takový zvláštní, hluboký smutek. Jako byste padal dolů časem.

Otevřel skicák a nenápadně ho naklonil ke svíčce před sebou. Pokoj se znovu vynořil ze tmy vměkce rozpitých zónách karmínu a šedé, s tuctem plamínků posbíraných do zrcadla a s širou, nehybnou temnotou okna, bylo to téma, které se bez barvy neobešlo. Přísvit svíček zdůrazňoval prohlubně a výstupky těch postarších tváří, hladil je a jemně karikoval.

Klečel jsem u ní, hladil jsem ji po ručkách a po vlasech a bylo mně jí nevýslovně líto. Přitom jsem sice věděl, že je to moje maminka, zároveň ale holčička, dítě, a přitom dospělý tvor, a jenom jsem opakoval pořád dokola: „Mami, neplač, to nic není. Slyšíš? Nic to není. Neboj se nic.“

Naskákali jsme do brouzdaliště a začali v něm čile rejdit. Představovali jsme si, jak něco takového teď možná dělají i ti, kdo se o naši svobodu zasloužili. Viděli jsme Havla, Pitharta, Dienstbiera, Bendu a Kroupu, jak se s rozkoší cachtají a vytřásají si pak vodu z vousů, právě jako my.

Z podkroví staré vily se ozval zvuk připomínající kuželkovou kouli valící se po parketové podlaze…