úryvek z kapitoly 1

Říká se

„Říká se,“ zadumal se duch s levicí předpaženou jako porotce skládající přísahu, „že nehty nadále rostou i po smrti.“

Prófův duch* seděl u cesty na sněhovém náspu, na sobě měl hnědý vlněný kabát barvy starých nádob s chemikáliemi & kapesním nožíkem si stříhal nehty. Sotva metr od něho ležel šedý kůň. Nebylo pochyb, že ten kůň je po smrti, tady už byly všechny bičíky k ničemu.

Němec tam stál jak pohřebák po funusu & sledoval je, ducha s mrtvým koněm. Hloubal, komu ten kůň asi tak má patřit. Prófa odcvrnknul kus načernalého nehtu & zacílil na něj světlé vodnaté oči. Němec zamrkal nazpět. Slabě padající sníh vířil kolem kužele oranžového světla pouliční lampy. Nebylo možné určit, kolik je hodin.

„Což je samozřejmě mýlka,“ dodal duch. „Ve skutečnosti jen kůže na mrtvole vysychá a stahuje se, což způsobuje, že nehty na prstech delší vypadají. Vlasy taky.“

Prófův hlas, když mluvil, byl plný nepřirozených důrazů, jako hlas učitelův, když se snaží přimět třídu plnou hňupů, aby správně vyslovovali. Neh-ty na prs-tech. Už při pouhém poslechu si Němec připadal jako hňup. Vrhl na ducha nejapný pohled, s ústy napůl otevřenými jako někdo, kdo zapomněl repliku & čeká na nápovědu —

„Nehty…? Ale nejste…?“

„No jasně,“ zívnul Prófa, „jsem mudrc z dávných časů.“

Duch se skřípavě postavil na nohy & odložil nožík, z nohavic si smetl sníh. Zakašlal. Narovnal se. Protáhl si záda. Mohl to být nějaký starý bezdomovec, co se snaží se o ranní cvičení, co si optimisticky poklepává hruď, lokty zatahuje dozadu a trochu si stepuje. Přikradl se až k němu a zazíral Němci do tváře s výrazem nejasně kichotovským, pak zamrkal —

„Ale co ty, mein Freund, mmm?“

Němec jen hloupě postával. Možná čekal, až ho trknou titulky. Mrtvý kůň na něj hleděl dost nevrle.

„Nemáš, co bys na svou obhajobu řekl?“ Prófa se uchechtnul.

Němec se vyhýbal mrtvému zírání toho koně. Zamyšleně se poškrábal za krkem, ale nic ho nenapadalo. Jeho ramena provedla uvnitř tmavého saka bezradný krčící pohyb.

„Mno,“ Prófa našpulil rty, „tolik k příběhu. Nejsi aspoň zvědavý, proč ses tady ocitl?“

Nad tím se Němec zamyslel. „Proč“ se zdálo příliš abstraktní. Ale zato „jak“… Neměl ale tušení, ani jak se tu ocitl, jen mlhavé dojmy, které snad měly za úkol vyplnit prázdnotu. Okno. Větrný tunel v uších. Pád. To však bylo všechno. Možná konečně dostal z Hlavní kanceláře zelené světlo ke skoku. K tomu začít znova na zelené louce. A tak vůbec. Ale už samotný předpoklad, základ… Možná vůbec nebyl tady. Možná žádné „tady“ vůbec nebylo.

Prófa mezitím zazíval, vlněnou rukavici jako vějíř přes ústa. Zvláštně se to říká, ale vůbec jako duch nevypadal. Jak ale vůbec měl duch vypadat? O něčem se prostě člověk doslechl, ale nikdy to neviděl. Např. přízraky Studené války, diverzanti, cizí agenti. Přízračné přeshraniční stanice na čísla, co vysílaly do éteru. Obrysy smazané z mlžných televizních obrázků. Ti, kdo zmizeli & nikdy je nerehabilitovali, nikdy úplně nevzkřísili. Vybájené budoucnosti větších záležitostí, co teprve mají přijít. Ein Gespenst geht um in Europa atd. No, co byl vlastně duch jiného než spiknutí za účelem oklamání smyslů? Fimfárum? Kouřová clona před očima? Dům Kladiva tváří v tvář Materiální Dialektice?

Němec zamrkal. A co Prófa? Vypadal až příliš tělesně, než aby byl pouhým přeludem. Nebo možná pravý opak: přeludná nicota z metanu & oxidu uhličitého, dlící po Staříkově draze zesnulém komposthumánním těle, které se dostalo viditelné podoby, schopnosti mluvit, prostě vší standardní výbavy. Jako bludička v zastaveném kresleném filmu s doprovodnými vokály.

Zato takové nehty na prstech…

Ta celá

Ta celá záležitost by očividně byla jen nějakým špatným snem, kdyby si nebyl zcela jistý, že je vzhůru. Němec se zadloubal v nose & jal se zkoumat konec svého prstu. Ležel mu na něm nosní chlup zkroucený v blyštivém povlaku jako muší vajíčko v aspiku. Otřel ho do saka & zazíral dolů na boty, nejdřív svoje, pak Prófovy. Hnědý semiš. Při pochůzkách v tomhle počasí celkem na nic. Ale Prófa byl mrtvý, ten kůň byl mrtvý, celé Golemovo Město mohlo být mrtvé jakbysmet & on spolu s ním, takže co na tom, co si vybere za obuv. Bacha na to, co si přeješ, hošku. Vybavily se mu výjevy místností po strop napěchovaných zabavenými botami. Třeba jsou někde, zadumal se, takové místnosti pro mrtvá města, jako jsou márnice pro mrtvé. Možná se právě jednom takovém nachází & dostal se sem náhodou postranním vchodem. Duch se zamračil, jako by snad četl Němcovy myšlenky —

„Pche! Takže co teď? Mám tu snad zabafat jako mráček kouře?“

Prófa zamával pažemi, vypoulil oči. Ne zcela kulaté, po stranách mírně přehnuté & zároveň sešité pod obočím. Jako Peter Lorre v Tajném agentu – takový ten pohled „Mexického naháče“, který na něj Stařík v minulosti vrhal pokaždé, když se Němci podařilo přijít s obzvlášť novátorským pojetím. Například s tím, že svět ovládají androidi. Při vzpomínce na to se začervenal, třebaže si tehdy těmi androidy byl zcela jistý. I tak, a mohl to popírat sebevíc, se přítomná situace zcela jasně začínala vymykat. Vyhnuv se Prófovi, vydal se Němec k mrtvému koni & s nečekanou prudkostí ho nakopl do mordy. Do očí mu zablýskla řádka nažloutlých zubů jako naleštěných kostek mozaiky. Kůň ani nemrkl. Němec mu dal pro jistotu ještě jeden kopanec & při tom si nakopl palec. Šedá koňská hlava ležela nehybně jak zmrzlý obrubník.

„Bravo!“ řekl Prófa a poplácal ho po zádech. „Už jsem se začínal bát, že nejsi ten, kterého hledám.“

„Kristepane!“ trhnul sebou Němec.

Duch vedle něho postával, jako by obdivoval výplod vlastní zručnosti.

„Víš, co se říká,“ Prófa se zašklebil, „o darovaných koních?“

„Co je tohle všechno sakra za komedii?“

„Tohle všechno co, mein Freund?“

Němec vrhl zoufalý pohled stranou. Nikdy předtím si nevšiml, že Staříkovi chybí ušní lalůček, až teď.

„Chybí vám ucho,“ řekl Němec, protože si nemohl pomoci.

„Nebuď směšný. Jak jinak bych asi tak slyšel všechny ty idiotisch blbiny, co vypouštíš?“

Prófa zavrtěl hlavou znechucením & odvrátil se. Záře pouliční lampy zabrala šedé strniště, které mu pokrývalo bradu a vrhalo matný stín.

„Idiotisch!“ zopakoval.

Němcovu pozornost mezitím upoutal dům přes ulici. Tyčil se za příchodovou cestou s brankou, zcela rozpadlý, štuky se mu odlupovaly z fasády. Byl si poměrně jistý, že tam nikdy předtím nebýval. Rozhlédl se kolem. Všude dokola se rozkládala šedivá mlhavost, jako by stál uprostřed zvukové scény deset metrů na šířku s kulisami za sebou & kameramanem skrytým v mlze.

Zatímco se Němec zaobíral scenérií, ubíral se Prófa sněhem, jeho sépiově hnědý obrys se vzdaloval od osamělého pouličního světla. Tohle bylo přichystáno na scénu od Hitchcocka, Carrolla, Wildera, Hustona, Langa. Už se to takhle odehrálo milionkrát, ale na tom nesešlo, protože to vždycky šlo udělat znova. Němec hloubal, co má Stařík za lubem tentokrát. Zastavil se před domem & z kapsy vytáhl veliký klíč, zasunul ho do zámku uprostřed branky & otočil jím. Branka na prorezlých pantech se skřípavě otevřela. Za ní se hořčicová fasáda snoubila se zasněženým břečťanem, barokní závity nad dveřmi, mansardy, kořeny vylézající z okapů, fólie ledu visící dolů.

„Na co čekáš?“ zavolal zpátky, shrabávaje si z nasáklého semiše sníh, „takovýmhle postáváním se nikam nedostaneš!“

Němec se šoural přes ulici. Když došel k brance, zíral Prófa nahoru na okapy nad okny v pátém patře, jako by něco hledal.

„Mám pocit,“ pravil duch, „že jsi tu už někdy byl…“

Smířeně

Smířeně následoval Němec Prófův pohled. V jednom z umazaných vysokých oken se skvěl izolepou ke sklu přilepený malovaný smajlík, jako nějaký mdlý půlměsíc. To místo teď opravdu vypadalo nějak povědomě, jako nějaký samostatný zlomek ztracené vzpomínky. Zatímco si s ním Němec lámal hlavu, přišlo vzduchem zasvištění & přímo vedle něho něco s těžkým žuchnutím dopadlo do sněhu. Byla to fólie ledu, která sklouzla ze střechy a odrazila se od stěny. Trčela ze sněhu jako nakřápnutá čepel gilotiny. Němec v úleku uskočil.

„Neuvěřitelný, když se nad tím zamyslíš,“ řekl duch, ani v nejmenším nevyveden z míry, při pohledu nahoru na to mihotavé víření, „že ve vzduchoprázdnu padá sněhová vločka stejně rychle jako dospělý člověk.“ Hlavu naklonil tak, aby přes hnědé rameno oprýmkované rybí kostrou viděl na Němce. „Až na to, samozřejmě, že ani vločky, ani dospělí lidé se obvykle nenacházejí ve vzduchoprázdnu…“

„…?“

Prófa se obrátil & napřímil pohled na Němce.

„Aspoň tohle ses ve škole snad naučil, ne?“

„Já do běžný školy nechodil…“

„No, tak si, ty malý vyvrheli, představ tohle: s otevřeným padákem trvá přibližně pětadvacet minut spadnout z výšky čtyřicet tisíc stop. Jinými slovy, z dvanáctitisícjednostodvaadevadesáti metrů – jak se dozvědělo bezpočet ubožáků přelétajících kanál za války. Bez padáku to trvá něco přes tři minuty. Zatímco spadnout, ať už s padákem či bez něho, z pátého patra činžovního domu nezabere čas skoro žádný…“

„…?“

Prófa na něj vrhl pohled „mexického naháče“ & odkráčel brankou do dvora.

„Zadržte!“ zvolal Němec, potáceje se za ním. „Kam to…?“

Na nalakované plechové ceduli připevněné ze strany k brance stálo:

DĚTSKÝ DOMOV

KINDERHEIM

Teď už Němci došlo, proč se mu ta budova hořčicové barvy zdála tak povědomá. Vypadala jako takové to místo, co existuje jen ve snech, ale ne, skutečná byla ažaž, už tu kdysi byl, vlastně tu strávil polovinu života, jako ten smajlík s hlavou jak krásnohlávek v okně, a nepřál si nic než utéct. Duch se otočil & ohlédl se za ním. Otcovsky, s pečovatelskýma očima umdlévajícíma pod břemenem z onoho světa, pravil Prófa pěkným pěvným hlasem —

„Du liebes Kind, komm, geh mit mir! Gar schöne Spiele spiel’ ich mit dir…“**

Jak mluvil, Staříkův fantom se nechával unášet podél stezky betonovou zahradou se sloupy, lavičkami, nevzhlednými soškami napůl pohřbenými ve sněhu, až dospěl k dvěma velkým černým dveřím, jež se tyčily jak zvětralé skalní stěny, & rozplynul se v nich, konečně jak se na ducha patří. Vysoko nahoře vykukoval zpoza překříženého mřížoví na okně obličej – černé oči, které jako by se ptaly: Proč jsem tady? Co je tohle za trest? Odněkud z tlumené dálky Němec zaslechl duchův neurčitý smích. Prófa, pomyslel si, uměl pokazit legraci sakra dobře. Čí legraci ale kazil nyní?

Jako nějaký bezradný hňup v jednom z oněch filmů následoval duchovy stopy po pěšince & nahoru po schodech a jak stoupal, začaly ho všechny ty roky dohánět: vymazané záhady ve scenérii kartotéčních lístků, ztracené, zamžené, Gaussovské šmouhy dávno zapomenutých jmen & obličejů v reanimaci, přetřených bílým zmizíkem. Nad hlavou mu s obnovenou naléhavostí začal padat sníh, svíjel & kroutil se ve světle lampy jako ušní lalůček. A kdesi vzadu v hlavě se Němci vybavila ozvěna, tlumené zvuky, jako když se rozbíjí sklo, & výjev čehosi blyštivého a zářícího: světlo tříštění pád — prudké dunění ozvěny ubikacemi — tma — zvláštní loutkotělo v ještě zvláštnější posteli. Sténání. A hlas. Drž hubu! říkal. Počural jsem se, říkalo loutkodítě. To dítě, to byl on. Za slavných časů mladé mladosti. Nejlepší léta, říkali všichni culíce se. Pohoda džezíček.

[…]

Červi

Červi si všude kolem něj hloubili cestičky černými emulzemi, chrlili & trávili. Byla to temnota úplnější než všechny vzpomínky na temnotu. Němec ležel a poslouchal. Někdo zmáčkl tlačítko fast-forward & červi se provrtali zvukovou bariérou až na rychlost světla. Pak všechno ztichlo. Na chvíli si pomyslel, že je zpátky na ošetřovně Dětského domova, že se nad ním sklání sestra v naškrobené zástěře & bílém čepci se slabým nádechem francovky. Jako by mu nejprve do levého & pak do pravého oka zasvítila malá baterka. Shlížel na něho neurčitý obličej, jakoby viděný zpod vrstvy ledu. Pak světlo zhasnulo & znovu se rozhostilo ticho. A někde uvnitř toho ticha zase ten známý pocit padání.

Už nebylo co zvracet. To, co ven šlo, už měl rozmazané po botách. Choulil se přede dveřmi & zíral si na ruce. Necítil je. Z druhé strany do dveří cosi bouchalo. Strach ho postavil na nohy, dolů po schodech & po pěšině. Bouchání ho pronásledovalo. Hňupe. Zastavil se & zpomalil dýchání & spolu s ním i krev v uších. Chlad ho pálil, zuby bolely, bodavý závan větru ho štípal do tváře. Paměť mu naskočila. Nějak se dostal zpátky tam, kde začal. Tam přes ulici stál tentýž kandelábr, co prve, tentýž sněhový násep, ale žádný duch, žádný mrtvý kůň. Němec zakašlal a v ústech ucítil příchuť krve. Odplivl si, jako by potřeboval spatřit, co už věděl. Ve světle lampy se na sněhu objevily černé skvrny. Opět ho dohnal strach & vypotácel se na ulici. Šeď před ním se rozevřela a prorazila tím přítmím tunel. Zamžoural do něj a snažil se vzpamatovat, vybavit si mapu předchozích útěků, ale bylo to nanic. Šeď byla neoblomná & na konci tunelu bylo stěží něco jako záblesk.

Očekával ho snad onen určitý Bůh, který stvořil tohle místo? Nebo snad přicházel v nevhodný čas? Němec se zahleděl zpátky na kandelábr, skoro až doufal… Ale ne, výjev Dětského domova se již rozplýval v šedi. Ulice za ním nikam nevedla. Cesta před ním mohla vést k čemukoli. Zastavil se & šeď se zastavila spolu s ním. Vykročil & šeď vykročila spolu s ním. Mlhavé fasády se vynořovaly & vytrácely. Prázdné stíny vanuly pod halucinačními arkádami, napříč slepými křižovatkami. Kdyby mu byly nabídnuty další možnosti, nechal by svůj další postup vést náhodu, ale tunel vedl nesmlouvavě pouze jedním směrem.

Nakonec ho přivedl k rozbořené tramvajové zastávce, jako k nějaké jeskyni vydlabané do sněhu. Nikdo na ní nečekal. Vedle ní se tyčil jízdní řád s nečitelnými čísly jako budoucně primitivní totemický kůl či paradox ponechaný vychytrale bez řešení. Otevíral se odsud nečekaný výhled. Bylo tu náměstí, do nějž ústily ulice, podél budov prudce se svažujících. Nad střechami se v nevypočitatelném úhlu tyčily svatovítské věže, jako osa otáčejícího se světa, neviditelných zvěrokruhů noční oblohy. Němec se vydal právě k nim.

Jen co se vydal tímto novým směrem, objevily se před ním ve sněhu stopy. Takže přece jen nebyl jediným přeživším téhle Apokalypsy! Ať už zde ty stopy zanechal kdokoli, dost možná znal cestu, která vede odsud. Která vede někam. Němec se tedy plahočil za nimi & ulice se stále prudčeji svažovala. Byl to boj malého človíčka proti protivenství, maraton běžený o závod s časem, hora, již bylo třeba zlézt – v pozadí se tiše rozezněla znělka Branek, bodů, vteřin. Zanedlouho se stopy, které sledoval, rozdvojily. Pak roztrojily. Jako by se mu před očima množily v celé bratrstvo, křížily se & větvily, klikatily se & prudce se vracely, mizely v uličkách & zase se nečekaně znovuobjevovaly. Význam z nich Němec vyčíst nedokázal. Bylo to jako chodit dokola uvnitř příliš složitého hlavolamu – takového toho hlavolamu navrženého tak, aby skrýval řešení, které bylo buď příliš očividné, nebo vůbec neexistovalo. Nakonec se stopy, zmatené v jakési slepé choreografii, rozdělily & už se znovu nenalezly. Kde byli lidé, kteří je tu zanechali? Co to bylo za ztracený kmen? Němec hledal nad střechami věže sv. Víta, aby zjistil, kolik vzdálenosti urazil, ale ani se nehnuly.

Takhle to mohlo jít dál, nekonečná hodina za hodinou, podél milníků, hraničních kamenů, pak pluh, zvířecí kůže rozkrájená na řemeny, příkop – žlutá značkování značící psí území – trojzubé ptačí stopy – veverčí díra: vodítka k zarputilému přežívání druhů jiných nežli toho, k němuž dokonce i Němec cítil zdráhavou spřízněnost – zamaskovaná, schovaná v podpovrchních mikroklimatech, vydlabaných kmenech, okapech, stokách, opuštěních podkrovích. Ale všechno, co nějak začalo, má i konec.

Jako Shackleton

Jako Shackleton, který se dny & týdny s nohama sedřenýma do krve trmácí k nějakému nedosažitelnému pólu. Výjev, obecné rozvržení oblasti, rozhodně neomylné. Sněhové závěje, neviditelné spojnice skrytých průrev, propletená doupata, tažné trasy kočky & krysy po zadních uličkách, escherovské schodiště, zkroucená řeka popraskaného ledu – mnoho měsíců – stařecký plnovous na půl cesty k pupku – koňský obličej z šedé kůže, zohýbaný & vrásčitý – římsové přízraky & psí přízraky, vyjící & kňučící – vítr, nelítostná vánice – oči skelnaté, měřící úběžník mystické možnosti – jakýsi do sebe uzavřený ledový oběh Času mimo veškerou chronologii, poledníkové čáry & nahodilost. Pití by bodlo, ale nikdo nenabízel. To sis teda vybral poslání. To vymyslela čí chytrá hlava, tohle to? Jako na pustém ostrově uprostřed kaleidoskopu – čím víc se Němec otáčel, tím víc se všechno vzájemně podobalo, až se všechny obrázky slily v jeden za padajícím sněhem & do obrázku se vloudilo zrnění, seshora & ze všech stran.

Se sněhem v očích ústech uších se Němec zapotácel, jednou nohou před druhou, znecitlivělý natolik, že už ani nevěděl, jestli se vůbec ještě pohybuje vpřed, nebo jestli celá ta věc neběží na zaseknutých přepravních pásech, výjev z kartonu, ve kterém to pohrkává. Sv. Vít, jeho Očistcový Pahorek, jako by se mu jen dál vzdaloval. Byly tu mosty, prázdné parky, železniční tratě, lodní sirény, jejichž ozvěny se rozléhaly v dálce vypočítané tak, aby zněly falešně. Stejně falešně jako všechny ty krakorce, trojlístky, lomené oblouky, panely, klenáky, štíty, krokvice, krokety, žlábky, opěry, ochozy, balustry, epistyly a kupole té Potěmkinovy vesnice, kterou jako by se jeho duše rozhodla vztyčovat, kamkoli se vrtne. Stejně falešné jako město z hracích karet & balzovníkového dřeva, útržků novinového papíru, papírmašu, celuloidu & déjà vu, kousky & cáry rozbitých ukazatelů slepených dohromady, za nimi nic než prázdný prostor. Jevištní kulisy.

„Nic z toho není SKUTEČNÉ!“ zavyl Němec, když se konečně dostal k bodu, k němuž to všechno od prvopočátku směřovalo.

To už ale stál přede dveřmi svého bytového domu. Jak se tu jen ocitl? Dveře byly vychýlené na stranu. Vychýlené na stranu bylo vlastně úplně všechno. Němcovy se polomila kolena, po kotníky v chodníkové břečce. Takže starý naváděcí maják pořád ještě funguje, co? Zašátral v kapsách po klíči, ale skončil s prázdnýma rukama. Nezbylo než zazírat na konce prstů – na nehty, bílé půlměsíce – der Mond am Nagel dunkel bleibt… Nepovyrostly mu? Z těchto spekulací ho vytrhl až hlas —

„Hledáš něco určitého?“

Zezadu k němu dolehlo chroupání sněhu pod botami. Němec se otočil & našel Prófova ducha, jak stojí uprostřed chodníku, sněhové vločky se mu přichycují k vlasům, límec kabátu, pomačkaná ošuntělá klopa.

„Pěkné útulné místečko, kde spočinout, není-liž?“

Prófovo zkrabatělé čelo & zvlněná čelist se střídavě zaostřovaly a rozmazávaly. Jako obvykle se Prófa křenil. Ghúloústý, pomyslel si Němec. Ze zaťatých zubů se vykradlo chraplavé zašeptání, jako z kohoutku, kterému vypnuli potrubí —

„Ani vy nejste skutečný!“

Prófa se podrbal na bradovém strništi.

No tak věříš na duchy, hošku, nebo nevěříš?

„Ich glaube,“ řekl duch s úsměvem. „Aber ich glaube auch nicht. Věřit, jak řekl jistý filosof, je také nevěřit. Možná nejsi skutečný ty. Co se zadumat nad tím?“

Z jednoho, Prófa jako by říkal svým úšklebkem, vyplývá druhé, nicht wahr?

„Navíc,“ dodal, „tohle všechno se nezdá mně.“

A jak to řekl, ukázal na cosi ležící Němci u nohou. Vypadalo to jako tělo, celé schoulené do sebe. Němec zamžikal. Nepamatoval si, že by tam kdy něco leželo. Další z duchových kouzelnických triků. Tělo bylo přikryté sněhem jako nějakou ušpiněnou peřinou. Němec civěl. Ten obličej, pomyslel si, vypadá strašlivě povědomě.

[…]

Němec

Němec zamrkal & duch byl zase tentam. Tam, kde stál, probleskával ve světle lampy sníh. Z velké dáli k němu nocí doléhal zvuk jako smích. Blížil se. Hlasitěji. A ještě hlasitěji. Burácení. Bouře. Hrom. Země se zachvěla, falešné fasády hracích karet se zapotácely, rozhoupaly. V dokonalé souhře se začaly poroučet: pikové eso, kárová dáma, srdcová osmička, lešení, plachtoví, kotevní lana, provazy & rumpály, všechna zákulisní výstroj velikánské podívané šla k zemi po posledním vystoupení, neviditelní kulisáci ji odváželi do šrotu, do chladírny, kde ji přestrojí pro hlavní trhák příští sezóny, tu na ni naplácnou čerstvý nátěr barvy, onde jí přimalují nový obrys.

Němec na to všechno zespodu zíral. Celé se to zaostřovalo & rozostřovalo — pevná hmota rozmělněná světlem — dokonce i nebesa byla falešná, i sníh s oranžovou lampou, teď už nic než obzor ustupující do paradoxní plochosti, do mléčného oparu bílé na bílé. Němec setrvával na zádech neschopen pohybu, a sotva popadaje dech civěl do prázdnoty, do ne-světla před Stvořením. A pak začala nicota nabývat tvaru, jako dno ohromného výtahu, co padá přímo na něho, jakoby z veliké výšky, nejprve pomalu, postupně nabývala na rychlosti, rychleji & rychleji. A v poslední možnou chvíli si Němec vzpomněl na cosi, co mu kdysi řekl Prófa —

„Hřebík se dá jistě zatlouct i samovarem, ale proč právě samovarem?“

The Combinations, Equus 2016; překlad David Vichnar & Tomáš Veselý

* Pokud tedy lze o někom říct, že vlastní svého ducha.

** „Pojď sem, děťátko, na, tumáš cukrátko. Bez tatínka, bez maminky, šupnem spolu do peřinky.“