Maríi bylo čtrnáct. Vypadala jako dítě, ale přemýšlela jako žena. Nechtěla zůstat v téhle díře a už vůbec nevěřila v Boha, toho směšného impotenta, jak mi po týdnu s jemnou dávkou provokace sdělila, a smála se v klimatizovaném autě na plné kolo, takovým tím všeprostupujícím perlivým smíchem dívky, která se v životě neztratí, anebo přesně naopak.

Je půl třetí ráno a De Santis dělá účko na mole Carla Pisacana, poněvadž ten kokot – ale to je jen drobnej detail – vůbec netuší, ke kterýmu molu ty Kolumbijci přirazej.

Šestý díl cyklu Město-já-stavení.

Pátý díl cyklu Město-já-stavení.

Čtvrtý díl Město-já-stavení.

Břicho macechy, který nevidím, vidím všude. Jen ráno, než si na to vzpomenu, asi jednu sekundu nevím, že existuje.

Pocit nadřazenosti ve mně částečně metamorfoval v sebelásku a intoxikoval mě myšlenkou, že jsem o krok před ostatním lidstvem.

Vykřikujeme cosi, nebo jen vyjekneme v možném vzdoru nebo touze se k čemusi přiklonit nebo naopak naznačit odstup nebo odklon.

Třetí díl Město-já-stavení.