marně vymačkáváme citrony na pomníky
v naději, že živiny oživí žulu

Milenci jsou jako zvěř – jako včely
nemůžou žít bez nápoje lásky (love drink) květů.
Ústy, neurvale jako rozkazy, jež obnažují zuby, se jich zmocňují.
Až opadávají okvětní plátky –
slivoní, které jsou lačné po včelách.

Mísíš svou fyzickou podobu, hmotu svého těla, se svými myšlenkami a pocity.

Skutek vskutku utek. Kdo mu pomohl přes plůtek? Inu, celé nádvorní zoo, začal to Mistr Nepraš, když nenápadně otevřel dvířka. Ve skutečné králíkárně, nikoli ve vznikajícím sousoší. Dalo by se říci, že Mistr Nepraš vytáhl králíka z králíkárny jako kouzelník z klobouku.

Ráno táhly po nebi roztrhané mraky, a tak jsem oblohu neklidně pozoroval, bál jsem se, že se úplně zatáhne a představení se toho dne nebude konat. Naštěstí se ranní mraky rozplynuly a stejně jako předchozí den začalo před jedenáctou magické stínové divadlo.

Osmý díl Město-já-stavení.

Ty se jdeš podívat na ten rampouch, Rudíčku? nenuceně prohodil Bůh, který u toho chtěl být také.

Pojďme se teď přesunout na chvíli do minulosti, řeknu vám, co mi reakce barev řekly o vašem dětství.

vytrhnu se z rozjímaní a zjistím, že o kousek dál sedí týpek a špulí rtama vzdušný pusy, co posílá mým směrem. je to trochu nechutný.

Sedmý díl cyklu Město-já-stavení

Maríi bylo čtrnáct. Vypadala jako dítě, ale přemýšlela jako žena. Nechtěla zůstat v téhle díře a už vůbec nevěřila v Boha, toho směšného impotenta, jak mi po týdnu s jemnou dávkou provokace sdělila, a smála se v klimatizovaném autě na plné kolo, takovým tím všeprostupujícím perlivým smíchem dívky, která se v životě neztratí, anebo přesně naopak.

Je půl třetí ráno a De Santis dělá účko na mole Carla Pisacana, poněvadž ten kokot – ale to je jen drobnej detail – vůbec netuší, ke kterýmu molu ty Kolumbijci přirazej.